4. den – pondělí 26. března

Den hrůzy

… Na 32. kilometru začíná pršet. Petr říkal, že tu jsou krátké prudké deště, které přejdou stejně rychle, jako se objevily, a pak bývá zase krásně. Tohle nebyl ten případ. Pršelo tak drobně, že člověk byl zhruba stejně mokrý bez pláštěnky jako v ní (poznámka pro necyklisty: při pohybu se člověk víc potí). Takže jsem ji nevytahoval, ale jel jsem s dlouhými rukávy. Cesta opět začala stoupat. Nebylo to nic prudkého, ale jelo se proti větru v dešti, takže jsem přemýšlel, jaký je vlastně rozdíl mezi Namibií a Irskem (Petr to pro změnu přirovnával ke Skotsku, takže jsem neměl podobné myšlenky sám). Ono jet po vrstvě uválcované směsi hlíny a písku za sucha je jedna věc, ale v dešti se mi to čím dál víc bořilo, až jsem zhruba na padesátém kilometru dospěl k rozhodnutí, že jakmile zase uvidím náš autobus, tak do něj strčím kolo a pro dnešek končím. Což bylo kousek přede mnou. Končím tedy už ve 12:53 v nadmořské výšce 1652 metrů s 51,7 km na tachometru. Jízda mi zabrala 2 hodiny a 58 minut. Jsme na rozcestí, kde ze silnice D1261 odbočuje ještě víc vedlejší MR47 (obr. 21). Ty kilometry krapet nesedí, co? Potěšilo mne, že obsah mého batůžku od Meridy je suchý (včetně map).

Odvážlivci na horských kolech vyrážejí vpřed. Když odjíždějí poslední, dáme se na cestu i my. Sam tvrdí, že nemůže vypnout klimatizaci, protože by se mu potilo přední sklo a neviděl by ven. Sedím v mokrých hadrech a klepu se zimou. Do hajzlu, já ještě nastydnu v Africe. Nakonec jsme dorazili do naprosté díry jménem Klein Aub a zastavili před místním „bottle storem“ (namibijská verze vesnické Jednoty). Nejdřív jdu dolů do zavazadlového prostoru pro ručník a suché oblečení. Jakmile se převléknu, jdu také do obchodu. Má dokonce dvě pokladny. U jedné se prodávají pouze alkoholické nápoje, u druhé všechno ostatní. Nealko je všechno chlazené v lednicích. Já tu asi vážně zmrznu. Je nám jasné, že tu budeme čekat dlouho. Déšť chvílemi ustává, jindy zase nabírá na intenzitě. Jak tu uprostřed naprosté pustiny sleduji domorodce, všímám si, že všichni jsou evidentně velmi chudí, ale do jednoho čistí, vkusně oblečení a slušní. Zkuste si přistát ve srovnatelně malé české díře a přemýšlejte, co to o nás říká. Většina lidí přicházela pěšky, ale přijel i vozík sestavený ze zbytků nějakého starého offroadu tažený dvěma oslíky. Petr, Jára a Martin po pár panácích v obchodě usoudili, že už se udělalo lépe a že se jim tu nechce čekat. Opět vyložili kola a pokračovali vedle do Rietoogu. Já jsem byl zrovna rád, že jsem chvilku převlečený do suchého a nešel jsem do toho s nimi.

Krátce před čtvrtou odpoledne začali přijíždět naši cyklisté. Zablácení byli pořádně. Na tachometru měli podle nastavení něco mezi 98 a 100 kilometry. Ty vzdálenosti vážně nesedí. Nikdo z nich ani neuvažoval, že by jel ještě dál. Kola v chodbičce autobusu se postupně množí. Až pojedeme autobusem všichni, budeme je muset rovnat nějak jinak. Takhle by se tam všechna nevešla (obr. 22). Asi neexistuje žádný přepočet podezřelých kilometrických údajů na mapách s realitou, protože do Rietoogu to bylo necelých 25 km. Naši tři cyklisté tam ovšem nebyli, protože už byli ubytovaní v něčem, co mělo honosný název Tismaree Guestfarm & Golf. To odtud totiž nebylo 30 kilometrů ale pár set metrů. Bylo to stavení na malé vyvýšenině na dohled od Rietoogu. Věřím, že vědět tohle všichno ti zablácení cyklisté, tak by to většina z nich dojela.

Sam odbočku nejdřív přejel. Pak zastavil, zacouval a zabočil do brány v plotě. Poté usoudil, že se do ní nevejde, takže začal dělat věci, které mi nedávaly naprosto žádný smysl. Zase vycouval z bláta a zkusil si najet z opačného směru. Pokud v Namibii platí stejné fyzikální zákony jako u nás v Evropě, tak šance, že by se tam trefil z tohoto úhlu, byly tak nízké, že o nich nemá cenu ani spekulovat. Tento naprosto nelogický manévr ovšem skončil tím, že se pravé přední kolo propadlo do díry v blátě a autobus dosedl na zem. Sam se sice ještě chvíli snažil točením kol zahrabat autobus do ještě větší hloubky, ale to už opravdu nemělo žádný smysl. Jako na povel venku přestalo pršet a začal opravdový liják. Konečná, vystupovat (obr. 23)!

Řada těch ještě mokrých cyklistů, co dojeli až do Klein Aubu, vytahuje kola a dojíždí si příjezdovou cestu v lijáku. Já, abych trochu vylepšil situaci, jsem odepnul nohavice z kalhot, abych je zbytečně nenamočil. Po chvilce dospěji k závěru, že je to blbost a svlékám i zbytek kalhot, odkládám je na vedlejší sedadlo, odepínám vložku z cyklistických kalhot a ty si pak oblékám. Ostatně už jsou vlhké, takže jim déšť tolik neublíží. K tomu beru pláštěnku, kšiltovku a vystupuji ven. Vůbec mi nedochází, že v kapsách kalhot zůstala peněženka a mobil. Majitel ubytovacího zařízení nás postupně převáží na korbě svého pickupu Mazda k vlastní recepci. Až po několikáté otočce ho napadne z korby sundat ten agregát, který zabíral většinu ložné plochy vozidla. Nakonec nám z autobusu dovezl i zavazadla.

Na pokoji v baráčku je asi osm postelí, vedle sprchy a záchody (obr. 24 až 26). Jediné ubytování, kde jsme nedostali ani ručník, voda ve sprše tekla jen studená. Večeře nebyla velká, zato byla předražená. Majitel (vypadal spíš jako Ind než Afričan) evidentně hřešil na to, že nemáme jinou možnost (pokud nemáme vlastní zásoby nebo se nehodláme postit). Seděl jsem u stolu s Karlem a Janou, kteří za mě i zaplatili večeři. Ta byla porcí spíš symbolická, její cena 120 dolarů se dá označit jedině jako nehorázná. Já se snažil zbytečně nemyslet na to, že peněženka může v noci z autobusu zmizet. Nakonec za neustávajícího lijáku odcházíme spát. Na pokoji s námi je i náš řidič. Občas venku lije, jako by právě nastala potopa světa. Ležím s narůstajícími pochybnostmi o tom, že je na takovéto počasí stavěna ta noclehárna, ve které jsme ubytováni.

5. den – úterý 27. března

Za devatero brody

Uprostřed noci z ničeho nic začal Sam hlasitě afrikánsky mluvit do telefonu. Myslel jsem, že je nějaký poplach, nejspíš nás evakuuje Noe se svou archou. Po chvíli nesrozumitelného brebentění, šel telefonovat někam ven. Ráno není moudřejší večera. Stále lije. Stěny místnosti jsou zevnitř vlhké a minimálně na dvou místech kape ze stropu. Snídaně je opět spíš ubohá, ale co jsme tu mohli čekat? Fakt super ubytování. Zkuste si představit, jak asi vypadalo to v názvu zmiňované golfové hřiště. Green? Ha, ha! Pak přestává pršet a my se začínáme chystat na další cyklistickou etapu. Nejdřív mi to přišlo jako bláznivý nápad, ale náš autobus je zapadlý pár set metrů od nás, a ten náhradní někdy v noci skončil ještě na hlavní silnici, když řidič dospěl k názoru, že k nám neprojede. A vypadnout z téhle díry pryč byl rozhodně dobrý nápad. Jakýmkoli způsobem! Sice bude tato etapa delší o to, co jsme si neodjeli včera (těch Petrových závěrečných 30 km od Rietoogu), ale třeba to půjde projet. Petr nás instruuje ohledně projíždění brodů a slibuje, že pokud do odpoledne nebudeme mít autobus, najde jinou možnost, jak dopravit naše zavazadla do cílového ubytovacího zařízení.

Takže někdy kolem půl jedenácté vyrážím pěšky k autobusu (obr. 27), ve kterém nacházím peněženku i téměř vybitý mobil. Tak mi spadl kámen ze srdce. Vysvobodil jsem většinu věcí, které jsem předchozího dne nechal v autobusu (kolo už mi nějaký aktivista vytáhl ven) a vyrazil na cestu. Po pár stech metrech cesty mi dochází, že nějak dobře vidím, a otáčím to zpátky. Z autobusu jsem vytáhl odložené brýle, takže v něm už po mně zůstaly jen kalhoty rozebrané na tři díly a načatá pětilitrovka s vodou. Zrovna přijel druhý autobus a náklaďák a chvíli sleduji vyprošťovací proces. Ale jen do prvního přetržení lana, pak už radši napodruhé vyrážím. Je jedenáct hodin a výchozí nadmořská výška klesla na 1490 metrů.

Vypadalo to, že jedeme víceméně po rovině, ale výškoměr ukázal, že jsme pomalu ale jistě klesali. Každou chvíli jsme naráželi na příčnou prohlubeň na cestě a v ní v lepším případě brod, v horším bláto. Po prvních asi pěti brodech jsem z nich přestal mít respekt a zbytečně před nimi přibrzďovat. Zhruba ve stejnou dobu jsem cítil, že řetěz mazaný olejem do sucha už je dokonale omytý. Do večera jsem s tím nemohl nic dělat, takže jsem jel dál. Časem jsem dojel náš hlavní peloton a pokračoval s nimi (obr. 28 až 30). Problém přišel někdy po 22 km, kdy před námi bylo pár set metrů bláta. Nezbylo než sesednout a vést kolo pár metrů bokem od cesty, abychom si co nejméně zablátili boty. Pak jsme zase nasedli a pokračovali dál…