15. den – pátek 6. dubna

Mys Dobré naděje

… Simon’s Town dostal jméno po bývalém guvernéru Simonu van der Stelovi, což ho spojuje se Stellenboschem, který pro změnu ke stejné poctě použil jeho příjmení. Jinak je město hlavní základnou jihoafrického námořnictva, takže značný prostor zabírá přístav a kasárna. Na konci města sjíždíme k pláži jménem Boulders Beach. Tady poprvé a naposledy na této dovolené používám zámek na kolo, zaplatím si 45 randů vstupného a jdu si fotit zdejší atrakci, jíž je kolonie tučňáků. Tučňák brýlový (obr. 161) patří ke středně velkým tučňákům a je to jediný druh, který sídlí na pobřeží Jižní Afriky. Přednost sice dává malým ostrůvkům, ale asi na třech místech sídlí přímo na pevnině. Zrovna tady si z toho udělali byznys. Tučňáci (obr. 162) jsou tu prý na turisty zvyklí a dovolí jim přiblížit se až na metr vzdálenosti, což je třikrát blíže než kdekoli jinde. Každopádně jsme si je fotili z dřevěných ochozů, takže to vypadalo, že distanci si volí oni, nikoli turisté. A těch tam bylo víc než tučňáků.

Cestou zpět od pláže míjíme turisticky exponované restaurace a končíme v jakési hospodě u hlavní silnice, kde se sice můžeme napít, ale k jídlu tam nemají ani sendvič. Petr tu půjčuje svoje kolo Martinovi, aby si mohl dojet na mys. Po tekutém obědě pokračujeme podél pobřeží dál k jihu. Silnice sice v posledních kilometrech mírně stoupala a klesala (obr. 163), ale skutečný kopec začíná až na 65. kilometru. To jsme 4 metry nad mořem. Pak už to jede nahoru, takže ostatním zase trochu ujíždím. U zálivu Smitswinkel Bay se trochu vzdálíme pobřeží a kus nad ním odbočujeme do zdejšího národního parku, což znamená dalších 85 randů vstupného. U vstupní brány mě dojíždí několik dalších cyklistů, kterým jsem předtím ujel. Stoupání končí ve výšce 192 metrů nad mořem. Na vrcholu zastavujeme a kocháme se výhledem na oceán (přesněji řečeno na záliv Smitswinkel Bay v mnohem větším zálivu False Bay) a na skály kapského poloostrova (obr. 164 a 165). Okolo začínají cedule varující nás před paviány, ale nějak jsme žádného během našeho pobytu na mysu nezahlédli (prý není o co stát).

Cestu po jižním konci mysu nejdříve zkoušíme směrem na nejvýchodnější výběžek zvaný Cape Point. Ale skončíme ve 120 metrech na konci parkoviště před cestou vedoucí k majáku (obr. 166). Tam se dá dojet buď lanovkou nebo dojít pěšky. Vzhledem k množství turistů by se to na kolech asi nepovedlo. Maják necháváme být, obracíme to zpátky a jedeme na nejjižnější bod tohoto poloostrova – Mys Dobré naděje. Cestou potkáváme další pštrosy (obr. 167). Naši pouť končíme o půl čtvrté odpoledne (obr. 168 až 170). Výškoměr ukazuje nulu. Za sebou mám posledních 88,9 km ujetých za 4 hodiny a 29 minut. Celkově to dělá 1015 km. Cíl daný názvem projektu byl splněn, ale bylo to dost těsné…