Hlavní stránka

Slarque – Afrika 2012

151. Hory, domy, slumy 152. Postel v hotelu 153. Luxusní garáž 154. Pepa odemyká 155. Vinice u Stellenbosche

156. První výhled na False Bay 157. Pláž u Muizenbergu 158. Muizenberg Mountain 159. Surfer's Corner 160. Pláž St James

14. den – čtvrtek 5. dubna

Vinařským krajem

… Na severním okraji Stellenbosche máme výhled na další slumy (obr. 151). Zdejší údolí má středomořské klima, což bude jedním z důvodů, proč se tu daří vinařům. Samotné univerzitní město má zhruba 44 tisíc obyvatel a prý je druhým nejstarším městem v této části Jižní Afriky, hned po Kapském Městě. Naše ubytování mělo už málem klasicky název Stellenbosch Hotel, což mi přišlo v takto velkém městě téměř neuvěřitelné, ale byl pro nás prakticky na úplně ideálním místě. Vjížděli jsme od severu hlavní ulicí, která se jmenovala Bird Street. Touto ulicí jsme projeli celé město až úplně na jih a v místě, kde ulice skončila, odbočili doleva na Dorp Street. Rohový dům po levé straně na nejbližší křižovatce byl náš cíl. Poznali jsme to podle zaparkovaného autobusu, název hotelu dvakrát dobře vidět nebyl. V cíli jsem ve čtvrt na sedm, mám za sebou 107,8 km, jízdou jsem strávil 6 hodin a 23 minut. Končíme 100 metrů nad mořem. Byla to jediná etapa, kdy jsme nastoupali přes 1000 výškových metrů, a (společně s poslední namibijskou etapou) jedna ze dvou, kde jsme totéž číslo překročili klesáním.

Nejdříve si objednáváme pivo a pak jdeme ustájit kola dovnitř do kongresového sálu. Naše bicykly měly opravdu luxusní garáž (obr. 153). Zjišťuji, že opět bydlím ve stejné čtveřici jako předcházející noc. Jedeme výtahem o dvě patra výš. Za chvíli jsme přede dveřmi a nechápeme. Klika a zámek vstupních dveří jsou tak nízko, jako by šlo o ubytovnu pro předškolní děti (nebo pro hobity). Porozhlédneme se a zjistíme, že takto vypadají všechny dveře. Apartmán je opravdu luxusní a skok ze včerejška je snad až příliš velký. Dvě dvoulůžkové ložnice po stranách, každá s vlastní koupelnou. Uprostřed prostorný obývák a vybavená kuchyňka. Na pokoji jsme měli televizi, audiosystém, rychlovarnou konvici, mikrovlnnou troubu, sklokeramickou desku, lednici, mrazák, pračku, sušičku a možná jsem ještě na něco zapomněl. Přiběhla za námi slečna z recepce, jestli nám nevadí, že tu máme manželskou postel (obr. 152), jinak by nás prý někam přestěhovala. Tak jsme se na sebe s Pavlem podívali a řekli jí, že se s tím nějak srovnáme. Pak jsme ještě objevili, že vzhledem k tomu, že šlo o rohový apartmán, měli jsme do obou směrů aspoň deset metrů balkónu. Na stromech pod námi byly žárovky jak na vánočním stromečku. Jestli kvůli nadcházejícím Velikonocům, netuším.

Vyrazili jsme na večerní procházku po nejbližších ulicích a skončili v konkurenční restauraci přímo naproti našemu hotelu. K večeři jsem si dal steak s peri-peri omáčkou (druh chilli papričky rostoucí v Africe) a k němu samozřejmě víno. Bílé. Dobré. Když jsme se vraceli na pokoj, tak si Pepa při odemykání dveří kleknul (obr. 154). Pak už ta výška zámku vypadala skoro v pořádku. :-)

15. den – pátek 6. dubna

Mys Dobré naděje

Většina informací od Petra prosákla už několik dní předem, ale až v pátek po další vydatné a bohaté snídani jsme řešili nejzásadnější změnu našeho plánu. Původně jsme totiž měli v pátek jet ze Stellenbosche do Kapského Města a tam se ubytovat v Hotelu Graeme. Což nejkratší cestou nemuselo být ani 50 km, na druhou stranu se to mohlo klidně značně protáhnout blouděním po městě a vyhýbáním se dálničním úsekům. Hotel stojí až na severozápadě města, takže bychom ho museli projet prakticky celé (jeho předměstí ostatně začínala už kousek za Stellenboschem). V sobotu jsme pak měli jet z tohoto hotelu na Mys Dobré naděje, což by mohlo dělat zhruba 70 km. Zpátky od mysu už bychom se vrátili autobusem. Jenže v sobotu se konal tradiční běžecký závod Two Oceans Marathon, jehož 56 km dlouhá trasa vedla po obou silnicích, kterými je možné se k mysu dostat. Takže nastal čas na Plán B. Tedy vyrazit k mysu rovnou ze Stellenbosche. Jelikož nic rozumnějšího nikoho nenapadlo, pustili jsme se do toho. Odhadovaná vzdálenost na mys byla 70 km (což tradičně moc nedopadlo) a od něj do hotelu už pojedeme autobusem. Bloudění po Kapském Městě, kterého jsem se celkem obával, tedy nakonec nehrozilo.

Někteří šli ještě na nákupy, jiní už rovnou vyjížděli, každopádně to všechno startovalo nějak pomalu. Vyrážel jsem asi ve čtvrt na deset. Jak bylo jednoduché projet celým městem předchozího večera, tak to bylo snadné toto dopoledne. Vyjeli jsme na výše zmíněnou Dorp Street, po které jsme vyrazili směrem na západ a vyjeli po ní pryč z města. Jednodušší jsme to ve Stellenboschi snad ani mít nemohli. Za městem opět po obou stranách pokračovaly zdejší vyhlášené vinice (obr. 155). Po pěti kilometrech přišla rozhodující křižovatka. Kdybychom pokračovali rovně, tak už před námi nebude nic než Kapské Město. Jenže my odbočili doleva a zamířili k jihozápadu. Silnice začala klesat. Po pravé straně jsme míjeli nejvýchodnější výběžky Kapského Města. Po chvilce se ukázala další odbočka doprava, cedule hlásala Cape Town Film Studios. Na první pohled nevzhledné hangáry mi nestály ani za zastavení a fotku. Pak jsme po nadjezdu přejeli dálnici N1, která vede z Kapského Města podél jižního pobřeží až na východ Jihoafrické republiky. Za nadjezdem jsme byli 8 metrů nad hladinou moře.

Následující stoupání nás dovedlo do 52 metrů a vpravo od silnice jsme měli výhled na nefalšované kapské slumy. Načež jsme sjeli zpět do oněch osmi metrů nad mořem, jen jsme ho tentokrát už i viděli (obr. 156). Jeli jsme dál k západu nedaleko od mořské hladiny, zase nám to komplikoval vítr, přes přírodní park Wolfgat jsme si opět vystoupali do 48 metrů a pak si to zase sjeli dolů. O několik kilometrů později jsme se dostali až vyloženě na pláž (obr. 157). Tady jsme dojeli k Henrikovi s autobusem. Měli jsme za sebou 39 km a vedle sebe False Bay. Tenhle 30 km široký záliv dostal jméno od námořníků, kteří obepluli Mys Dobré naděje a mysleli si, že už mají jih afrického kontinentu za sebou. Neměli. Přímo před námi na konci pláže bylo vidět městečko Muizenberg (správně nejde o samostatné město, ale pouze o nejjižnější předměstí Kapského Města), nad kterým se tyčila hora Muizenberg Mountain (obr. 158). Místní si s názvy hlavu nedělají. U autobusu jsme si dali asi desetiminutovou přestávku.

Pak jsme vyrazili dál podél pláže k západu, dojeli do Muizenbergu, a protože hora vypadala dost neprůjezdně, odbočili jsme k jihu. V rohu zátoky (nad místním nádražím) jsme si fotili surfaře. Ani mě už nepřekvapilo, že se tohle místo jmenuje Surfer's Corner (obr. 159). Na jih od kouta jsou barevné domečky na pláži St James (obr. 160). Směrem k jihozápadu jsme projeli vesničku Kalk Bay a dorazili do téměř šestnáctitisícového města Fish Hoeku, což bylo největší město na naší trase k mysu. Město bylo vyloženě ucpané auty. Jako cyklisté jsme je sice úspěšně podjížděli, či to na chvíli brali po chodníku, ale několikrát nás to zastavilo také. Jak to tu asi bude vypadat zítra, když tudy povede trasa toho maratonu? Od Muizenbergu už podruhé zazněl návrh na zastávku na oběd, ale Petr nás táhl dál, že je ještě brzy. Projeli jsme vesničku Glencairn a za chvíli jsme byli v sedmitisícovém městě Simon’s Town…