<< | Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 | >> |
51. Cesta namibijskou pustinou | 52. Skála před odbočkou k Sossusvlei Lodge | 53. Cesta k Sossusvlei Lodge | 54. Pokoj v Sossusvlei Lodge | 55. Dům-stan v Sossusvlei Lodge |
56. Zvěřina na steaky | 57. Přílohy a omáčky | 58. Luxusní namibijský fastfood | 59. Duna číslo 45 | 60. Cesta na dunu |
Zpět na hlavní stranu |
… Pak zase vystoupáme o nějakých 60 metrů výše a následně už více klesáme, než stoupáme až do konce cesty (obr. 51). Na 111. kilometru opouštíme silnici C19 a odbočujeme vpravo (na západ – obr. 52). Tam leží Sesriem a kousek od něj je naše ubytování jménem Sossusvlei Lodge. Jak už se zase začalo stávat takovým špatným zvykem, zbytek cesty je zase v mnohem horším stavu, hlavně podstatně hrbolatější a auta na něm za sebou hodně práší (obr. 53). A pak už jsme v cíli. Je 17:20 hodin, mám na tachometru rovných 123 km, jízda mi zabrala 5 hodin a 57 minut a klesl jsem do nadmořské výšky 781 metrů.
Bydlím s Pavlem Šnajdrem v podivné dvoulůžkové stavbě. Její základ je zděný, stejně jako střecha koupelny a předsíně, ale střechou ložnice je napnutá stanová plachta (obr. 54 a 55). Nad hlavou máme klimatizaci (na noc ji vypneme), kola dáme na balkónek za zadním vchodem. Vysprchujeme se, trochu si odpočineme a na sedmou hodinu vyrážíme na večeři. Sossusvlei Lodge se totiž chlubí nejlepší restaurací v celé Namibii. Chtěli za ni docela dost (tuším asi 220 namibijských dolarů – orientační přepočet na koruny = násobeno 2,5krát), ale jídlo bylo za paušální cenu a pak mohl zákazník zkusit sníst, co zvládne. Dal jsem si čočkovou polévku a několikrát jsem s talířkem zkusil různé předkrmy (škeble, losos, různé saláty a kdovíco ještě). Pak jsem se vrhl na hlavní jídla. Steak si člověk mohl nechat vyrobit z devíti druhů zvěřiny a čtyř běžných mas. Na cedulkách stály názvy jako impala, oryx, kudu, springbok a další (obr. 56). Prakticky všechno to jsou druhy antilop. Dal jsem si kudu, springboka a zebru. Ještě než mi ty tři steaky opekl, nevěděl jsem, který je který. Pak jsem si nakombinoval několik příloh (obr. 57). Další chod připomínal asijské bistro. Z různých mističek jsem si nabral tři druhy masa nakrájeného na malé kousky a směs zeleniny, ořechů a ovoce (ananas). Kuchař mi to z talíře vyklopil na plotnu (obr. 58), po chvíli opékání přidal nudle, dosmažil a pak přesunul na čistý talíř. Vedle bylo seřazeno dost omáček na dochucení. Přežírání jsem zakončil asi dvěma hrnky čaje a několika zákusky. Nejzajímavěji vypadal jakýsi červený rosol, ale chuťově byl nejlepší dortík s rozinkami a rumem. Když už jsem si byl jistý, že se do mě nic nevejde, objevila se vedle Jana s ovocným salátem. Toho jsem si předtím nějak nevšiml a usoudil jsem, že by byla škoda ho nevyzkoušet. Pak už jsem se radši odkulil na pokoj. Večeři jsem nijak neodflákl, zabrala mi přes dvě hodiny. A jakkoli je to po přežírání nezdravé, šli jsme hned spát, ráno budeme vstávat ještě za tmy.
Pavel mě ráno vzbudil s tím, že už má za sebou i svou tradiční ranní rozcvičku. Bral jsem to jako první známku toho, že na dovolené spím opravdu jako špalek. Na šestou jsme šli na snídani. V Sossusvlei Lodge jsou zvyklí, že někteří klienti jezdí na duny hned na východ slunce, takže snídaně už se vydávaly a byly podobně bohaté jako večeře. Došel jsem si jen pro pár mističek cereálií, které jsem si mohl zalít čtyřmi druhy jogurtu a vylepšit několika druhy ovoce. Ani jsem se nešel podívat, co všechno si člověk může nechat dát do omelety. Po snídani jsme si šli sbalit věci na pokoj, tašky i kola nechali, kde byly, a vyrazili na výlet. Dokonce naším předchozím, již z díry před Tismaree vytaženým, autobusem.
Nebylo to moc daleko, ale nestíháme všechno objet na kolech. Cestou jsme museli zaplatit vstup do národního parku (100 namibijských dolarů na osobu) a po chvíli jízdy jsme zaparkovali na malém parkovišti před dunou číslo 45 (obr. 59 a 60). Byli jsme na okraji pouště Namib, která tvoří asi 2000 km dlouhý pás podél západního pobřeží Afriky, od Angoly až po Jihoafrickou republiku. Šířka kolísá mezi 50 a 160 km. Namib je považován za nejstarší poušť na světě, má druhé největší písečné duny na světě (nejvyšší z nich dosahuje výšky 388 metrů) a je nejsušší pouští Afriky. V poušti se těží wolfram a sůl a jsou zde naleziště diamantů. Proto je jih namibijské části pouště opravdu zakázaným územím. V neposlední řadě poušť dala jméno celé zemi. Turisté chodí na dunu, která leží na 45. kilometru silnice ze Sesriemu do Sossusvlei – od toho je ostatně odvozen její název (trochu mate, že jsme byli ubytováni v Sossusvlei Lodge na dohled od Sesriemu, ale stejnojmenné místo je až o 65 km vedle)…