3. den – neděle 25. března

Po větru s kopce

V neděli ráno mě mobil vzbudil a rychle jsem zjistil, jak to mám s časem. Moje Nokia se přeštelovala na letní čas, díky čemuž se dostala do stejného časového pásma, ve kterém jsem byl už od sobotního odpoledne. Hodinky ovšem trvaly tvrdohlavě na původním čase, takže stále ukazovaly o hodinu méně, než ve skutečnosti bylo. Nechal jsem je tak a nesnažil jsem se o nápravu. Po snídani (klasický princip vyber si, na co máš chuť) jsme nasedli do autobusu a jeli do města na nákup. U mne to znamenalo pětilitrovou lahev vody, zubní pastu a adaptér do zdejších zásuvek. Cestou nás Petr informoval o některých záludnostech zdejších pravidel silničního provozu. Že budeme jezdit vlevo, už jsme si všimli, ale odlišností je víc. Třeba tu mají křižovatky, kde všechny čtyři směry jsou zakončeny stopkou a funguje to tak, že každý zastaví a pak všichni pokračují ve stejném pořadí, v jakém ke křižovatce přijeli. Žádná přednost zprava, nezáleží, zda odbočujete nebo pokračujete přímým směrem.

Petr první etapu původně plánoval po vedlejších cestách směrem na jihovýchod a pak obloukem k jihozápadu do našeho cíle. Domorodý řidič Sam nám to ovšem rozmluvil s ohledem na stav cesty a kopec, přes který vede. Dodal, že v neděli bude tak do čtyř odpoledne na silnicích prázdno, takže to klidně můžeme vzít přímo k jihu po B1, tedy nejhlavnější silnici v celé Namibii (vede až do Jižní Afriky, pod jiným číslem až do Kapského Města). Vyjížděli jsme krátce před desátou hodinou (obr. 11). Výchozí nadmořská výška činila 1712 metrů. Arebbusch leží na jihu Windhoeku, takže nám stačilo vyjet z ubytovacího zařízení, odbočit na hlavní silnici doprava (naštěstí tam byly semafory) a svištěli jsme si to k jihu. Následovaly dva kruhové objezdy, na kterých jsme jeli pořád rovně, a byli jsme z města venku (obr. 12).

Navzdory našim očekáváním jsme stále stoupali. Windhoek je zřejmě jedním z těch měst, která leží v dolíku, ze kterého je třeba nejdříve vyjet. Cestou po krásném hladkém asfaltu nám Pavel Šnajdr předvedl první defekt. Podél silnice vedla skoro celou cestu železniční trať. Víceméně se nemohla rozhodnout, na které straně od silnice se jí líbí více, takže jsme ji přejížděli pětkrát. Vždycky po mostu, žádný přejezd jim na hlavní namibijské silnici nezbyl (obr. 13 a 14). A právě na druhém nadjezdu nad úzkorozchodnou železniční tratí byl konec stoupání. Byli jsme 1944 metrů nad mořem a výš už se v průběhu naší africké výpravy nedostaneme. To bylo těsně před jedenáctou dopoledne.

Zbytek cesty se dá popsat jako cyklistika zadarmo. Jeli jsme po větru s kopce (obr. 15), takže jsme lážo plážo udržovali rychlostní průměr kolem 35 km/hod s občasnými výkyvy oběma směry. Jednu chvíli jsem tedy jel i 55,5 km/hod, což byl rekord za celou dobu dovolené. Podél silnice byly ploty. Na jejich kůlech občas seděly opice, ale jak jsem zastavil, abych si je vyfotil, okamžitě zdrhly. Odpoledne nás dojel Sam, který vyměnil autobus za větší a Petr už mu ho stačil ozdobit dvěma samolepkami s logem CK S.E.N. Takhle v pohodě jsme dojeli až těsně před Rehoboth, kde idyla skončila. Bylo 14:20, byli jsme 1417 metrů nad mořem a po odbočení z hlavní silnice jsme zároveň odbočili i z asfaltu a pokračovali do kopce po prašné hliněné cestě s vybržděnými valchami, na kterých nás to pěkně naklepávalo. To byla příjezdová cesta k jezeru Oanob (obr. 16).

Nejvyšším bodem této cesty byla křižovatka v 1501 metru, kterou jsme zaregistrovali, ale důležitou pro nás bude až následujícího rána. Za ní jsme projeli bránou s nápisem Lake Oanob Resort, což byl název zařízení, ve kterém jsme měli bydlet. Do něj to bylo zase s kopce a po příjezdu jsme si šli do baru vedle recepce koupit lahev piva. Petr rozdělil ubytování a my ho jeli hledat. Autobus celý areál objížděl po cestě nahoru a dolů, a u jednotlivých příchozích cest k chatám se vykládala zavazadla. Byli jsme roztroušeni daleko od sebe podél břehu jezera v chatách, kde se sousedi rozhodně vzájemně nerušili. Jezero slouží jako nádrž na pitnou vodu, takže se do něj nesmí. Koupat se může v bazéncích mezi recepcí a restaurací. Před chatou moje cyklistická pouť skončila s 92,1 km na tachometru v nadmořské výšce 1470 metrů. Jízdou jsem strávil 3 hodiny a 39 minut.

Chata byla velmi pěkně zařízená. Jedna dvoulůžková ložnice byla v přízemí (obr. 17) a druhá v patře. Koupelnu mělo každé patro vlastní. Hodila se i lednice s mrazákem, která byla skoro plná pití, které se případně platilo ráno na recepci. Ceník byl nalepený hned na dveřích lednice. Kohoutek označený jako pitná voda jsme moc nepoužívali, protože dotyčná tekutina strašlivě zapáchala. Bydlel jsem ve velitelské chatě, takže se mnou dole spal Petr, nad námi bydleli Martin a Jára. Obloha se stále zatahovala (obr. 18), až z ní začalo pršet. Po dešti jsme vyrazili do restaurace na večeři. Bylo to nejspíš nejlevnější jídlo za celý zájezd, ale cena odpovídala. Dušené jehněčí bylo více kostí než masa a dočkat se sklenice s pivem, to chtělo pořádnou dávku trpělivosti. Ta mi nakonec došla při placení, takže jsem jim nechal nulové dýško. V průběhu večeře chvíli venku pořádně lilo. Petr tvrdil, že je to pro nás dobře, protože se zítra na další cestě nebude prášit. Karel nás informoval o zdejším malém safari, které se dá projet za půl hodiny i na kole. Po večeři jsme se za svitu výkonných čelovek rozešli do svých chat.

4. den – pondělí 26. března

Den hrůzy

Ráno jsem si nepřivstal (ostatně toto slovo se téměř nenachází v mé slovní zásobě), díky čemuž jsem si nebyl prohlédnout místní zvěř. Vyrazili jsme zase pěšky na túru do restaurace, po snídani zpátky, počkat až dorazí autobus na svém dalším kolečku a vyzvedne naše zavazadla a pak jsme mohli vyrazit na cestu. Petr nám předchozího večera nic netajil a sliboval nejdelší trasu s nejhorší cestou a nejhorší ubytování na jejím konci. Ale skutečnost ještě značně předčila naše očekávání.

Od naší chatky vyrážím před devátou, od recepce zhruba ve čtvrt na deset. Pak už vyjíždíme stejnou cestou, po které jsme předchozího dne přijeli. Za vjezdovou bránou na křižovatce zahýbáme doprava a míříme do Rehobothu kratší a přímější cestou, než kdybychom se vraceli až na hlavní silnici, odkud jsme včera odbočili. Do Rehobothu je to pořád s kopce, pak klesáme o něco pozvolněji opět po silnici B1, až jsme přejeli přes vyschlý potok v nadmořské výšce 1398 metrů. O pár set metrů dál odbočujeme doprava a opět opouštíme asfalt (obr. 19) a začínáme stoupat. Je krátce po desáté hodině.

Cesta nejdříve stoupá prudce, takže si zpátky do těch 1500 metrů vystoupáme na podobně krátkém úseku, na jakém jsme si to před chvílí sjeli do města. Dalších zhruba deset kilometrů se jen tak lehce pohupujeme, nahoru a zase dolů, ale pořád zhruba ve stejné výšce. Autobus jsme měli potkat zhruba po 35 km na rozcestí, kde z naší silnice D1261 bude doleva odbočovat silnice MR47. Po dalších asi 30 km měl stát ve vesnici Klein Aub. Nejkratší úsek měl vést do sousedního Rietoogu, tedy asi 20 km. Pak to do našeho cíle mělo být ještě dalších asi 30 km. Autobus jsme poprvé dojeli kousek po třicátém kilometru, ale nebylo to žádné z předem dohodnutých míst, jednalo se o Samovu aktivitu navíc. Dali jsme si tu asi dvacetiminutovou přestávku, která se nám podle mne moc nevyplatila (obr. 20)…