Hlavní stránka

Slarque – Afrika 2012

191. Husice nilská 192. Liják ve městě 193. Stolová hora z města 194. Lví hlava 195. Stolová hora – stanice lanovky

196. Lví hlava ze Signálního kopce 197. Green Point stadion 198. Atlantský oceán 199. Green Point maják 200. Letiště v Kapském Městě

16. den – sobota 7. dubna

Kapské Město

… Dalším zajímavým párkem ptáků byly jakési zvláštní husy, podle téhož zdroje jako výše šlo o husice nilské (obr. 191), podle názvu trochu zabloudily. Na konci zahrad se nachází Jihoafrické muzeum a planetárium. Ani do jednoho jsme nešli.

Z parku jsme pokračovali kolem baptistického kostela do Long Street, což je hlavní historická ulice ve městě proslulá svými viktoriánskými stavbami s ocelovými balkóny. My jsme si v ní vybrali jednu z restaurací a já si kromě piva dal i vafle se zmrzlinou. To by v tom byl čert, že bych tu nenastydnul. Venku nás chytil další prudký liják (obr. 192), který jsme přečkali pod jedním z těch balkónů (vlastně zde fungují podobně jako naše středoevropská podloubí). Při návratu zpět jsme vlevo kupodivu zahlédli většinu Stolové hory (obr. 193), takže jsme se podivili, jak je blízko. Snad se na ni zítra podíváme. Pak jsme šli zpět k našemu hotelu, jen jsme se cestou stavili ještě v nějakém supermarketu.

Pak jsme šli balit kola. Klidně jsem vlezl do autobusu a zjistil, že mé kolo je první na ráně. A nemá sedlo! V noci se do našeho přímo před hotelem parkujícího autobusu totiž vloupali nějací místní bubáci a ukradli mimo jiné řidičovu gépéesku a Petrův foťák (to by mě takhle na závěr dovolené asi naštvalo zhruba stejně jako celé kolo). A taky šlohli dvě kola. Hanka ovšem ze svého Treka vždycky sundávala sedlo, protože brašnu měla přišroubovanou na sedlovce, a zloději zřejmě nebyli blbí, tak si prostě chybějící část bicyklu vzali jinde. A na řadě už byla moje Dema. Sice to naštve, ale rozhodl jsem se to brát s humorem a pozitivně, takže prostě nebudu muset přemýšlet, co zabalit do tašky a co musím mít s sebou v batohu, protože teď už se do váhového limitu určitě vejdu. Takže jsem poskládal rozloženou papírovou krabici a zbývající větší část kola jsem do ní zabalil. Krabice jsme uložili přímo do svých pokojů. Zatímco Hanka a Honza s místními policisty sepisovali nějaké protokoly, šel jsem večer s Pavlem do Mariovy italské restaurace, kde měli sice neskutečně teplou obsluhu (zřejmě to byli majitelé), ale na kvalitě připravené ryby a doneseného vína se to nijak negativně neprojevilo.

17. den – neděle 8. dubna

Stolová hora a odlet

V noci zase převážně pršelo a párkrát i pěkně lilo. Snídaně byla prakticky stejná jako předchozí ráno, tak jsem si aspoň vajíčka objednal trochu jinak. Sbalili jsme zbytky svých zavazadel a narovnali je všechny včetně krabic s koly do tří pokojů, které se dnes ještě neuvolní. Odpoledne nás totiž odlétalo pouze dvanáct, zbytek totéž čekalo až přesně o 24 hodin později. I díky zdejšímu maratonu prostě nebylo tolik volných letenek, abychom se vrátili všichni najednou. Jelikož se venku přece jen vyčasilo, nasedli jsme do autobusu a jeli na Stolovou horu.

Chvilku před půl desátou náš autobus zastavuje na parkovišti u dolní stanice lanovky (obr. 195). To už jsme měli za sebou ceduli, která nás upozorňovala, že dotyčná lanovka nejezdí, takže jsme si od toho moc neslibovali. Jen jsme zastavili, opět začalo pršet. Takže zase vytahuji pláštěnku a jdu ven. Stolová hora je směrem od Kapského Města 3 km dlouhý útes, který se tyčí do výšky až 1086 metrů nad hladinou nedalekého oceánu. Za několik minut bylo po dešti, takže jsme si ji mohli zblízka prohlédnout. Lanovka nejezdila kvůli silnému větru a bylo nám řečeno, že pojede nejdříve odpoledne a že si máme zavolat. Vzhledem k tomu, že jsme v 15 hodin museli být na letišti, už to pro nás nepřipadalo v úvahu. Stolová hora tu není osamocená, takže se na jejím levém konci tyčí rovných 1000 m vysoký Ďáblův vrch a kousek od ní napravo 669 m vysoká Lví hlava (obr. 194). Ještě o něco dál, až kousek od moře je 350 m vysoký Signální kopec. Pěší cesta na vrchol Stolové hory byla označena údajem 3 hodiny. Zdálo se nám to jako nesmysl, takže Petr uskutečnil rychlý telefonní hovor, a sdělil nám, že se tam dá vyjít za necelou hodinu. Jenže jsme do toho s ohledem na odlet přece jen radši nešli. Takže jsme se rozloučili se Zdeňkem Eismanem, Honzou a Karlem, kteří odlétali až zítra, a tudíž měli dost času na procházku.

My ostatní jsme kolem desáté nasedli zpátky do autobusu a přejeli na výše zmíněný Signální kopec. Jen autobus zastavil, začalo zase pršet. Jelikož už jsem tyhle vtípky počasí pochopil, zůstal jsem s Janou sedět v autobuse a ven jsme šli až po dešti, což mohlo být tak po pěti minutách. Ze Signálního kopce je dobrý výhled na část Kapského Města, kde jsme dvě noci bydleli, s monstrózním fotbalovým stadiónem uprostřed (obr. 197). Lví hlava odsud lví hlavu nepřipomíná ani vzdáleně (obr. 196). Zato výhled na Stolovou horu byl výborný. Chvíli po půl jedenácté se vracíme k autobusu a následně zpátky k hotelu.

Odtud jsme se vydali pěšky k moři. Přes zdejší čtvrtě Sea Point, Green Point a Mouille Point vede pěkná příbřežní stezka, ze které byl dobrý výhled na vlny tříštící se o pobřeží (obr. 198). Krátce po poledni jsme došli až ke zdejšímu majáku (obr. 199). Pak jsme obešli stadión z druhé strany, abychom viděli, že se za ním skrýval ještě golfový green. Většina lidí už se vracela k hotelu, já ještě jednou zamířil do nákupního centra V&A Waterfront, ke kterému to byl odsud kousek. V jednom obchodě jsem koupil pár turistických nesmyslů a zaplatil je kartou. Pak už jsem se také vrátil k hotelu Graeme. Zde jsem zabalil poslední nákup do tašky a vydal se postupně k východu z hotelu nejdříve s krabicí s kolem a pak i se zbytkem zavazadel. Všechno to postupně zmizelo v útrobách autobusu. Zatímco venku pro změnu začínalo pršet, popošel jsem o pár vchodů vedle do samoobsluhy, kde jsem si koupil jakési teplé pečivo s masovou náplní a plechovku zázvorové limonády. Než jsem se dostal k pokladně, napočítal jsem všechny drobné mince a překvapeně zjistil, že se jich až na jednu výjimku přesně zbavím. Jen jsem to zhltnul a zapil, vyráželi jsme na cestu. Letiště bylo vzdálené asi 20 km, takže bylo celkem ve městě. My to měli po silnicích asi 24 km daleko a znamenalo to slabou půlhodinu jízdy. Měli jsme tam být ve tři, nakonec jsme měli ještě půlhodinovou časovou rezervu (obr. 200).

Petr nejdříve odešel hledat úschovnu zavazadel, do které byly uloženy krabice s koly všech lidí, kteří poletí až o den později. Letenky jsme měli už z Prahy, a když mě na to někdo upozornil, tak jsem zahrabal v batohu a naštěstí ten papír našel. Odbavení zavazadel nebylo tak hladké jako v Praze. Postupně jsme chodili k několika přepážkám, a zatímco jejich obsluha většinou pochopila, že chceme být odbavováni jednotlivě, u jedné to stejně brala jako skupinu. Když má člověk kilo nadváhy, tak nad tím ani nezdvihnou obočí, a nechají to být. Jenže u skupiny to pořád sčítají a pak tomu poslednímu řeknou, že má pět kilo nadváhy, a dodají cenu, kolik ho to bude stát. Tady to odnesla Jarmila a byla nucena část obsahu svého kufru rozmístit do našich příručních zavazadel. Já měl batoh z půlky prázdný, ale už na mě nic nezbylo. Ještě štěstí, že jsem byl odbavovaný naprosto sólo u přepážky, kde nikdo jiný z naší skupiny nebyl. Váhu jsem vůbec nesledoval, ale asi to bylo v pohodě. Pak jsme se rozloučili s Petrem, Janou i Pechovými a vybrali pár zbylých bankovek jako dýško pro Henrika, který za chvíli vyrazí na celonoční přesun domů do Windhoeku.

Pak už jsme prošli bezpečnostní kontrolou a byli v prostoru odletové haly. Druhé nejvytíženější jihoafrické letiště samozřejmě nabízelo i řadu obchodů a prošel jsem je všechny. Vždyť odlet měl být až v 18:10 a do letadla nás stejně pustí tak maximálně půlhodinu před ním. Nakonec jsem ještě nakoupil v duty free shopu mimo jiné místní likér amarula, který mi byl zabalen tak, abych s ním neměl žádné problémy na dalších letištích. Platil jsem kartou. V hotovosti mi zbývalo přesně 52 randů. Padesátirandovku bych mohl v Dubaji vyměnit za dirhamy a mince by mi zbyla. Nic jen za dva randy bych v těch obchodech asi nenašel. Ale dopadlo to jinak. Skončil jsem u jakési kavárny / cukrárny / restaurace, nebo co to mělo být a po chvíli koukání do jídelníčku, jsem zvolil kombinaci jídla (palačinky už nevím s čím) a pití přesně za 52 randů. Platím, a jsem přesně na nule. Jediný, kdo se jídla nedočkal, byl Tomáš.

U Emirátů už jsme si připadali jako doma. Tentokrát sice nebyla v posádce žádná česká letuška, ale to byla asi jediná změna. Jelikož šlo o noční let, dostal každý i ponožky, černou pásku přes oči a malý zubní kartáček s tubou se stopovým množstvím zubní pasty. Nic z toho jsem nepotřeboval, tak jsem tam ten balíček nechal, ale byla to milá pozornost. Hned po startu jsem vytáhl sluchátka a prozkoumal novinky ve filmotéce. Warrior v angličtině s nevypínatelnými arabskými titulky byl pro mne většinou za hranicí srozumitelnosti, a ještě mě u něj rušila večeře (opět jsem překvapil sám sebe a nevybral si ani kuřecí kari ani hejka, ale jakési kompletně bezmasé penne). Pak jsem přeskočil žánrově trochu jinam a pustil si Mupety. Docela jsem se u nich bavil, ale pak už byl fakt čas spát.

18. den – pondělí 9. dubna

Sláva, nazdar výletu

Ke konci devítihodinového letu jsme ještě dostali snídani a pak už jsme přistáli v Dubaji. Bylo krátce po páté ráno (jelikož jsme byli o dvě časová pásma jinde, tak v Čechách bylo tou dobou krátce po třetí ráno, a my jsme si také tak připadali). Prošli jsme si přesně stejným kolečkem formalit jako při předchozím příletu do Dubaje. A pak začala ta nejstrašlivější nuda z celé dovolené. A měli jsme na ni pět hodin. Obchody jsme měli prošlé, ale nakupovat jsem nic nechtěl. Tomášovi zbyly nějaké randy a tak je ve směnárně vyměnil za americké dolary. Byla to otázka vteřin, Jihoafričané by asi nechápali. Burger King měl sice seznam devíti měn, které bere, ale české koruny na něm nebyly. Platit nějaké drobné občerstvení kartou jsem nechtěl a vybírat místní měnu z bankomatu také ne. Petr Virt sice spal na zemi jako bezdomovec, ale ani to mě nelákalo. Tak jsem střídavě seděl na lavičce a chodil po letišti. Nakonec nám změnili odletovou bránu a šli jsme až někam na úplný konec letištní haly. I na to už jsme byli zvyklí. Odtud nás kolem desáté opět odvezly autobusy a zase jsme jeli až na konec letištní plochy. Jelikož jsme seděli až vzadu, pustili nás dovnitř předním vchodem. Pak jsme seděli a sledovali, jak kolem nás ze zadního vchodu proudí davy lidí dopředu. Logika jako u nás v práci, to se Arabům musí nechat! Když jsme zapnuli palubní systém a podívali se na záběr z přední kamery, viděli jsme, že pilot před sebou má jen plot a bordel za hrazením letiště. Prostě jsme byli někde v kopřivách. Ale krátce po desáté (po osmé středoevropského letního času) jsme odsud vyrazili k domovu.

Posledních šest hodin strávených v letadle jsem se kromě komedie o klukovi s rakovinou 50/50 zabavil projížděním hudební části zdejšího multimediálního serveru. Radši jsem svou aktivitu omezil pouze na novinky, protože jinak bych se v tom asi po chvíli ztratil. Z alb, která vlastním, jsem potkal pouze poslední Dream Theater. Z toho, co jsem si pouštěl, se mi nejvíc líbila poslední alba Van Halen a Chickenfoot. Emiráti nám samozřejmě mezi tím dali i něco k obědu. Do Prahy jsme přiletěli skoro přesně v udávaných 14:30, ale čekání na zavazadla bylo dlouhé, a na krabice s koly ještě delší.

Nakonec jsem se dočkal a šel před letiště. Měl jsem na sobě své jediné triko s dlouhými rukávy a samozřejmě kraťasy. Ve zdejším horkém jarním odpoledni, kde teplota vzduchu možná překračovala i 8°C, to nebylo ideální. Ale otec přijel za chvíli, dokonce se objevil i brácha, který den předtím oslavil Kristova léta. Ale nebyl jsem tak pohotový, abych z tašky vytáhl včera zakoupený prezent a rovnou mu poblahopřál. Rychle jsme přivázali krabici s kolem na střešní nosič a vyrazili k domovu.

Pokračování za rok…