10. den – neděle 1. dubna

Kaňon a termální lázně

… V cíli jsme byli poměrně brzy, takže jsme se u baru občerstvili nějakým tím točeným pivem. Petrovi vyřizování ubytování trvalo déle, což bylo nejspíš způsobeno i tím, že nejde o žádný soukromý podnik, protože tento lázeňský resort patří namibijskému ministerstvu životního prostředí a turistiky, takže jde o státní podnik se všemi negativy, která z toho vyplývají. O necelou hodinu později jsme kousek za barem ustájili uvnitř budovy kola a šli se o patro výš ubytovat. V přízemí pod námi byly bazénky se zdejší teplou vodou (obr. 121). Na dvoulůžkovém pokoji (obr. 122) jsem tak nějak tradičně opět bydlel s Pavlem Šnajdrem. K pokojům patřil i balkón, který byl průchozí po celé délce budovy, a za ním byla vyhlídka na hromadu šutrů, která nám v noci svým tvarem připomínala pyramidu (obr. 123). Vysprchoval jsem se a praštil sebou na postel. O místní atrakci tedy pouze zprostředkovaně.

Ai-Ais prý znamená v jazyce nama „žhavá voda“, což poměrně sedí. Nachází se na jižním konci Fish River Canyonu, tedy v oblasti kde teplota vzduchu často překračuje 45°C. A ze země zde vytéká horká termální voda o teplotě kolem 60°C! Docela jsem chápal, že jsme sem dorazili zrovna na apríla. Revmatismus mě netrápí, horkou vodu bych v tom venkovním pařáku vůbec nemusel, takže jsem tuto atrakci, třebaže byla v ceně ubytování, opravdu vynechal (i když v bazénkách je voda o něco chladnější, ale pro mě je 40°C pořád zbytečně moc). Ale místní nejsou úplní šílenci, takže přes léto (od listopadu do půlky března) je tu zavřeno.

Na večeři jsem vyrazil o něco dříve a šel si aspoň projít zdejší areál. Večeře byla od šesti, ale jídlo jsme dostali tak o půl sedmé. Prohlédl jsem všechny mince v peněžence a při placení nápojů u baru se snažil zbavit všech namibijských bankovek i mincí. Zítra už mi budou k ničemu. Nakonec jsem si tedy na pokoj nesl ještě plechovku toniku. Zbyl mi jeden dolar a 55 centů (což dohromady nejsou ani čtyři koruny, takže to nemělo cenu řešit). Pak se ještě dlouho do noci sedělo na balkóně o pár pokojů vedle. Petrovi přišla esemeska od přítelkyně, která byla v Jaroměři, kde zrovna sněžilo. Mně to přišlo neskutečné.

11. den – pondělí 2. dubna

Přejezd k jižním sousedům

Na snídani jsme opět šli na sedmou (a většina z nás měla na hodinkách o hodinu víc) a opět probíhala formou švédských stolů. Po snídani jsme si zašli na pokoje sbalit věci a pak je i s koly naskládat do autobusu. Vyjížděli jsme kolem osmé hodiny ráno. Rozhodně jsme totiž před sebou měli nejdelší cestu – zhruba 640 km dlouhou. Vyrazili jsme stejnou cestou, kterou jsme přijeli předchozího dne na kolech, ale na první křižovatce opustili cestu C10 a zahnuli k jihu po cestě C37. Když už jsme byli úplně na jihu Namibie, opět jsme najeli na asfalt naší staré známé silnice B1. Po chvíli jsme si dali poslední namibijskou zastávku u benzínové pumpy. Ani jsem nezkoušel utratit poslední dolar a půl a rozhodně jsem nehodlal rozměňovat žádnou jihoafrickou bankovku. Prostě jsem dovnitř ani nešel.

O kousek jižněji jsme zastavili před hranicí a šli se rozloučit s namibijskými úředníky. Každý z nás musel vyplnit totožný formulář jako při příletu do země a spolu s pasem ho předložit imigračnímu úředníkovi. Ten nám pak do pasu bouchnul razítko a formulář si nechal. V deset dopoledne už jsme byli i s autobusem na mostě přes řeku Orange (obr. 124), čímž jsme opustili Namibii i její časové pásmo, takže rázem bylo 11:00 a mé hodinky opět šly o hodinu pozdě. Na druhé straně řeky bylo vše jednodušší. Jihoafričané se nám sice podívali i do zavazadlového prostoru autobusu, ale nemuseli jsme nic vyplňovat. Petr posbíral všechny pasy, úředník je hromadně zkontroloval a orazítkoval a my si je rozebrali v autobuse.

Silnice změnila značení z B1 na N7, ale stále směřovala k jihu až do Kapského Města. Asi po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v největším městě široko daleko, což byl zhruba desetitisícový Springbok (obr. 125). Už to nešlo o moc déle odkládat, takže jsem potřeboval vyměnit zbytek amerických dolarů. Což ve městě, které je oblíbenou zastávkou turistů směřujících do / z Namibie, byl nečekaný problém. V první bance byla fronta až ke dveřím. Tak jsme vyrazili do jiné. Jenže jsme se dozvěděli, že tam peníze nesměňují a že musíme tam, odkud jsme k nim přišli. Takže zpátky do fronty, která se v závěru rozdělovala ke třem přepážkám, ale peníze šly směnit pouze na prostřední z nich. Když jsme sledovali, jak dlouho to úředníkovi za přepážkou trvá, mysleli jsme, že to urychlíme, když dáme všichni peníze Petrovi a ten si to nechá vyměnit najednou. Ale i tak to bylo neuvěřitelně pomalé. Dotyčný úředník každou bankovku kontroloval skenerem, minimálně třikrát z každé strany, potřeboval ofotit pas, chtěl i Petrovo telefonní číslo, nakonec už mě z toho bolely oči i mozek a šel jsem čekat ven. Po pár desítkách minut vyšel i Petr a zbytek našeho hloučku. Pauzu na oběd už jsme prakticky promeškali, takže jsme si skočili koupit něco k jídlu do supermarketu a něco k pití do liquor storu, protože v supermarketech nevedou ani obyčejné pivo. Pak už míříme k autobusu a Petr už za jízdy rozděluje jihoafrické randy. Kurz byl víceméně stejný jako v Johannesburgu na letišti.

Silnice N7 vedla dál na jihojihovýchod a udržovala přibližně stále stejnou vzdálenost od pobřeží. Všechno kolem bylo mnohem zelenější a občas se podél silnice táhly dlouhé zavlažovací kanály (obr. 126). Zatímco v Namibii se o zemědělství nikdo ani nepokouší, tady je pravdou opak. Po nějakých 340 km (a jedné pauze u benzínky) jsme se ocitli u města Clanwilliam, které je proslulé produkcí rooibosu, což je rostlina, která vlastně nikde jinde na světě než v této oblasti neroste. U Clanwilliamu jsme odbočili ostře doprava a vyrazili k oceánu. Posledních asi 60 km už jsme tedy jeli po o dost méně frekventované vedlejší silnici, až jsme dorazili k našemu cíli, kterým byl Lamberts Bay Hotel (obr. 127) v pětitisícovém rybářském městečku Lamberts Bay. Mezi hotelem a pobřežím stála konzervárna (obr. 128), vedle hotelu policejní stanice. Bylo asi 18:50 večer. Kola jsme nechali do rána v autobuse. Na recepci každého čekal panák na uvítanou. Na třílůžkovém pokoji jsem bydlel s Martinem a Járou. K večeři si objednávám rybu, a když už jsem v Jižní Africe, rozhodl jsem se vyzkoušet nějaké víno. Z vinného lístku jsem si vybral bílé polosladké Legacy Johannisberger, které pochází z vinic, kolem kterých málem pojedeme (asi 40 km severovýchodně od Stellenbosche). Nejprve mě překvapila barva a tvar lahve (obr. 129), který měl připomínat střešní lomenici, ale i obsah byl velmi dobrý. S jeho vypitím mi pomáhal Pavel Šnajdr. Dobrá tečka za dlouhou cestou.

12. den – úterý 3. dubna

Jihoafrické písky a trny

V hotelu nám kromě snídaně dali i radu. Nemusíme si zajíždět do vnitrozemí, protože na kolech můžeme jet i po cestě, která většinou vede mezi pobřežím a železnicí. Fajn, zkrátíme si cestu. Po snídani se tedy převlékneme do cyklistického, sbalíme a jdeme vysvobodit kola z autobusu. Vyrážíme v devět hodin. Tachometr mi hlásí nadmořskou výšku 8 metrů. Na konci Lamberts Bay máme výšku 22 metrů a opouštíme asfaltový povrch (obr. 130). Cesta je z uježděného hrubého písku s vybržděnými hrboly. Vlastně ještě horší než obvyklý povrch v Namibii…