9. den – sobota 31. března

Cesta na jih

… Canyon Village sestávala z kamenných domků složených ze dvou samostatných dvoulůžkových apartmánů. Zase jsem bydlel s Pavlem Šnajdrem, Pepovi s Tomem jsem zařídil umístění do druhé půlky baráčku. K domkům se nesmělo auty a byly rozložené pod skálami, takže to vypadalo opravdu romanticky (obr. 111 a 112). Na pokoji se mi povedlo šlápnout na své oblíbené polarizační sluneční brýle od Polaroidu. Kožené pouzdro je moc neochránilo. Nepřežily, takže druhá ztráta. Večeře byla opět formou švédských stolů a málokdo z těch, kdo mě znají, by mi věřil, že jsem si párkrát došel přidat zeleninu. ;-) Nakonec jsem večeři zaplatil Visa kartou, kterou jsem si byl vyzvednout v bance dva dny před odletem na dovolenou. Sláva, PIN jsem si zapamatoval a karta evidentně funguje. Je mi jasné, že se tahle informace bude ještě hodit. Pak už hurá na kutě (noc bude sice delší, ale ne pro nás).

10. den – neděle 1. dubna

Kaňon a termální lázně

Namibie je jednou ze dvou afrických zemí, které mají zavedený letní čas, z toho jediná na jižní polokouli (když už jsem to nakousl, tou druhou je Maroko). A jelikož jsou široko daleko jediní, vymysleli si i vlastní pravidla změn času. Aktuálně letní čas končil 1. dubna ve dvě hodiny ráno, kdy se čas posunul zpátky na jednu hodinu. My jsme se rozhodli si toho nevšímat a jet stále podle téhož času. Nicméně moje hodinky tedy opět na den a kus ukazovaly správný čas. Na snídani jsme tedy šli klasicky na osmou, jen to ve skutečnosti byla sedmá. Abych to trochu ujednotil, budu používat skutečný místní čas. Snídaně byla klasicky formou švédských stolů a byla poměrně bohatá.

Hned po snídani, zhruba o půl osmé jsme nasedli do autobusu a jeli se podívat k Fish River Canyonu. Bylo to asi 23 km cesty. Nejdříve jsme jeli stejnou cestou, kterou jsme předchozího odpoledne dorazili do naší vesničky. Pak jsme odbočili na západ, o kus dál zaplatili další stovku namibijských dolarů vstupného a pokračovali na konec cesty, kde bylo postaveno vyhlídkové stanoviště nad jedním z oblouků kaňonu. Ač většina lidí o tomto místě v životě neslyšela, jedná se o druhý největší kaňon na světě (hned po Grand Canyonu v Coloradu), je 160 km dlouhý a na některých místech až skoro 550 metrů hluboký. Turisticky přístupná je pouze část od našeho vyhlídkového stanoviště k jihu, tedy asi 70 km z délky kaňonu. Vede tu podél něj i turistická stezka až do Ai-Ais, ale je to 85 km dlouhá trasa a vzhledem k tomu, že v létě tu teploty přesahují 45°C, je pro turisty otevřená pouze v zimě, konkrétně od 1. května do 15. září. My jsme se zdrželi asi 50 minut. Nejdříve jsme použili vyhlídkové stanoviště (obr. 113), pak jsme se prošli kousek podél kaňonu k jihu (obr. 114 až 117) a zase se vrátili. Fotil jsem až do úplného vybití baterie ve foťáku. Náhradní akumulátor jsem měl připravený „po ruce“ v cyklistickém batůžku, a ten se válel kdesi na pokoji. Krátce po deváté vyrážíme na zpáteční cestu.

V Canyon Village byli trpěliví, takže nás nijak nevystěhovávali a počkali, až vypadneme sami. Dnešní etapa měla být krátká, takže jsme s tím příliš nepospíchali (a nejdřív jsem samozřejmě vyměnil akumulátor ve fotoaparátu). Vyjížděli jsme někdy po čtvrt na jedenáct. Cesta dál k jihu byla stejně špatná jako její včerejší začátek. Ale jeli jsme převážně s kopce (obr. 118 a 119), takže jsme se po dvaceti kilometrech jízdy ocitli ve výšce 561 metrů. Tady jsme byli asi nejblíže ke kaňonu, ale jihozápadní směr se tu změnil na jižní a začali jsme pro změnu stoupat. Takže na pětatřicátém kilometru jsme byli 811 metrů nad mořem. Pak cesta začala opět klesat a o tři a půl kilometru dál ústila do o trochu lepší cesty C10. Kousek před křižovatkou parkoval Henrik s naším autobusem, takže jsme si dali asi dvacetiminutovou přestávku.

Nedaleko za křižovatkou začalo dlouhé klesání, které nám (s výjimkou jednoho stoupání o 30 metrů v závěru cesty) vydrželo až do konce etapy (obr. 120). Obzvlášť v zatáčkách byly ovšem vybržděné tak hnusné valchy, že se to po nich moc pouštět nedalo, alespoň tedy ne na krosovém kole. Takže jsem sice jel prudce s kopce, ale moje rychlost se zhusta pohybovala kolem patnácti kilometrů za hodinu. Ale našel se i úsek s dostatečně kvalitním povrchem, abych to na chvíli pustil i přes 43 km/hod. To byla ovšem opravdu výjimka. Nakonec jsme dobrzdili až do nadmořské výšky 202 metrů a prakticky po rovině dojeli podél řeky Fish River k našemu ubytovacímu zařízení jménem Ai-Ais Hot Springs Resort. Bylo zhruba 13:50, ujeto jsem měl 61,5 km (převážně s kopce) a v sedle jsem strávil pouhé dvě hodiny a 55 minut. Taková dětská etapa…