5. den – úterý 27. března

Za devatero brody

… Nejlepší atrakce se objevila v nenižším bodě této cesty (1387 m), na jejím 29. kilometru. Tady bylo místo cesty několik desítek metrů vody. Začátek (asi do třetiny) jsem ještě jel (obr. 31). Pak už mi nezbylo nic jiného, než také sesednout a dál kolo vést (obr. 32). Ke konci koryta byl docela proud, takže jsme opatrně pokračovali v chůzi a drželi svá kola ve směru vodního toku, aby měl co nejmenší šanci se do nich opřít. Stačil jeden chybný krůček a Tonda se vykoupal celý. My ostatní jsme měli vodu zhruba po rozkrok. Cyklistické boty mi příliš neděkovaly, ale co se dalo dělat? Půl kilometru za brodem byla křižovatka a ocitli jsme se na hlavnější silnici C14. Kousek za ní byla cedule informující nás o tom, že do Solitairu to máme 50 km. To bylo místo našeho následujícího noclehu a cifra se zdála v pohodě.

Cesta nejdříve chvilku stoupala, ale jen do 1421 metrů a pak jsme neustálými houpáčky začali postupně klesat (obr. 33 až 35). Pěknou chvíli jsem nalevo od silnice pod úpatím hor sledoval běžící stádo zeber. Ale byly příliš daleko, abych se je snažil fotit. Moc nás nepotěšilo, když se po čtrnácti kilometrech objevila cedule: Solitaire 40 km. Sakra, co to tady mají za jednotky!? Zhruba na 53. kilometru zase začalo pršet. Vydrželo to asi pět kilometrů, ale obloha zůstávala zatažená. Na 60. kilometru jsme na chvilku sjeli z cesty, ale odbočka k ničemu zajímavému nevedla. Martin párkrát zastavoval a utahoval řetěz. Bál se, že mu praskne a doufal, že dojede aspoň tuhle etapu. Náhradní řetěz měl s sebou a večer se ho chystal vyměnit. Další nepříjemný zážitek přišel po 68,5 km této etapy. Odtud jsme pro změnu jeli 15 km pořád rovně, z toho 12 km víceméně po rovině. Něco tak ubíjejícího se hned tak nevidí. Obzvlášť když neexistuje žádný pořádný horizont a nevidíte nic, co by se k vám přibližovalo. Pak se konečně objevil Solitaire, náš cíl.

Už před ním jsme viděli ceduli Solitaire Guest Farm s šipkou rovně a pak doprava. Kde prostě nic nebylo. Takže jsme projeli Solitairem pořád rovně a za ním zabočili doprava, kde byla zděná brána s nápisem Solitaire Guest Farm 6 km. Za bránou hnusná cesta z tmavého písku (obr. 36). Je zvláštní, jak tahle krajina bez horizontu člověka zblbne. Myslel jsem si, že jedeme buď úplně po rovině nebo lehce s kopce, ve skutečnosti jsme na příjezdové cestě 90 metrů nastoupali. Končím tedy s 89,3 km na tachometru v nadmořské výšce 1174 metrů. Jízda mi zabrala 5 hodin a 23 minut. Bylo čtvrt na šest.

Těch posledních 6 km mě dorazilo a potřebuji zase oživit. Nejdříve se tedy informuji, kde je tu bar a kupuji si rovnou dvě piva. První jsem do sebe oklopil na ex, druhé si vzal a popíjel ho normálnějším tempem. Na recepci si bereme klíče (postupně se ke mně na pokoj přidávají dva ze tří Pavlů a nakonec i náš šéf Petr) a dozvídáme se nějaké základní informace (obr. 37 a 38). Třeba že voda tu je pitná. Nebo že mobilní telefon funguje asi o 300 metrů zpátky po příjezdové cestě. Můj ne, protože je beznadějně vybitý. Martin nedojel, protože se mu na příjezdové cestě ulomila přehazovačka. To je docela fatální závada. A pak tu postáváme a posedáváme v mokrých botách a čekáme, až se objeví náš autobus. To se nakonec stalo po hodině, tedy ve čtvrt na sedm (obr. 39). Ale byl to náhradní autobus, ten náš byl stále zapíchnutý v blátě před Tismaree. Vytahujeme tašky a konečně mizím do sprchy a pak do suchého oblečení.

Také zaznamenávám první ztrátu. Konkrétně se jedná o levou nohavici mých kalhot. Tudíž jsem přišel o jediné oblečení s dlouhými nohavicemi, které jsem tu měl. Teď byly z kalhot definitivně kraťasy. Pak řeším problém s nabíječkou k mobilu, která přes adaptér odmítá nabíjet. Nakonec jsem zjistil, že ze zásuvky v koupelně nabíječka funguje, zatímco všude jinde si stavěla hlavu. Jak je to možné nevím, proud v těch zásuvkách byl a adaptér byl také funkční. Prostě záhada. Martinovi se povedlo koupit přehazovačku od majitele farmy. Tedy přivedl jeho horské kolo, ze kterého si ji mohl odmontovat. Mechanik Karel měl práci na celý večer. Moc mu to nešlo a tak Martina vyhodil. Večeře formou švédských stolů byla výborná. Poprvé jsme vyzkoušeli zebří maso a řadu dalších pochutin špenátovým předkrmem počínaje (obr. 40). Mně nejvíc chutnaly jakési příjemně ostré špízy. Nakonec došlo i na zákusek. Karel byl úspěšný a dal Martinovo kolo do provozuschopného stavu. Happyend máme a jde se na kutě.