12. den – úterý 3. dubna

Jihoafrické písky a trny

… Jedeme podél pobřeží stále k jihu (obr. 131), silnice se vlní mezi pěti a patnácti metry nad mořem, naše rychlost je zhruba 18 až 20 km/hod. Po 25 km dorážíme do městečka Elands Bay, ve kterém musíme odbočit směrem do vnitrozemí, celé ho projet, abychom za jeho koncem zastavili u našeho autobusu a dali si zhruba čtvrthodinovou pauzu. Pak přejedeme most přes jakousi řeku a zatočíme zpátky k pobřeží. K němu si sjedeme z 22 metrů, objedeme zdejší skály až těsně po pobřeží a opět se stočíme k jihu. Jedeme pořád zhruba sedm až osm metrů nad mořem (obr. 132). Asfalt jsme zatím zažili pouze v obou městečkách a teď na něj najedeme asi na 39. kilometru. Následující pasáž jedeme nízko, mezi dvěma až třemi metry nad mořem. Na 51,5. kilometru narážíme na restauraci u silnice a dáváme si přestávku. Tohle mi v Namibii chybělo. Ne že bychom si dali přímo oběd, ale pivo a jakýsi zákusek bohatě stačily.

Po 35 minutách se vracíme na silnici a pokračujeme podél pobřeží k jihu, což nám dlouho nevydrží, jelikož silnice po chvíli zatočí do vnitrozemí. Před nadjezdem nad železniční tratí se zastavím, abych si vyfotil nákladní vlak, který kolem nás ovšem projížděl dvě minuty, a napočítal jsem v něm pět lokomotiv (všechny elektrické, samozřejmě). Kdybych to tušil, vyjel bych vlak sledovat z toho nadjezdu. Za tratí silnice trochu stoupá. Pak nás silničáři nutí odbočit doprava, což byl stejně náš záměr. O kus dál, na vrcholu stoupání, stojí Henrik s naším autobusem. Ve stínu, o což se jeho předchůdce Sam nesnažil snad nikdy. Jsme 69 metrů nad mořem, což je pro tuto etapu rekord. Dáváme si desetiminutovou přestávku.

Pak se zase vracíme dolů k pobřeží. Idyla skončí 22 metrů nad mořem v místě, kde silničáři předělávají silnici. Někteří navrhují zkusit jet po silnici, a když to nepůjde projet, tak kus povedeme kola příkopem. Vůbec se mi to nelíbí, takže se připojuji k té části, co hodlá pokračovat po další písečné cestě, jen tentokrát s frekvencí běžného silničního provozu. Což opravdu není dobrá kombinace, ale většina řidičů byla trpělivá a nesnažila se mě i s kolem sestřelit. Nerad jsem v takovýchto místech zbytečně dlouho, takže jsem dupal, co to šlo. Což vzhledem k povrchu a stavu cesty znamenalo většinou asi 12 až 16 km/hod. Pak konečně přišla ostrá zatáčka vpravo a písečný sjezd k pobřeží. Z 25 do 3 metrů nad mořem to není zrovna sjezd, ale rychlost mi vyletěla až k 19 km/hod. Už to mi v tom písku přišlo zatraceně hodně. Pak už jsem zase na asfaltu a čekám, až se naše dvě skupinky spojí. Tachometr tvrdí, že jsem tam stál 13 minut. Mám za sebou 81,5 km.

Pokračujeme stále podél oceánu. Aby nevznikl nepřesný dojem, že šlo o romantickou cestu s výhledem na vodní hladinu, tak dodávám, že mezi námi a pobřežím byla několikametrová písečná vlna, přes kterou jsme nemohli nic vidět. Naše nadmořská výška se tu sice pohybovala neustále kolem nuly (párkrát mi to ukazovalo třeba i mínus tři metry, což vzhledem k přesnosti GPS měření, která se pohybuje kolem pěti metrů, nic neznamená), ale oceán jsme za ten den viděli jenom několikrát. Občas byla jeho blízkost slyšet či cítit. Cesta se (stejně jako pobřeží) postupně stáčela k jihozápadu. Asi o pět kilometrů dál jsme projížděli vesnicí se strašným názvem Dwarskersbos, ve které jsme zahlédli obchod. Můj tachometr naštěstí neukazuje teplotu, ale zchladit jsem rozhodně potřeboval. Kupuji litr kokakoly, litr vody a nanuka. Toho sním nejdříve, pak naliju vodu do cyklolahve a nakonec kolu do sebe. Litr koly, takřka na jeden zátah? To už jsem byl asi pěkně vyprahlý. U obchodu nás také předjíždí autobus s Petrem na palubě. Byl se zeptat, jestli jsme v pohodě a dojedeme to, nebo chceme svézt. Odmítli jsme. Nevěděli jsme ale, co nás ještě čeká. Vedle obchodu byla za plotem i pěkná želva (obr. 133).

Na 97. kilometru vjíždíme do Velddrifu, největšího z rybářských městeček v tomto zálivu. Hned na první křižovatce nevíme kterým směrem pokračovat. Zeptali jsme se projíždějící policejní hlídky a dostalo se nám popisu cesty městem. Policistům to ale nedalo, nebo zrovna neměli nic jiného na práci, a o kus dál na nás čekali, aby nás protáhli přes celé město. Takže jsme nakonec za jejich autem přejeli po mostě přes řeku Berg a byli z Velddrifu venku. Na nejbližší křižovatce se s námi rozloučili a otočili to zpátky. My jsme o kus dál hned na té další odbočili doprava, tedy na západ, a tady to začalo. Bylo nás o jednoho méně. Jára se za chvíli objevil a tlačil kolo. Defekt. Ještě na témže místě začal vyměňovat duši i Petr Virt. O dvacet minut později pokračujeme v jízdě. Nevydrželo nám to ani čtyři kilometry. Tentokrát má defekt Zdeněk Eisman. Jen vyměnil duši v zadním kole, nasedl, a zjistil, že má prázdné i přední. A myslím, že se přidal i Pavel Pospíšil. Další prohlížejí své pláště a vytahují z nich trny. Začínám být paranoidní. Prohlížím pečlivě oba pláště, a nenajdu nic. O půl hodiny později pokračujeme.

Defekty nebyly naším jediným problémem. Vítr foukal celý den, ale nikde nebyl tak hnusný, jako na těch jedenácti kilometrech mezi odbočkou za Velddrifem a odbočkou k cíli. Jediné, co mi dodávalo energie, byla jistota, že další odbočka musí být doprava a za ní tedy pojedeme po větru. Navíc začala silnice stoupat. Za jiných povětrnostních podmínek bych si stoupání tohoto typu ani nevšiml, jenže bylo vedro, měli jsme za sebou přes sto kilometrů a za chvíli se začne stmívat. Navíc jsem se pořád ohlížel, jestli už zase někdo nepíchl. Před křižovatkou se objevila cedule s nápisem St Helena Hotel 8 km. No, sláva! Projedu křižovatkou, a přestože stoupání stále pokračuje, rychlost se mi skokově změní ze 14 na 32 km/hod. Což dobře vypovídá o rychlosti větru. Konec stoupání je v pouhých 53 metrech. Rychlost při krátkém klesání několikrát překročí čtyřicítku. Jenže jak sleduji tachometr, začínám nervóznět, a nejen já. Osm kilometrů od křižovatky je za námi. Jsme v St Helena Bay, ale náš hotel nikde. Obhlížíme všechny odbočky. Kde nic, tu nic. Náš hotel byl hned u silnice, ale o tři kilometry dál, než tvrdila ta tabule (obr. 134). Je skoro tři čtvrtě na sedm, jsem ve stejné nadmořské výšce jako na začátku etapy, ujeto mám 122,8 km, což mi zabralo 6 hodin a 39 minut (což je za celou africkou trasu nejdéle).

Hotel je kromě nás pustý, takže se můžeme roztahovat. Bydlím na dvoulůžkovém pokoji sám (obr. 135). V místnosti, kde jsme ustájili kola, to vypadá jako na bojišti (obr. 136). Každé druhé kolo vzhůru kolama, což není tak úplně pravda, protože ty tam většinou chybí. Pár lidí tvrdilo, že měli toho dne osm defektů. Asi bych měl poděkovat těm Slovákům v Demě, že mi dali na kolo pláště Maxxis Overdrive Maxxprotect. Ať už to znamená cokoli, zřejmě to funguje. K večeři si překvapivě dávám rybu. Zdejší obsluha ale na hosty zjevně nebyla zvyklá, protože téměř plnou restauraci dokázala zvládat jen tak tak. Ale nakonec většina z nás přece jen objednanou krmi dostala a místním se víceméně i podařilo spočítat naši útratu. Pak už hurá na samotku a do postele.

13. den – středa 4. dubna

Zápas s větrem

Vítr fičel celou noc a ráno to nevypadalo, že by toho chtěl nechat. Po klasické hotelové snídani vyrážíme klasicky o deváté. Prvních 10,9 km jedeme stejnou cestou, kterou jsme předchozího večera přijeli. Jenom naše rychlost se pohybuje mezi 14 a 16 km/hod. Na křižovatce máme dvě možnosti. Buď odbočíme doprava a pojedeme po silnici do Vredenburgu, nebo to střihneme rovně, což bude kratší, ale nebude to po asfaltu. Nechtělo se mi vytahovat mapu, tak jsem prostě počkal, až někdo někam vyrazí a připojil se k nim. Ale ouha! Vyrazilo nás hodně, ale na té křižovatce se to začalo rozdělovat na dvě skupiny. Takže jsem se stejně musel rozhodnout sám, a rychle. Zůstal jsem na asfaltu.

Křižovatka byla 39 metrů nad mořem a hned za ní začalo stoupání. Vyjeli jsme do 80 metrů, sjeli do 45 a pro změnu vyjeli do 134 metrů. Jak se mi ve stoupání občas stává, trochu jsem se ostatním trhnul. Hned za mnou sice celou dobu jel Petr Virt, ale pak už nikdo. Takže čekáme na okraji Vredenburgu. Za chvíli se dozvídáme, že Martin sebou najednou seknul na silnici a měl štěstí, že právě nejelo žádné auto. Ostatní se už obávali nějaké nenadálé zdravotní příhody, ale on jenom ulomil střed. Což je závada, o které jsem ani netušil, že může nastat. Sváry vydržely, ale povolily všechny trubky, co k němu vedou. Tak jsme si říkali, že má smůlu a definitivně dojezdil. Asi za deset minut jsme ho zahlédli i s Járou a jejich koly na palubě jednoho místního pickupu. Zatímco si Martin ošetřoval silniční lišej na noze, zastavil jakýsi místní řidič, jestli mají nějaký problém. Ten vyslechnul a nabídl se, že se mu to pokusí svařit. Opět mně klesla čelist a opět jsem si jistý, že v Čechách by se mu nic podobného nepřihodilo. Místní prostě nekašlou na ostatní. Jinak se to říci nedá.

Po dvacetiminutové přestávce na začátku města trochu otřesení vjíždíme do jeho ulic. Vydrželo nám to celých 600 metrů. Pak si Zdeněk Konečný všiml, že má prázdné zadní kolo. Takže následovala (v jeho podání blesková) výměna duše. Načež předvedl totéž co druhý ze Zdeňků předchozího dne. Tedy nasedl, uviděl prázdné přední kolo a pokračoval. Každopádně přilbu dolů před jeho rychlostí, o deset minut později jsme pokračovali v cestě. Nepodařilo se nám napoprvé trefit správnou odbočku a přejeli jsme asi o 500 metrů na jih. Tady jsme se zorientovali, otočili a jeli ten kousek zpátky. Jelo se krásně. Jediný půlkilometr za celý den, co jsme jeli po větru. Odbočili jsme doprava, tedy na východ. O kousek dál jsme byli z Vredenburgu venku. Následoval asi 2,5 km dlouhý sjezd, který jsem si vůbec neužíval, protože jsem se bál, aby mne boční vítr nevyhodil ze silnice.

Pokračovali jsme stále rovně na východojihovýchod. Přejeli jsme nad železniční tratí, o kus dál dojeli na křižovatku, odbočili doprava (na jih) a vyjeli na nadjezd přes další železniční trať. Zdeněk už měl další defekt (nakonec se ukázalo, že to nebyl defekt, ale špatně zalepená duše ze včerejška). Říkal, že na něj nemáme čekat, ale jet napřed a zajistit, aby na ně počkal autobus, protože u něj s Jarmilou pro tento den skončí. Takže jsme naši malou skupinku ještě rozdělili a šlapali proti větru dál na jihojihovýchod. Stále jsme mírně klesali, takže naše rychlost dosahovala i 16 km/hod. Pak jsme výškově dosáhli úrovně hladiny nepříliš vzdáleného oceánu. O kousek dál, na 42. kilometru, jsme zahlédli náš autobus. Od Henrika jsme se vydali hned k sousední benzínové pumpě. Bylo 12:50, takže hurá na oběd! Virtovi říkali, že už toho mají také dost a i oni tady pro dnešek končí. Takže jsem se okamžitě připojil k právě naobědvané skupině, která ráno na kritické křižovatce vyrazila rovně, a vyrazil s nimi na další cestu. A bylo po obědě. :-(

Celé odpoledne bylo o ničem. Dupali jsme k jihu, pak k jihovýchodu a pak zase k jihu. Silnice si usmyslela, že rovin bylo dost a začala dělat psí kusy. Takže z těch 4 metrů nad mořem, ve kterých byla benzínka, jsme vyjeli do 91, sjeli do 38, vyjeli do 85, sjeli do 55, vyjeli do 133, sjeli do 25 metrů… Díky větru jsme třeba šlapali s kopce a na tachometru viděli rychlost 14 km/hod. Navíc podél silnice nebylo za celý den nikde nic zajímavého. Mám z toho dne tři fotky, z toho u dvou jsem si doma lámal hlavu, co jsem tam asi fotil. Na snímcích nic k vidění není (obr. 137). Prostě cyklistika za všechny prachy. Jedinou zaznamenáníhodnou událostí se stalo, že nás opět předjel náš autobus. (Pro úplnost dodávám, že za 44 randů se dalo jet blíže k moři přes ptačí rezervaci. Skoro žádní ptáci kromě pštrosů tam prý nebyli, ale nebylo to tak ubíjející.)

Věděl jsem, že nás večer čeká jedinečné ubytování, koneckonců jsem internetovou přípravu nezanedbal a vygooglil, co se dalo. Od Petra jsme věděli, že naše ubytování se nachází ještě před odbočkou na Darling vlevo od silnice. Takže je 16:10, máme za sebou 80 km, jsme na křižovatce, kam už jsme neměli dojet, a ptáme se skupinky místních černochů, kudy na !Khwa ttu (vážně se to píše s vykřičníkem na začátku). Ukazují pořád dál k jihu, debata ohledně vzdálenosti už se komplikuje, takže na nic nečekám a prostě vyrážím. Místní si tu sotva dělají srandu z turistů. O necelý kilometr dál potkávám v protisměru jedoucího Karla, který mi dává dojezdovou instruktáž. Takže je to ještě asi o tři kilometry dál, !Khwa ttu je vlevo od silnice a přímo naproti němu vede doprava nijak neoznačená cesta. Mám se dát po ní, protože tam přesně bydlíme. Jak jednoduché! Poslední stoupání končí v 81 metrech. O skoro kilometr a půl dál vidím přesně to, co popisoval Karel, takže o tom nepřemýšlím a odbočuji na neoznačenou cestu doprava.

Celé pojmenování našeho ubytování zní !Khwa ttu Bush Camp. Tedy stany v buši. K nim dokličkuji po cestě, která připomíná naše české polňačky. Dva pruhy vyježděné hlíny (zde ovšem s příměsí písku). V cíli jsem v 16:32, ujeto mám 85,1 km, v sedle jsem strávil 5 hodin a 42 minut. Nejvyšší rychlost za celý den dělala 31,5 km/hod (což je nejnižší údaj za celou dovolenou), průměrná rychlost nedosáhla ani k 15 km/hod, což je naštěstí také rekord. Zjišťuji, kde bydlím (stan číslo 5, spolu s Pavlem Šnajdrem, Tomášem a Pepou), a vydávám se to hledat (obr. 138). Ve stanu jsou čtyři dřevěné postele s povlečenými dekami a polštáři, na každé připravený čistý ručník (obr. 139). Jinak klasika. Stanová plachta se zapínáním na zip, vrcholem luxusu je žárovka s vypínačem na kusu prkna na konci stanu (v ekologickém kempu ovšem na solární energii). Sociální zařízení (označené Mars a Venus, což jsem ještě nikde neviděl) ovšem zahrnuje splachovací záchod i originální přírodní sprchový kout. Podlaha byla kruhově vydlážděná oranžovými cihlami se středovým odtokovým kanálkem, v koruně nad ní stojícího stromu byla zavěšena sprchová hlavice a v kameni dva kohoutky. Takhle to vypadalo na Marsu, na Venuši bych ale nečekal žádné závratné změny. Přesně takovéhle ubytování mi v pohodě stačí. Nic důležitého nechybělo. Nejokukovanější v kempu bylo ovšem Martinovo kolo. Kolik lidí asi zvládá svařovat zeslabované duralové trubky? Jaká je pravděpodobnost, že na někoho z nich narazíte, zrovna když to potřebujete? Největším problémem se ukázalo právě to slovo „zeslabované“. Takže mu to nakonec definitivně ruplo hned následující den. Poslední, kdo dorazil na kolech, byli Virtovi. To jsem si ten oběd mohl klidně dopřát.

V šest večer jedeme na autobusový výlet. Vyrážíme zpátky k severu, ale na křižovatce, kde se odbočuje doprava na Darling, odbočíme vlevo a jedeme k pobřeží. Na něm leží městečko Yzerfontein s asi 1200 obyvateli (pravděpodobně všemi bílými), turisticky vyhledávané středisko zejména na jaře (od srpna do října). Vystupujeme na pobřeží (obr. 140) a autobus s druhou půlkou zájezdu se vrací na křižovatku vedle marketu, kde je restaurace…