13. den – středa 4. dubna

Zápas s větrem

… Cestou po pobřeží si fotíme západ slunce nad oceánem (obr. 141). Žádný otevřený podnik ovšem nepotkáváme, takže nakonec dojdeme tam, kde je první část naší výpravy. Jenže 19 hostů najednou v podobném podniku nejspíš nezvládnou, navíc jsou všechny volné stoly rezervované. Jenže se objevuje jakýsi místní chlap, že prý tu je ještě jedna restaurace, a lepší. Jelikož nám prý nedokáže vysvětlit, jak se tam dostat, máme si vlézt do jeho auta, kolik se nás vejde. Měl velké auto, vešlo se nás šest, Janu jsem měl na klíně. Ten člověk nás vyklopil před restaurací, otočil to, a za chvíli přivezl zbytek naší skupinky. Pak se rozloučil a jel domů. Nás deset se tu pěkně rozšouplo (pamatuji si krevetový koktejl – obr. 142, pro změnu nějakou rybu a došlo i na domácí zákusek), což skončilo účtem na 2700 randů. Hodil jsem tam tři stovky, protože jsem měl všechno, snad to tak nějak bylo. Na závěr večeře dovezl majitel restaurace Petra k našemu autobusu, aby ten pro nás mohl přijet (sotva by byl schopný Henrika navigovat po telefonu). Pak tedy hurá do autobusu a zpátky do našich stanů v buši.

14. den – čtvrtek 5. dubna

Vinařským krajem

Ráno se dozvídám, že všichni tři mí spolunocležníci byli v noci na záchodě (obr. 143 a 144). Mě tu snad neprobudí vážně nic. Ve tři čtvrtě na osm vyrážíme autobusem na snídani. Ta se koná naproti v !Khwa ttu, což se ukazuje být vzdělávacím centrem (obr. 145) o životě a kultuře nejstaršího lidského národa vůbec – Křováků. Je tu ovšem také restaurace a v ní jsme se usadili my. Místo všude jinde obvyklého džusu jsme dostali sklenici záhadného nápoje, u kterého nemám dosud nejmenší představu, co to mohlo být. Možná, že vědět to hned tam, tak jsem to ani neochutnal. Znám se dobře. Na jejich webu je zmínka o jakýchsi „health drinks“, ale to je poměrně nicneříkající označení. Prý tam mají křováckého šéfkuchaře. Ale zbytek snídaně nijak exoticky nevybočoval. Středisko leží na kopci, takže vidíme až k oceánu (obr. 146). Po snídani sjedeme dolů, přejedeme přes silnici a jsme zpátky v kempu. Dobalit, a můžeme vyrazit na cestu.

Vyjíždíme asi o půl desáté. Začátek je stejný jako včerejší konec – musíme se kousek vrátit. Vyjedeme na silnici, vystoupáme asi o dvacet metrů, pak si je zase sjedeme a po pěti kilometrech cesty jsme na křižovatce a odbočujeme doprava na Darling. Hned od křižovatky začneme stoupat. A pak zase klesat, a tak pořád dokola. Co se týče profilu, čekala nás nejčlenitější etapa vůbec. Vítr pořád vál, ale už to nebylo nic tak strašného jako den předtím. Možná to mohlo být tím, že jsme se trochu vzdalovali od pobřeží. U cesty se pásli koně (obr. 147) a zanedlouho se začaly na obou stranách silnice objevovat vinice (obr. 148). Vjeli jsme do nejvyhlášenějšího jihoafrického vinařského kraje. Oproti včerejší zelené pustině (na obou stranách od silnice pouze zelené křoví) vítaná změna.

Po patnácti kilometrech dorážíme do Darlingu, města s asi sedmi a půl tisíci obyvateli. Někdo už potřebuje vodu, takže zastavujeme u obchodu. Došel jsem si pro limonádu, oklopil ji do sebe a vrátil zálohovanou lahev. Naše cesta pokračuje jihovýchodním směrem. Kousek před dírou jménem Mamre máme nadmořskou výšku 244 metrů, kousek za ní začínáme zastavovat. Nepochopil jsem proč, víceméně nebylo kam odbočovat. Bohužel jsme měli mapy, které šlo dost těžko napasovat na okolní realitu, o což se mnozí marně snažili. Prakticky všechny cesty vpřed vedly do Kapského Města, takže i ukazatele byly většinou k ničemu. Krize kulminovala v Atlantisu, přes který jsme podle našich map neměli jet ani náhodou. Za ním následoval šestikilometrový průjezd v těsném sousedství hrůzostrašně vypadajících slumů. Baráčky z kusů dřeva, překližky, vlnitého plechu a podobného stavebního materiálu, ve kterých žije bůhví kolik tisíc lidí. Tady bych píchnout nechtěl. Naštěstí jsme zrovna jeli s kopce a navíc celou dobu pod alejí jakýchsi vysokých stromů, takže ve stínu. Pak se konečně objevila odbočka na Philadelphii a my změnili jižní směr za východní. Ať naše mapy vypadaly jakkoli, pořád jsme byli na správné cestě. Ve 14 hodin zastavujeme na silnici u Philadelphie (obr. 149) u našeho autobusu. Pak nám ta zastávka přestane vyhovovat a jedeme přímo do samotné obce. Končíme u hospody (bývalého mlýna), občerstvujeme se pivem a já přidávám zmrzlinový sorbet podávaný v polovině slupky od pomeranče. Dámy z obsluhy s námi zavzpomínají na vlastní návštěvu Prahy před pár lety. Já se nepřipojuji, o Praze toho vím méně než ty Jihoafričanky.

Ještě před třetí hodinou zase sedáme na kola a pokračujeme v cestě. O kus dál jsme v nadmořské výšce 30 metrů. Teď už to zase bude převážně stoupat. Na následujících křižovatkách už máme značen směr do Stellenbosche, kde máme dnes bydlet. Takže můžeme zapomenout na mapy a celkem v pohodě jet. A neznervózňovat se, ani když nečekaně pojedeme nějaký ten kilometr na sever. Ale pak už jsme se zase vrátili na jihojihovýchodní kurs. A zase se vrátily vinice, které od Darlingu nebylo moc vidět. Přece jen jsme se pohybovali na samém západním okraji zdejší vinařské oblasti. Pak už po nadjezdu přejíždíme dálnici vedoucí z Worcesteru do Kapského Města a o kousek dál i souběžnou železniční trať. To už jsme zase 165 metrů nad mořem. A odsud už budeme pro změnu převážně klesat až do Stellenbosche (obr. 150)…