Hlavní stránka

Slarque – Afrika 2012

101. Moje kolo u hotelu 102. Seeheim Hotel 2 103. Já v namibijské pustině 104. Cesta na jih 105. Namibijský vlak 1

106. Namibijský vlak 2 107. Namibijský vlak 3 108. Výhybna nebo odstavná kolej? 109. Já, cykloturista 110. Kamnná chaloupka v Canyon Village

9. den – sobota 31. března

Cesta na jih

Tomáš, který nocoval na vedlejší posteli pod střechou, ráno tvrdil, že byl v noci s čelovkou o patro níž na záchodě. Druhý důkaz toho, že tu spím jako špalek. Na osmou jsme šli na snídani do malé jídelny uvnitř budovy. Většina jídla mizela hned, jak ho tam obsluha položila. Nejspíš všichni hladověli a vrhali se po každém soustu. Nějak jsem se snažil tvářit, že k nim nepatřím, ale nejspíš by mi na to nikdo neskočil. Tak jsem rychle dosnídal a šel na pokoj balit. Následující etapa vypadá naprosto nezáživně. Včerejší silnice se na mapě trochu vlní, dnešní je prostě rovná čára k jihu. Očekávám nejhorší.

Vyrážíme chvilku po deváté (obr. 101). Nejdříve vystoupáme nad hotel (obr. 102), projedeme příjezdovou cestu a prakticky hned zase klesneme do výchozí nadmořské výšky, abychom přejeli trať vedoucí od Keetmanshoopu. Pak zase trošku vystoupáme, načež klesáme až k přejezdu přes trať vedoucí k jihu, kterou budeme mít na dohled většinu této etapy. To jsme měli první tři kilometry. A vyčerpali jsme většinu dnešních zatáček. Od nejbližší, až nenápadně mírné zákruty, jsme byli vzdáleni 21 km. Kupodivu mi to nevadilo a jelo se mi dobře. Prašná uježděná cesta střídavě stoupala a klesala, takže jsme prakticky nikdy neviděli příliš daleko před sebe (obr. 103 a 104). A na rozdíl od monotónního dupání do pedálů na asfaltu takováhle cesta cyklistu nutí dávat pozor, díky čemuž jsem se ani nestačil začít nudit. Už od prvního dne jsme levostranný provoz nebrali moc vážně, a jak jsme byli mimo hlavní silnici, jezdili jsme cestou nejmenšího odporu (nejmenších vln na cestě). Tedy tu vlevo, tam vpravo, jinde prostředkem. Aut většinou jezdilo velmi málo a vždycky měla dost prostoru, kudy nás objet.

Není ovšem moc věcí, o kterých by se tu dalo psát. Největším zážitkem bylo, že jsem dvakrát viděl vlak (obr. 105 až 107), takže jsem si na vlastní oči ověřil, že tu nějaká železniční doprava přece jenom funguje. Přes železniční trať jsme ještě dvakrát přejeli (obr. 108), ale jinak se vlastně vůbec nic zvláštního nedělo. Nejnižší bod naší cesty měl nadmořskou výšku 674 metrů (to jsme měli za sebou 26,6 km) a od té doby jsme převážně stoupali. Nakonec přišla dvojice vydatnějších stoupání (oddělená sjezdem) a před námi se objevila křižovatka, na které jsme opouštěli cestu C12, která pokračovala rovně k jihu, a zahnuli doprava (k západu) na cestu C37. To bylo 910 metrů nad mořem, vrchol této etapy. Kousek za křižovatkou parkoval náš autobus. Měli jsme za sebou 76,4 km, až na pár drobných zavlnění zejména v té závěrečné stoupací fázi cesty prakticky pořád rovně (obr. 109).

Přestávka u autobusu nebyla moc dlouhá, necelých deset minut. Nejdůležitější bylo doplnit zásoby vody. Odbočka byla dost ostrá, takže jsme ze začátku jeli spíš na severozápad a až o dvě zatáčky dál se stočili k jihozápadu. Na 93. kilometru nás čekala jediná pozoruhodná zastávka za celý den. U silnice byla jakási restaurace, která byla zkřížená s motoristickým muzeem. I výčep měl vzezření benzínového čerpadla, a když jsem šel na záchod, tak jsem tam nejdřív začal fotit a pak jsem si teprve vzpomněl, proč jsem tam šel. K jídlu jsem si nedal nic, žádné suvenýry u stánků také nevybral, takže celá moje útrata dělala jedno pivo (lahvové, protože jim zrovna došel sud a nechtěli jsme čekat, než dojdou narazit nový). Což vzhledem k tomu, že jsem tam strávil asi hodinu a čtvrt, je docela výkon.

Pak jsme pokračovali dál, opět převážně s kopce. Když jsme měli ujeto skoro 107 km, přišla toho dne už druhá křižovatka. Rovně se jelo k Fish River Canyonu, doleva jsme jeli my. Cesta se sice dál jmenovala C37, ale hned od křižovatky se výrazně zhoršila kvalita jejího povrchu. Cesta se opět stočila víceméně k jihu. Objevilo se na ní i jedno opravdu nepříjemné stoupání. Jenže když je cesta pod kopcem tak rozbitá, že tam jedete 14 km/h (a připadáte si, že je to moc), rozhodně nejste moc rozjetí na následující výšlap. Někteří to tlačili, ale já tuhle formu cykloturistiky nemám rád, tak jsem to radši vyjel. Pak už se cesta jen vlnila nahoru a zase dolů, až zase skončila sjezdem.

Hned za ním byla odbočka, která mě opět pobavila. Petr nám před odletem rozeslal i jakési kusé informace o trase, podle kterých jsme měli bydlet v Canyon Roadhouse. Což nebyla pravda. Na mapě jsme kromě něj měli ještě Canyon Lodge. Naším skutečným cílem byla Canyon Village a byli jsme informováni, že je to dříve, než Canyon Lodge na našich mapách. V reálu se nacházela jediná cedule a na ní nápis: Canyon Lodge 2 km, Canyon Village 2 km (jen místo čárky měly každá jeden řádek). Takže jsme prostě odbočili doleva a s vědomím, že všechny příjezdové cesty jsou strašné, dojeli ty poslední dva kilometry. Rozcestí mezi Village a Lodge bylo až kousek před jejím koncem. V cíli jsme zhruba ve čtvrt na šest a nejdříve jdu do baru pro pivo. Skončil jsem v nadmořské výšce 762 metrů, za sebou měl 114,5 km a 5 hodin a 54 minut na kole (obr. 110)…