6. den – středa 28. března

Objízdná trasa

Ráno po další vydatné snídani vyrážíme před devátou ráno na nákup. Jako spousta dalších lidí se netěším na úvodních 6 km příjezdové cesty, ale jelo to parádně. Takže jsem po tom písku projel hladce zhruba dvacetikilometrovou rychlostí, tedy dvakrát tak rychle než předchozího dne. A pak jsem už byl v Solitairu a zamířil k místnímu obchodu u benzínky (obr. 41 a 42 – vedle byla ještě pekárna). Hlavně jsem koupil další dvě pětilitrová balení vody, plus jednu půllitrovou navíc. Vodu jsem po chvíli uložil do autobusu, který ovšem poté odjel, aniž by náš řidič Sam vyčkal, až k obchodu dojedou všichni z naší výpravy.

Po chvíli jsme vyjeli za ním. Cesta vedla stále mírně s kopce (obr. 43). Pak jsme viděli, že se náš autobus proti nám vrací. Zastavil u nás s tím, že o kousek dál je brod, přes který se nedostane a že je v něm vody tak po kolena. Máme to už skoro na dohled, tak jedeme dál. Po včerejšku jsme si mysleli, že nás nějaká voda rozlitá přes cestu už nemůže zastavit. Udělal jsem pár fotek (obr. 44) a byl čtvrtý (a poslední), co vstoupil do vodního toku. Boty do rána vcelku uschly, takže jsem z toho nebyl zrovna odvázaný. Jenže ouha! Vody sice opravdu bylo tak po kolena, ale ti tři, co nesli svá kola přede mnou, to najednou začali otáčet, že je proud příliš silný a podrazilo by nám to nohy. Chvíli ještě čekáme, jestli se o brodění nepokusí některý z řidičů terénních offroadů, ale všichni to otáčejí. Takže evidentně nic jiného nezbude ani nám (obr. 45). Máme ujeto necelých 16 km a jsme v nadmořské výšce 1023 metrů.

Autobus stále stojí opodál, takže vyrážím napřed, abych zastavil případné další naše cyklisty. Po pár kilometrech mě předjíždí autobus. Dojíždím ho ještě před Solitairem. Petr se tam stihl pohádat s řidičem Samem. Prý si tam řvali navzájem do obličeje, a jak byl řidič normálně černý, tak prý úplně zežloutl. No, nemusím být u všeho, že? Některým z nás se to nechce objíždět, takže nakládají kola do autobusu. My ostatní po chvíli pokračujeme dál. Vrátíme se zpátky do Solitairu, odbočíme doprava a čeká nás těch naprosto nezáživných 15 km pořád rovně. Dostali jsme se zpátky do 1100 metrů nad mořem. Řeku, kterou jsme nedokázali přebrodit, přejíždíme postupně po dvou mostech (obr. 46 a 47 – oba toky se spojují o kousek dál). Ke konci nekonečné roviny začínáme nervóznět, protože nevidíme žádnou odbočku doprava. Ale schovávala se hned za první zatáčkou, která ovšem uhýbala opačným směrem.

Touto vedlejší cestou směřujeme na západ a stále klesáme. To skončí ve výšce 1035 metrů, kousek před křižovatkou se silnicí C19, po které jsme vyrazili ráno ze Solitairu. Jsme kousek vzdušnou čarou od brodu. Uhýbáme doleva, vyšlápneme krátký kopeček a na jeho vrcholku stojí náš autobus. Čas na přestávku. Je krátce po poledni, máme ujeto 50 km a výchozí Solitaire je od nás 10,5 km. Zajeli jsme si nějakých 32 km. Takže po zhruba dvaceti minutách zase pokračujeme, máme před sebou ještě asi 70 km cesty. Nejdříve sjíždíme s kopce, až do pro tento den zatím rekordních 1022 metrů, a hned zase začneme stoupat.

Nejdříve jedeme spíš pořád k západu, ale pak se stočíme jižním směrem. Krátce po jedné hodině jsme skoro stejně vysoko, jako jsme ráno začínali (1166 metrů). Skalní masív Naukluft nám aspoň dával dost záminek k zastávkám a fotografování (obr. 48 a 49). Hned za vrcholem cesty přichází další klesání, takže se můžeme chvíli svézt. O jeden menší kopeček dál opět potkáváme Sama s naším autobusem. Následuje zhruba čtvrthodinová pauza (obr. 50)…