8. den – pátek 30. března

Stromy, šutry, silnice

… Asi po čtyřiceti minutách jsme se z tohoto lesa (obr. 91) vrátili a šli se převléknout do cyklistického, druhá atrakce je o pár kilometrů dál. Vyrážíme asi pět minut před desátou. Výchozí nadmořská výška nám přejezdem opět o něco stoupla – 1090 metrů. Dojeli jsme na rozcestí před ubytovacím zařízením a nastal drobný zmatek, kdy si odporovaly instrukce od Petra, značky u silnice i realita. Po pár minutách ale vyrážíme správným směrem, tedy opačným než pojedeme po zbytek dne – na severovýchod. Cesta mírně stoupala a po zhruba pěti kilometrech jsme byli na místě. Dosáhli jsme nadmořské výšky 1138 metrů, což bude pro tento den maximum, a zaparkovali jsme kola u začátku kamenných útvarů zvaných Giant's Playground (obr. 92 až 95). Obrovo hřiště je oblast, kde jsou velké kameny naskládané na značně nepravděpodobně vypadající hromady. Kupodivu to není způsobeno žádným hraním, ale jde o přirozený geologický proces, který má tuhle atrakci na svědomí (ale vysvětlit ho po mně nechtějte). Ač to vypadá velmi chatrně, kameny drží pevně (aspoň ty, po kterých jsme lezli, držely). Na kameny nám stačilo asi dvacet minut.

Vracíme se stejnou cestou zpět, míjíme Quiver Tree Forest a pokračujeme stále s kopce dál. Navzdory nepříliš kvalitnímu povrchu cesty jedu rychlostí kolem 25 km/h a na ostatní čekám až na asfaltu. Nemáme najeto ani 22 kilometrů a překvapivě na asfaltovém povrchu zůstaneme skoro až do konce etapy. O půl kilometru dál dorážíme k naší známé hlavní silnici B1 a jedeme po ní asi kilometr a půl k jihu, načež odbočujeme do Keetmanshoopu. To je téměř šestnáctitisícové město, takže na namibijské poměry už opravdu velké sídlo. Dojeli jsme až do jeho centra, kde Petr nejdříve chtěl v bance vyměnit peníze. Před oběma bankami byly fronty až ven, takže ho to rychle přešlo. Pak si vzal na turistických informacích zdarma rozdávanou mapu města a jeli jsme hledat restauraci. Na mapě byly dvě, v reálu na daných místech ani jedna. Mapa skončila v koši a my šli pro něco k jídlu a pití do supermarketu. Pak jsme vyrazili stejnou cestou z města a dojeli zpátky k silnici B1.

Po B1 jsme pokračovali k jihu jen asi dva a půl kilometru, pak se stáčela k východu a my pokračovali rovně po silnici B4, která se kus za městem stočila jihozápadním směrem. Jelo se až na pár nevýrazných houpáčků mírně s kopce, po kvalitním asfaltu, ovšem proti větru. Navíc se za těch pětačtyřicet kilometrů objevila snad jen jedna zatáčka, co si to pojmenování zaslouží. Opět se potvrdilo, že pro mne není větší otrava, než jet po rovině pořád rovně. Naprosto mě to nebavilo a prakticky celou cestu jsem se vezl za Zdeňkem s Jarmilou.

Věděli jsme, že budeme ubytováni v Seeheimu a že naše ubytování se jmenuje Seeheim Hotel, takže nejspíš nebude problém to najít. Ovšem poměrně nás překvapilo, když se najednou u silnice objevila cedule hlásající, že Seeheim Hotel leží dva kilometry vlevo. Koukali jsme do pustiny na levé straně silnice a pochybovali, že bychom přehlédli celou vesnici, když nikde nic evidentně nebylo. A to jsme netušili, že cedule výjimečně trochu přeháněla, ony to ani celé dva kilometry nebyly. Projeli jsme bránou (dva betonové sloupy po obou stranách cesty) a najednou se vedle nás vylouplo údolí (nebo spíš rokle?), ve kterém stálo jediné rozlehlé a vysoké stavení – hotel. Takže jsme si ho seshora vyfotili (obr. 96), pak sjeli dolů k nádraží a zaparkovali před hotelem, u kterého byla v ohradě i jedna z budoucích večeří (obr. 97). Situace se má tak, že jde o v Namibii významný železniční uzel (koleje vážně vedly třemi směry). A kvůli (ne)návaznosti spojů v jeho sousedství vznikly dva hotely. Ty se později nějak podařilo propojit do jednoho hotelového komplexu. Nic jiného v Seeheimu vážně není, jen hotel a nádraží! Je 16 hodin, skončil jsem v 699 metrech, najeto jsem měl 78,3 km a na kole jsem strávil 4 hodiny a 10 minut.

Sam ani náš autobus tu nebyli, ale byla tu vyložena všechna naše zavazadla (nebo aspoň jejich naprostá většina, mně zrovna nic nechybělo). Nikdo o něm nic nevěděl. Já řešil důležitější věci a tak jsem se rozhodl, že si výjimečně nedám pivo Windhoek, ale Tafel. Podle všeho se lišily jenom barvou etikety. Ale aspoň jsem vyzkoušel obě namibijské značky. Martin mi tvrdil, že v Seeheimu viděl vlak. Nevěřil jsem mu to, ale ukázal mi fotku. Takže vlaky v Namibii přece jen jezdí! Pak začal Petr rozdělovat ubytování a po chvíli jsme za ním vyrazili hledat nám určený pokoj. Bydlel jsem s Pavlem Šnajdrem, Pepou a Tomášem. První zatáčka doprava a pár schodů do kryté venkovní restaurace, tu projít a pokračovat po betonových schodech doleva. Uprostřed schodiště odbočit na kamenné schody doprava. Když už jsme byli dost vysoko, čekalo nás kovové schodiště připevněné ke zdi domu. Nad ním bylo odpočívadlo a jedny ze dveří vedly do našeho pokoje. V něm byly dvě postele a další dvě o patro výš, kam se lezlo po železném žebříku (obr. 98 a 99). Řekl jsem si, že když už extrém, tak to dotáhnu až do konce, a ihned jsem hlásil, že bydlím nahoře. Bylo to opravdové podkroví, protože nic než střešní krov jsem nad sebou neměl (obr. 100). Petr večer dohnal svou největší organizační chybu (kterou ovšem nikdo z nás neurgoval) a pojištěným rozdal jejich kartičky pojištěnce. Večeře probíhala v oné větrné venkovní restauraci, z větší části stylem naber si, na co máš chuť, a byla dobrá. Někde v jejím průběhu se vrátil náš autobus a s ním se objevil náš nový řidič Henrik. Pak už jsem se vyšplhal pod střechu a šel spát.