7. den – čtvrtek 29. března

Duny a přejezd

… Duna číslo 45 je vysoká asi 85 metrů a spousta turistů tam jezdí už na zmiňovaný východ slunce. Tudíž už jsme v osm ráno měli před sebou vyšlapanou hotovou dálnici. Písek byl naštěstí vlhký, takže se moc nebořil. Tudíž jsme si vyšli nahoru na hřeben duny, rozhlédli se, pokochali a vrátili se zpátky (obr. 61 až 64). Většina z nás stejnou cestou, ale někteří si seběhli po některém z obou bočních svahů dolů. Po deváté vyrážíme na zpáteční cestu. Normálně se jezdí až do zmiňovaného Sossusvlei, kde jsou další turisticky zajímavé lokality, hlavně Deadvlei se svými mrtvými stromy, ale kvůli blátu, které tam prý je po nedávném dešti, tuto atrakci vynecháváme. Kolem silnice se na obou stranách nachází spousta antilop (obr. 65) a pštrosů. Při zpáteční cestě zastavujeme na jednom vyhlídkovém bodě (obr. 66 a 67), u kterého vidíme běžce. Na parkovišti měli i občerstvovací stanoviště, takže zakrátko víme, že tu běhají opravdu extrémní běžci. Mají tu za deset dní uběhnout 500 km. Tento den měli na pořadu etapu dlouhou 56 km. Asi po čtvrthodině pokračujeme dál.

Po výjezdu z národního parku odbočujeme trochu k jihu a jedeme se podívat na kaňon Sesriem (obr. 68 až 70), který dal jméno i 4 km vzdálenému místu. Sesriem prý znamená afrikánsky „šest řemenů“ a udává délku i způsob, jakým z jeho dna vytahovali osadníci vodu. Kaňon je hluboký až 30 metrů, ale v některých místech třeba jen pouhé dva metry široký. A asi nemělo valnou cenu z něho vytahovat vodu na šesti řemenech, když je jen asi kilometr dlouhý. Jednodušší by bylo kousek popojít…