Hlavní stránka

Slarque – Afrika 2012

1. Odbavení zavazadel 2. Tímhle poletíme 3. McDonald na letišti v Dubaji 4. Letiště v Johannesburgu 5. Moje kolo jede do letadla

6. Kalahari (Botswana) 7. Letiště ve Windhoeku 8. Tímhle jsme přiletěli 9. Nakládka kol do autobusu 10. Dorazili jsme do Arebbusche

1. den – pátek 23. března

Odlet

V Praze na letišti jsme se měli sejít ve 13:30. Vyjížděli jsme tedy z Jičína před jedenáctou a na letišti byli krátce po jedné odpoledne. Zajel jsem se zavazadly před pravý konec Terminálu 1 a na lavičce se naobědval. Pak se začali objevovat další povědomí lidé s papírovými krabicemi na vozících a přesunul jsem se s nimi dovnitř haly. Petr nám rozdal pasy s namibijskými vízy a letenky na celou dobu zájezdu. Pak už jsme šli odbavit svá zavazadla (obr. 1). Po zvážení krabice s kolem a mé cestovní tašky jsem překvapeně zjistil, že mám do třicetikilového limitu ještě skoro kilo rezervu. Také jsem podepsal papír, podle kterého nebyla papírová krabice dostatečným obalem na kolo, a přepravce nenese odpovědnost za jeho případné poškození. Povzbudivý začátek. Taška zmizela, kolo jsem odvezl na přepážku nadměrných zavazadel. S obojím jsem se měl opět setkat až na letišti ve Windhoeku.

Po pasové kontrole jsem prošel prohlídkou palubního batohu, ze kterého jsem musel vylovit pytlíček s několika AAA bateriemi, které se bezpečákům u skeneru nelíbily. Pak už jsem měl všechny ty otravné letištní procedury úspěšně za sebou a mohl jsem v odletové hale pokročit směrem k příslušné bráně. Pořád nám zbývala asi hodina do plánovaného odletu v 15:55. Boeing 777 společnosti Emirates (obr. 2) vypadal zcela zaplněný a já seděl zhruba uprostřed. Nevím, jak to mají aerolinky s časy odletu, ale prošvihli jsme ho vždycky, a přitom byli občas na cílovém letišti ještě dříve, než podle letového rozpisu (tedy s výjimkou prvního letu). Asi je zpoždění na odletu natolik obvyklé, že se s ním počítá.

Emiráty mají letušky z celého světa, takže v tom pestrém národnostním mixu byla i jedna česká. Po těch letištních kontrolách mě poněkud překvapilo, že jsem s jídlem (vždy výběr ze dvou až tří jídel podle dvoujazyčného menu, jehož arabská část nám moc neříkala) dostal kovový příbor. Ale ukázalo se, že u Emirátů je to tak vždycky. V Dubaji jsme měli být v jednu hodinu ráno, což znamená necelých šest hodin letu (po odečtení tříhodinového časového posunu tedy v deset večer našeho času). A navíc jsme si přidali skoro půlhodinu kroužení poblíž cílového letiště. Pak už nás konečně nechali přistát.

2. den – sobota 24. března

Přílet

Dubajské letiště je opravdu podivná atrakce. Někdy po jedné hodině ráno místního času nás vypustili z letadla do autobusů bez sedadel i bez oken. Ty nás vezly podle všeho přes celé letiště, protože už jsme si dělali srandu, že takhle dojedeme až do Namibie. Nakonec jsme skončili před příletovou halou, prošli další kontrolou zavazadel a pasů (tentokrát už mě nikdo s ničím neotravoval) a pokračovali dál do haly. Jedny eskalátory dolů, druhé eskalátory dolů, třetí eskalátory nahoru, čtvrté eskalátory nahoru, to snad nějaký architekt upadl na hlavu! Ale druhý pár jezdících schodů byl delší, takže jsme ve výsledku o patro výš, než jsme začali.

Letadlo do Johannesburgu odlétá ve 4:40, takže máme spoustu času. Duty free shopy mě nelákají, i když ceny jsou tam kromě dirhamů uváděné i v amerických dolarech. Ale stánky se sendviči a podobným občerstvením (obr. 3) mají jen jednu cenu, třebaže Burger King má vedle seznam devíti měn, které přijímá. Venku je vidět pouze tma. Takže se poflakujeme po letišti a pak skončíme na sedačkách a čekáme na čas, kdy nás začnou pouštět na palubu dalšího stroje. To je opět Boeing 777, opět jedna z letušek mluví česky, jen tentokrát sedím vlevo u uličky. Většinu letu se snažím prospat, ale celé se mi to samozřejmě nepovede. V Johannesburgu máme být v 10:50, což se dvouhodinovým časovým posunem dělá skoro osm hodin letu (doma v Čechách tedy bylo 9:50).

V Johannesburgu na letišti dostaneme do pasu razítko, opět nám zkontrolují zavazadla (opět bez problémů, baterky asi vadí jen v Praze) a pak jsme zase v další letištní hale. Nejdříve jdu do fronty u směnárny. Vyměnil jsem 300 USD a dostal 2111,89 SAR. Jihoafrické randy platí i v Namibii, takže jsem neměl blbnout a vyměnit všechno. Bohužel jsem si zkomplikoval budoucnost a neudělal to. V duty free shopu nám neprodali ani čokoládu, protože let do Windhoeku tu neberou jako zahraniční spoj. Dát si v baru točenou Plzeň mi přišlo trochu úchylné, tak jsem zvolil místní Castle. Nakonec jsme zamířili na úplný konec letiště (obr. 4), odkud měl ve 14:25 letět náš poslední spoj. Ten jediný nebyl v režii Emirátů.

Letěli jsme s Jihoafričany menším Boeingem 737. Dostal jsem místo vpravo u okénka, a už z letadla jsem sledoval, jak nám nakládají krabice s koly. Ta moje putovala do letadla jako úplně poslední (obr. 5). Tento ani ne dvouhodinový let se jinak lišil téměř ve všem. Jiná společnost znamenala plastové příbory, menší letadlo absenci palubního systému plného nejen filmů a hudby a zákaz používání mobilních telefonů po celou dobu letu (u Emirátů pouze během startu a přistání). Zase jsem mohl skoro celou dobu koukat na tu pustinu pod námi (obr. 6). Ke konci letu jsme dostali formuláře pro imigrační úředníky na letišti a začali je vyplňovat.

Přílet do Windhoeku byl v 16:25 a víceméně to tak dopadlo. Tentokrát nebyl cestou žádný časový posun, takže naposledy dodávám, že v Čechách bylo tou dobou 15:25 (a byl jsem tedy po letištích a letadlech dávno více než 24 hodin). Z letadla jsme vystoupili rovnou na letištní plochu a došli kousek do letištní budovy (obr. 7 a 8). Tam jsme si vystáli frontu, aby nám imigrační úředník zabavil vyplněný formulář a bouchnul další razítko do pasu. Bral to důkladně a každý mu trval několik minut. Pak už jsme zjistili, že s námi opravdu dorazila všechna naše zavazadla a mohli jsme se pohnout dál.

Seznámili jsme se s naším černým řidičem Samem, jehož autobus vypadal na našich osmnáct krabic a další zavazadla malý, ale ukázalo se, že jsme schopni do něj všechno poskládat a ještě si nechat místo pro sebe samé (obr. 9). To už jsme byli v Namibii přes hodinu. Windhoek ve skutečnosti leží 40 km od letiště, takže už mi bylo jasné, proč jsem při přistání žádné město neviděl. Cesta do města byla rychlá a nakonec jsme po 48 km dokličkovali jihovýchodním okrajem hlavního města až k našemu prvnímu ubytování jménem Arebbusch Travel Lodge. To už jsme si celkem pamatovali, protože jsme ho psali jak na krabice s koly, tak do formuláře pro imigračního úředníka. Dorazili jsme tam skoro přesně dvě hodiny po našem přistání (obr. 10).

Petr rozdělil zájezd do dvou a třílůžkových chatiček a já s Pavlem (Pospíšilem, Pavlové tam byli tři) nemohli najít tu naši. Nakonec jsme zjistili, že pod svícnem bývá největší tma a že bydlíme na druhé straně baráčku, před kterým stál náš autobus. První zjištění bylo, že multifunkční adaptér do zásuvky jsem mohl nechat doma, protože místní si vymysleli ještě úplně jinou kombinaci. Pak jsem se pustil do vybalování kola. Tuto činnost jsem přerušil na první krátký brífink, který jsem měl za rohem. Po úspěšném zprovoznění kola jsem si zašel do restaurace přímo v našem areálu na nějaký steak a pivo. Večer jsem ještě zjistil, že zubní pasta mi v žádném případě nemůže vystačit na celou dovolenou. Pak už jsem jenom přemýšlel, jak nařídit budík na mobilu, abychom ráno nezaspali. U nás se totiž o víkendu přecházelo na letní čas a netušil jsem, zda to mé hodinky i mobil pochopí na opačné polokouli. Pokud ano, budu mít místní čas, protože tím posunem v Čechách se obě pásma srovnají.