16. den – neděle 23. března

Poslední kilometry a Auckland

… Za starou přístavní budovou je budova nového přístavního terminálu, od kterého vyrážejí lodě zdejších trajektů a pravidelných lodních linek. Tady už začínají vody přístavu Waitemata Harbour. Přístav v Aucklandu funguje už od 40. let 19. století a město se jím chlubí. Snaží se změnit své původní přízvisko „Královnino město“ na nové „Město plachet“. Množství různých jacht v přístavu jim v tom nahrává. Prý nikde na světě není tolik jachet na počet obyvatel jako právě v Aucklandu (obr. 191 až 196).

My jsme neprocházeli celé přístaviště, vzali jsme to po Customs Street pryč a začali hledat restauraci, kde bychom si dali něco k večeři. Skončili jsme kousek od bývalé budovy městské rady v restauraci jménem Monsoon Poon. Ta byla na fasádě označena za budovu Východoasijské obchodní společnosti, takže tomuto odpovídal interiér i jídelníček. Ostatně Asiatů bylo po městě vidět spousty, zjevně to sem mají blíž. Plastové hůlky se nám podařilo opět vyměnit za dřevěné. K pití jsme si objednali džbánek vietnamského piva Tiger. K jídlu jsem si vybral kuře Penang, což bylo něco z malajské kuchyně. Podle jídelníčku šlo o „pečené kuře marinované v krému z čerstvého zázvoru, kurkumy, chilli, kafru, fenyklu a kokosu“. Jako přílohu jsem zvolil šafránovou rýži. Vsadil jsem na to, že ostatní si vyberou běžnější thajskou jasmínovou rýži, a vyšlo mi to. Ostatní dostali jednu mísu pro všechny, já měl svůj krásně žlutý kužel rýže. Problémy nastaly při placení. Dostali jsme jeden účet pro celý stůl a začali se skládat na jeho zaplacení. Já ovšem na večeři neměl (spoléhal jsem na platbu kartou), takže ji za mne zatáhl Petr.

O chvilku později jsem na Customs Steet vybral 50 dolarů z bankomatu. Co nemám vedení účtu zdarma, ale dobrovolně si platím 120 Kč měsíčně, měl bych mít vše ostatní v ceně, včetně výběrů z bankomatů kdekoliv po světě. Ještě jsem to vlastně nevyzkoušel, takže až tady jsem se přesvědčil, že k tomu vážně žádný poplatek na účtu nemám. Dal jsem 40 dolarů Petrovi a bylo po dluhu. Došli jsme zpátky na Queen Street a začali uvažovat, že si ještě někam sedneme na pivo. Vyhrál podnik The Occidental Belgian Beer Café ve vedlejší uličce Vulcan Lane. Stella Artois byla sice v nabídce piv první, ale bylo jich tu naštěstí mnohem více. Pár lidí si dávalo Leffe, ale já zvolil nějaké ještě divnější. Bylo světlé, velmi dobré, třebaže v tradičnějším půllitru než Leffe, ale název se mi už z paměti vytratil. Pak už byl nejvyšší čas vykročit ke Sky Tower, kde nás budou za deset minut čekat naše taxíky. 17 dolarů na cestu zpět jsem dal Járovi. Až cestou do hotelu jsem si všiml, že náš vůz se rozjíždí naprosto neslyšně. Při vystupování jsem se šel podívat na záď, kde stál nápis „Hybrid“. Takže jsem měl cestu tam dražší (Pavlův známý se s námi nevracel), zato technicky zajímavějším dopravním prostředkem (druhé Camry nebyl hybrid). O půl jedenácté jsme zpět na hotelu. Nejdříve jsem dopil zbytek tullamorky, pak jsme s Járou ve dvou zvládli lahev šumivého vína. Přece jim to tam nenecháme, že? Oslavy v hotelech moc nevycházejí.

17. den – pondělí 24. března

Čekání na odlet

Hotelová snídaně byla tak ubohá, že si za ni snad ani Indové neřekli o žádné peníze navíc. Kdybych to býval věděl, vzal bych si na pokoji aspoň zbytek pytlíku müsli, které stejně povezu domů. Ale pár lidí si pro něco svého navíc došlo. Pokoje musíme opustit do desáté, ale Petr zaplatil jeden na další den, takže do něj nanosíme všechna kola i zbytek zavazadel. Dal jsem si ještě poslední novozélandskou sprchu. V 10 hodin vyrážíme na procházku (nás šest, co poletí odpoledne domů, plus Martin). Šli jsme podél hlavní silnice George Bolt Memorial Drive, pak kolem kostela Church of The Nazarene, a skončili jsme na předměstském náměstí jménem Mangere Town Square. Bylo tu obchodní centrum, pizzerie, McDonald a podobné atrakce. Sedli jsme si tu do kavárny / cukrárny. Pár lidí si dávalo kapučíno, já zvolil smoothie. To je chlazený nápoj z čerstvého ovoce, něco jako náš mléčný koktejl. V teplém dopoledni mi to přišlo jako více občerstvující pití. Okolní stolky se začaly zaplňovat domorodými obyvateli, z nichž některé Maorky byly opravdu těžká váha. A pak že u nás máme problémy s obezitou! Byli jsme domluveni s Petrem, že se pro něj v poledne stavíme na hotelu a půjdeme na oběd. Všichni ale pořád seděli a něco studovali na mobilech či tabletech. To je to zpropadené Wi-Fi zdarma. Zvedl jsem se a šel k hotelu sám.

Petr zatím řešil cestu na Fidži (jejich odletu narůstalo zpoždění) a co zatím udělají s koly. Pokud by využili letištní úschovnu zavazadel, bude to platba za kus a den. To už vyjde levněji si tu zaplatit jeden pokoj a naskládat krabice s koly do něj. Asi deset minut po poledni dorazil i zbytek naší tlupy, takže jsme se přesunuli kousek po Kirkbride Road na druhou stranu, kde jsme narazili na několik restaurací. Jako obsluha byli všude Indové, ale jedna z restaurací se tvářila jako řecká. Tam jsme usedli. Dal jsem si steak s hranolky a pivo. Steak byl dobrý, hranolky jako u nás, tedy stejně hnusná bramborová hmota nacucaná olejem, důvod proč se jim většinou vyhýbám. Kolem opět převažují těžkotonážní Maorové, tady si opravdu nemohou dovolit plastové židličky. Dokonalý anti-Vietnam! Při placení vše dopadlo dobře, zbavuji se poslední hotovosti. Zbylo mi 2,30 kiwi dolarů. Ve 14 hodin jsme zpátky na hotelu. Na Petrově pokoji se převléknu do čistého (až jakž takž čistého) oblečení, sandály položím vedle odpadkového koše a jsem připraven na transport na letiště. Za 2,20 jsem si koupil nějakou čokoládku v automatu u hotelové recepce. Desetník mi zbyl jako suvenýr.

Domů se se mnou vrací Jára, Pavlové Šnajdr a Minařík a Martin s Klárou. V 15 hodin máme odvoz hotelovým mikrobusem na letiště. Za autem je vozík na zavazadla. Vejdou se do něj i naše krabice s koly. Na letiště to máme od hotelu 3,1 km, takže jsme tam doslova za pár minut. Při odbavení jsem zjistil, že bych si mohl dovolit ještě dva kilogramy suvenýrů. Dokonce se mě slečna za přepážkou ptala, zda jsem vypustil vzduch z duší. Potvrdil jsem to, ale bylo to přesně poprvé, co to někoho na letištích zajímalo. Kola jsme odvezli do skoro prázdné místnosti vlevo od přepážek. Snad je tam nezapomenou… Prošli jsme pasovou kontrolou, bezpečnostní prohlídkou, za kterou si mě ještě vyhlédl bezpečák na namátkovou kontrolu. Divil se mému opálení (proužky od řemínků přilby), tak jsem mu vysvětlil, že jsem u nich 14 dní jezdil na kole. Prý jestli jsem tam byl poprvé (ano) a jestli se vrátím, na což jsem pokrčil rameny a odvětil, že je to k nim dost daleko.

V 15:30 jsme v odletové hale. Letí nám to v 18:15, do letadla nás začnou pouštět nejdříve v 17:30, času máme mraky. Došlo mi, že jsem celou dovolenou nezamykal kufr. Zámek jsem zacvakl, ale číselnou kombinaci jsem nechával na stavu, kdy šel kufr otevřít. Možná jsem to aspoň na cestu letadlem měl trochu rozhodit. No, už je pozdě. Chvíli jsme se poflakovali po letištních obchodech, pak jsme vyrazili směrem k naší odletové bráně číslo 15. U bran 15 i 16 stála dvě identická letadla společnosti Emirates, které jsem se přes sklo proti slunci zkoušel vyfotit z několika různých úhlů (obr. 197). Airbus A380-800 je pořádný stroj, který zaujme už dvěma řadami okének pro pasažéry nad sebou. Větší jsou samozřejmě také křídla či motory. Zpožděný let Fiji Airways do Nadi už byl psán někdy na devátou večer, to tam naši kolegové přiletí někdy o půlnoci. Docela na prd, ale nic s tím nenadělají.

Před jedním zdejším obchodem jsem si mohl prohlédnout rozdíl mezi běžnou vlnou a zdejší merino vlnou. Nějak jsem žádný neviděl. Aspoň srst vačnatce kusu liščího vypadala dost jinak. Těch jsme viděli cestou dost, výhradně ve formě rozježděné placky na asfaltu. Jinde jsem vzal do ruky malou skleničku s medem a po pohledu na cenovku na jejím dně jsem ji s nejvyšší opatrností vrátil zpátky. Stálo tam 33 dolarů. Teda, tady asi i včely serou zlato! Ještě jsme si sedli na poslední novozélandskou kávu, k ní opět nějaký muffin. Samozřejmě na kartu, hotovost už došla. V půl šesté už jsme byli připraveni u brány číslo 15 (obr. 198). Stroj ze šestnáctky letěl až v 18:50. Nás čekalo mezipřistání v Brisbane, sousední stroj přistával v Sydney. Kdybychom letěli podle plánu včera, sedli bychom si v Melbourne. Emiráty se snaží odbavit co možná nejvíc pasažérů, takže tato tři australská letiště střídají.

Cestou na Zéland chodil Jára na sedadlo, které patřilo Martinovi. Při návratu jsem si zase já prohazoval místo s Klárou. Takže jsem tentokrát seděl u okénka, vedle mne opět Jára. U uličky seděl nějaký Kiwi, který se byl podívat doma a teď se vracel do Austrálie, kde jezdí s kamiónem. Pavel Šnajdr měl po všechny lety Černého Petra a seděl někde pár řad od nás. Nějak nechápu, komu se v Praze znelíbil. Po startu jsem se snažil fotit z okénka i něco jiného než křídlo našeho letadla, ale po chvilce jsem to vzdal (obr. 199 a 200). Pustil jsem si Nebrasku, kterou už jsem rozkoukal cestou na Zéland. Ze začátku budou v letadle vyrušovat, ale já mám první půlhodinu jenom na připomenutí, takže mi na tom nesejde. Film je rozhodně lepší než leckterých 12 let v řetězech, škoda že se k nám podobné snímky vůbec nedostanou. K večeři nám letušky nabídly špenátovo-sýrové ravioli s hovězím ragú nebo lososa. Nezkoušel jsem žádné experimenty a zvolil jsem rybu. K ní samozřejmě bílé víno. Ale stejně jsem měl dojem, že nejlepší z večeře byl předkrm: těstovinový salát s krevetami.

V Brisbane jsme měli být v 19:05 (doma tou dobou bylo 10:05, takže let trval skoro čtyři hodiny), což se podařilo. Opět jsme museli se všemi věcmi ven a jít si projít bezpečnostní kontrolou. Tady si na nějakou specialitu náhodně vybrali Pavla Šnajdra, zřejmě nás chtějí všechny cestou domů při důkladnějších kontrolách prostřídat. Každopádně jsme zpátky u odletové brány byli velmi rychle. Letí nám to ve 20:50, takže máme ještě dost času, ale nikde nic není. Většina naší skupinky tam stála či seděla, já se rozhodl se trochu projít po letišti, přece tu nějaké obchody musejí být. Byly, ale až po více než pěti minutách svižné chůze. Opět jsem zabil trochu času tím, že jsem si dal nějaký dezert a kapučíno. Asi jsem chtěl mít na výpisu z kreditní karty i australské dolary. Po chvíli se kolem kavárny prohnali Klára s Martinem, kteří k plyšové ovci ze Zélandu chtěli ještě klokana z Austrálie, kde viděli přesně dvě letiště. Pak jsem šel zpátky, a po 20. hodině nás pustili zpátky do obřího letadla. Snad budeme mít rozumného souseda, který si vymění místo s Pavlem Šnajdrem.

Při nástupu jsme si nemohli nevšimnout muslimky se žlutým šátkem na hlavě, kterak před vstupem do letadla něco chrchlala (to není rasismus, ten jazyk mi tak prostě zní) do mobilu. Za chvíli jsme zjistili, že sedí vedle Járy. Domlouvání o přehození místa s Pavlem Jára vzdal s tím, že nejspíš neumí ani slovo anglicky. Chvilku koukal, jak dotyčná klape esemesku, která se objevovala zprava doleva v tom arabském rozsypaném čaji. Nedlouho po startu už věděl, že sousedka je Íránka, a málem si vyměňovali iPhony. K večeři jsem si mohl vybrat mezi kuřetem ve středomořském stylu a hovězím s hoisin omáčkou, tedy úplně totožný výběr jako při letu mezi Sydney a Christchurchem. Ani netuším, zda jsem si vůbec pamatoval, že mi to hovězí moc nejelo, ale dal jsem si kuře. A ano, zase s bílým vínem (a jablečným džusem). V mediálním systému jsem hledal film, který bych mohl sledovat, přičemž by mozek mohl běžet na volnoběh. Zdálo se mi, že by zadání mohl splňovat Pacific Rim – Útok na Zemi, což se potvrdilo. Pak už jsem se zkusil trochu vyspat.

18. den – úterý 25. března

Návrat domů

Let do Dubaje měl trvat asi 14 a půl hodiny, takže se mi ho samozřejmě nepodařilo prospat. Po probuzení jsem měl ještě fůru času, takže jsem hledal nějaký dlouhý film. Kriminální thriller Zmizení trval dvě a půl hodiny, tak jsem si ho pustil. Převážně jsem v letadle doháněl filmy, které se mi nepovedlo vidět v kině. Přitom většina by si to plátno zasloužila, tento thriller nevyjímaje. Pak jsem ještě zkusil nějakou hudbu. V kategorii „essential albums“ byly desítky světových interpretů, od každého jediné album. U spousty z nich by se jejich fanoušci vydrželi hodiny hádat, které to je. Tohle evidentně nevybíral fanoušek, jinak bych sotva skončil u černého alba Metalliky. K snídani se nabízela buď sýrová omeleta se zeleninou nebo fritáta s kuřecí klobásou, fazolemi a žampióny. Fritáta je také omeleta, takže nejspíš byl rozdíl hlavně v tom, co k ní přidali. U mne samozřejmě rozhodla klobása.

V Dubaji jsme v 5:25 (v Čechách tou dobou je 2:25). Při vystupování z letadla mne bolí pravé lýtko a cestou ven trochu pajdám. Tohle je prostě nejhorší část dovolené. Nohy si zvyknou ujet denně nějakých 100 km a najednou mají 14,5 hodiny sedět s minimální šancí na pohyb. Snad mají v Praze na letišti nějaký invalidní vozík… Po nezbytné bezpečnostní kontrole, při které málem chtěli zabavit Pavlovi Šnajdrovi kovové pedály (proč si takovéto věci berou lidé do příručního zavazadla?), ale dopadlo to pro něho dobře. Pak jsme si vláčkem přejeli k terminálu, ze kterého nám to poletí domů, a vydali se hledat naši odletovou bránu. Letělo nám to v 8:55, takže jsme ještě měli dost času. V peněžence mi zbývalo 16 amerických dolarů. Ty na letišti bere většina podniků, ale málokde mají kurzovní lístek. Takže jsem si to zbytečně nekomplikoval, zašel ke směnárně a odešel od ní s padesáti dirhamy a nějakými mincemi navrch. Co k snídani? Vyhrála netradiční kombinace ovocného salátu a kapučína. Posčítal jsem zbývající hotovost a utratil ji za něco sladkého u stánku letištní pekárny. Hotovo, žádné valuty na příště mi nezbyly (takže už žádné příště nemusí přijít).

Do Prahy vždycky létá Boeing 777-300, takže to tak bylo i tentokrát. Vedle Járy si sedl jakýsi Arab s ručníkem na hlavě. Přestože tentokrát Jára dlouho vypadal, že se o konverzaci nebude ani pokoušet, nakonec jsem se přece jen dozvěděl, že je jeho soused z Abú Dhabí. Járu nejvíce fascinoval jeho notebook, na kterém bylo vedle nápisu Samsung známé nakousnuté jablko. Slušný fórek! Vedle nás na prostředku letadla seděl kompletní dívčí hokejový tým New Zealand Ice Fernz. Do této doby mne ani nenapadlo, že se na Zélandu také hraje hokej. Jelikož jsem člověk zvědavý, našel jsem si na webu, že byly na cestě na mistrovství světa v italském Asiagu, ale cestou si udělaly tréninkový kemp v Berouně. V roce 2011 mistrovství vyhrály, ale letos to nebyla žádná sláva, skončily páté (a za sebou tedy nechaly pouze Australanky). Ale byla mezi nimi mnohá velmi pohledná děvčata.

Let do Prahy trvá šest hodin. Krátce po startu jsme dostali snídani, takovou klasickou emirátskou. V mediálním systému jsem si vybral romantickou komedii doplněnou o cestování časem Lásky čas. Jenže jsem se o ní zmínil Járovi a ten si ji pustil, ještě než jsem dosnídal. Představa, že budu koukat na film, který pár centimetrů vedle běží o několik minut napřed, mne vůbec nelákala, takže jsem z něj vyskočil a jako náhradní program si pustil komedii Frajeři ve Vegas. Takový slušný průměr, co za necelý rok poběží v televizi. Asi jsem měl důkladněji prozkoumat zbytek filmové nabídky. Ale já byl pořád zaseklý mezi nejnovějšími filmy. Tam bylo 12 let v řetězech, Philomena, Kapitán Philips, Gravitace, Blízko od sebe, Hobit: Šmakova dračí poušť a další velmi aktuální filmy. Zkusil jsem výběr podle žánrů, zadal akční/thriller a jako první na seznamu byl Lásky čas, což jsem ohodnotil jako naprostou blbost a dál se s žánry nezdržoval. Další z kategorií byl filmový klub. Tady byly letité klasiky jako Jih proti Severu, Čaroděj ze země Oz, Doktor Živago, Čelisti, Vertigo a desítky dalších. Pak tu byla kategorie „Disney Classics“, o které jsem si podle názvu udělal částečně mylnou představu, protože tady byli také například Avengers. A pak tu byl světový film, kde se nacházely podle jazyků seřazené filmy francouzské, italské, španělské, německé, ruské, dokonce jsem našel i jeden srbský (ale žádné Babovřesky tam neměli). Dostalo se i na filmy japonské, čínské, africké či latinskoamerické. Tady se daly najít nejzajímavější kousky jako třeba jeden z nejoceňovanějších loňských filmů, japonské drama Jaký otec, takový syn, nebo čínské životopisné drama Velmistr od Wonga Kar-waie. Samostatné kategorie měly arabské a indické filmy. Vyhledávat se dalo také podle jazyků (čeština samozřejmě na seznamu nebyla).

V hudebním systému jsem pokračoval s esenciálními alby a pustil si Jagged Little Pill od Alanis Morissette a pak Hysterii od Def Leppard. K obědu jsem se opravdu nemohl rozhodnout mezi kuřecím kari a tresčím filetem. Nakonec jsem si vzal kuře a bílé víno, Jára ukořistil poslední tresku v letadle. Arab ji totiž chtěl také a trval na svém tak dlouho, až zůstal bez jídla, jelikož žádná ryba už v letadle nezbyla. Jára by si byl jídlo klidně vyměnil, ale když se jeho soused choval jako malý spratek, tak si tresku snědl. Někde nad Rumunskem jsem napsal esemesku, kdy přistaneme v Praze, a doufal, že pro mne někdo na letiště přijede. V Praze jsme měli být ve 12:35, ale v poledne už jsme byli na ruzyňském betonu. No sláva, už toho letadla mám fakt docela plné zuby.

Ještě než jsem prošel pasovou kontrolou, už jsem zjistil, že pro mne přijede brácha, který je v Praze. Takže zbývalo čekat na zavazadla, kde jsem tentokrát už měl u nadměrných zavazadel dříve připravené kolo, než jsem se dočkal svého kufru. Naštěstí zavřeného. Během čekání jsem si vyřídil pár dalších hovorů. Když jsem měl všechna zavazadla, dal jsem vědět bratrovi, rozloučil se se svými kolegy a šel ven na mráz. Naštěstí bylo několik stupňů nad nulou, takže pouze obrazně. Že o předešlém víkendu v Čechách sněžilo, jsme samozřejmě věděli. Brácha se cestou stavil ještě na Novodvorské, což bylo zřejmě kdesi v Praze. Pak už mě svým Audi A6 Avant dovezl až domů. Zvonec, a projektu je konec!