15. den – sobota 22. března

Z maorské vesnice na pobřeží

Vždycky když jsem se v noci probudil, slyšel jsem bublání vařícího se bláta. Tohle bych tedy za barákem na víc nocí mít nechtěl. Hotelová snídaně nebyla nic extra, ale také mi nic nechybělo. Řekl bych normál, kdyby zrovna tady nebylo normální žádné snídaně nenabízet. Původně jsme odsud měli jet na kolech do Katikati (zhruba 94 km) a pak ještě přejet asi 160 km auty do hotelu v Aucklandu. Naštěstí máme špatně letenky, takže budeme nocovat v motelu se stručným názvem Katikati Motel. Máme na to celý den bez následného automobilového transportu a ani nemusíme jezdit nejkratší cestou. Ale ono tu stejně moc možností není.

Vyrážíme v 9:18, až k autobusovému nádraží (obr. 171) už to s Járou známe ze včerejška. Pak ještě kousek rovně a jsme na břehu jezera Rotorua. To je sice druhé největší jezero na Severním ostrově, ale s délkou 12 km a šířkou 9 km je ten rozdíl oproti Taupu přece jen obrovský. Vydali jsme se podél jezera doleva (Honza odjel samozřejmě doprava, viděli jsme ho pak až večer v motelu). Prohlédli jsme si přístaviště, kde kromě lodí byly i hydroplány (obr. 172), a pokračovali po pobřeží do maorské vesnice. Maoři tu byli první, takže není divu, že se usídlili hned u břehu. Jmenuje se to tu Te Papaiouru Marae, ale moje maorština na to nestačí (a google překladač sice zjistil, že je to maorština, ale jinak z něj také žádný překlad nevypadl). Já o nich skoro nic nevím, nepoznám shromaždiště od modlitebny (obr. 173 až 175), takže jistý jsem si byl jenom hřbitovem. Před ním stojí anglikánský kostel St Faith’s (obr. 176) vyzdobený maorskými řezbami, kde se mše slouží pouze v maorštině. Každopádně to je zvláštní architektura a všude převládá krvavě rudá barva. O kus dál jsme ještě identifikovali školu (obr. 177). Cestou odsud jsme si zajeli i na konec jedné slepé uličky.

Po padesáti minutách od startu máme ujeto 5 km a jsme na ulici Lake Road. Ta se za chvíli napojí na známou hlavní silnici číslo 5, podle které stále pojedeme vpravo po chodnících. To se stalo osudným Járovi, který podcenil jeden z nájezdů na ně za přejezdem přes vozovku a hodil tlamu. Udělal to hned přede mnou, ale stihl jsem se mu vyhnout. O řídítka si vyrobil slušnou modřinu na stehně, ale jinak byl v pohodě. Kivi se na přilbě kupodivu udržel. Po 8,4 km jízdy jsme vlevo zahlédli další maorskou vesnici a podařilo se nám překonat všech šest pruhů vozovky. Byla to maorská atrakce pro turisty (obr. 178), takže domorodé tanečky za peníze, tedy jedeme dál. Už zůstaneme nalevo a na silnici, stejně už jsme skoro na konci města. Na 11. kilometru odbočuje silnice číslo 5 od jezera doleva, ale my u něj zůstáváme. Dál tedy jedeme po silnici 36. Na 17. kilometru naší cesty odbočuje od jezera doleva i tato silnice, a tentokrát na ní zůstaneme. Zamáváme Petrovi, Martinovi a Kláře, kteří si celé jezero objedou a vrátí se k hotelu pro naše auta. Jsme v nadmořské výšce 310 metrů, takže se dá říci, že už jsme vyrovnali výšku startovní. Je skoro 11 hodin.

Hned od křižovatky silnice 36 stoupá. Na 21. kilometru už jsme ve 425 metrech, pak si sjedeme do 396 metrů a hned vyjedeme do 456 metrů. Po 27,8 km jsme v nadmořské výšce 485 metrů, kde následuje velmi prudký sjezd do 363 metrů. Unaven brzděním si fotím ceduli s příběhem sovy ruru. To je její maorské jméno, česky je to „sovka bubuk“. Každopádně její typické noční houkání bylo pro Maory symbolem smrti a nebezpečí, proto ji Novozélanďané jako symbol zvolili na výstražné cedule na území, kde tato sovička žije. Většinou je tam v klobouku a holínkách, jako místní zemědělec. Myslel jsem si, že mám přejezd přes horské pásmo za sebou, ale chyba lávky! V nejnižším bodu jsem přejel po jednoproudém mostu přes řeku a teprve pak následoval nejnáročnější výšlap dne. Po 30,6 km jsem v nadmořské výšce 513 metrů, což bude dnešním nejvyšším bodem.

Profil další jízdy připomíná zuby na pile, ale už jsme více klesali, než stoupali. Po 36,6 km jsme se dostali k dalším pracím na silnici, kde tentokrát auta dávkovali z každé strany chvíli. Došel jsem s Járou až ke chlápkovi s vysílačkou, který po pár minutách vypustil auta z našeho směru. Mezitím k nám dorazil i Pavel Pospíšil. Dotyčný silničář do vysílačky zahlásil, že jako poslední v této várce jedou tři cyklisté, takže jsme nechali auta projet a pak vyrazili. Klesli jsme až do 195 metrů nad mořem, před Pyes Pa jsme si vyjeli do 245 metrů a pokračovali s kopce. Byli jsme teď v ovocnářském kraji. Nejčastější produkty byly kiwi, mučenka, avokádo, pomeranč, maracuja, tangelo a feijoa. To poslední bylo okurkově zelené ovoce, které sice dráždilo moji zvědavost, ale neodhodlal jsem se ho koupit a ochutnat. Asi že jsem netušil, jak si o něj říci. To jsou ty názvy z portugalštiny. :-/ Pokud se vám ten výčet zdá divný, tak to bude tím, že severní pobřeží Severního ostrova už má subtropické podnebí. Ke kiwi se ještě sluší dodat, že toto ovoce pochází ze severu Číny a na Nový Zéland se dostalo až počátkem 20. století. Ale zdomácnělo tu natolik, že se stalo jedním ze symbolů země. Dnes si samotní Novozélanďané říkají Kiwi, stejně jako svým penězům kiwi dolary.

Po 54 km jsme už byli v nadmořské výšce 82 metrů a naše klesání se asi na 40 minut zastavilo. Bylo 13:05 a prakticky na dohled před Taurangou jsme narazili na občerstvení. Takže jsem si zase dopřál sladké pečivo s ledovou kávou a zaplatil to kartou. Během pauzy nás dojela většina naší skupinky, tak jsme je nakonec zase jen ve třech opustili. Opustili jsme také silnici 36 a pokračovali jsme na sever do Taurangy. To je jedno z nejrychleji rostoucích novozélandských měst: v roce 1976 mělo 48 tisíc obyvatel a nyní je s více než 123 tisíci obyvatel páté největší v zemi. Ulice Cameron Road vedla přímo do jeho centra. Ale kus před ním jsme narazili na ulici Fifteenth Avenue, která byla doleva značená jako výpadovka na hlavní silnici číslo 2, což byl náš směr. Byli jsme na 64. kilometru a nadmořská výška nám klesla na pouhých 15 metrů. O kilometr dál jsme sice byli v 66 metrech, ale po dalším kilometru opět v 16 metrech. A obdobně už to bude vypadat až do cíle, amplituda se bude pohybovat mezi 6 a 59 metry nad mořem, rovina jen po velmi malých dávkách. Horší byl velice silný provoz (včetně dalších pár Octavií) a zhusta jen velice symbolická krajnice.

Na 70. kilometru jsme si dali dvacetiminutovou zastávku u stánku s ovocem a zeleninou. Tady mě zaujala nabídka zmrzliny z čerstvého ovoce. Mohl jsem si vybrat dva druhy, tak jsem zvolil ananas a mučenku. Pak jsem si měl vybrat mezi zmrzlinou a tvarohem, což vyhrálo to první. Slečna nabagrovala štědrou porci zmrzliny do stoje, kam už nasypala trochu vybraného ovoce, zarazila do toho něco mezi lisem a vrtákem a umixovanou hmotu propasírovala do kornoutu. Jedna z nejlepších zmrzlin, co jsem kdy jedl! Hned za stánkem jim rostlo čerstvé kiwi (obr. 179).

Jára chtěl pořád odbočit někam k moři, kde přeci musela být nějaká místní cesta podél vody. Jelikož bylo teprve 15:20 a nepřišlo mi rozumné být v cíli příliš brzy, tak jsem to s ním šel po 78,5 km etapy zkusit. Pavel Pospíšil pokračoval dál po hlavní silnici sám a my odbočili směrem na Omokoroa Beach. Sjeli jsme si z 53 metrů u silnice do 12 metrů v Omokoroe, ale vypadalo to, že se dostaneme pouze k místnímu trajektu na ostrov Matakana. Takže jsme to otočili, zkusili odbočit doprava a za chvilku jsme zase byli na konci cesty. Omokoroa vypadala jako letovisko s luxusními vilami pro movité obyvatele, kteří chtějí žít stranou od ruchu Taurangy. Jára se byl zeptat nějakých zdejších lidí na cestu, aby se vrátil s informací, že opravdu musíme zpátky na hlavní silnici, protože směrem ke Katikati tady nic jiného nevede. Tahle naše odbočka znamenala dohromady pouze 7,5 km, přesto nám zabrala půlhodinu. Ale byli jsme jediní dva, které nepředjela naše auta. ;-)

Hned po návratu na hlavní silnici nás čekal sjezd do 6 metrů nad mořem následovaný výstupem do 56 metrů. Jára mi hlavně ve sjezdech ujížděl a já si stále říkal, že není kam spěchat. Tak jsem ho nechal ujet. Na 96. kilometru jsem si u vinařství vlevo u silnice všiml několika povědomých kol, tak jsem tam také zahnul. Byli tam Pechovi, Martin a Pavel Šnajdr. Připojil jsem se k ochutnávce bílého vína zdejšího vinařství The Wine Portfolio, které vlastní přes 500 hektarů vinic. Zkusil jsem jakýsi málo známý druh, jehož název jsem do večera zapomněl. Bylo sladké, ale dobré. Martin měl velký batoh a nabídl se, že mi případný nákup odveze, takže jsem zakoupil lahev šumivého vína Morton Premium Brut, vyrobeného tradiční metodou kvašení v lahvi. Bude se přece slavit poslední ujetá tisícovka! Platil jsem kartou. Po čtvrthodině s ostatními pokračuji v jízdě. Asi 3 km před Katikati byla odbočka vlevo k termálním pramenům Sapphire Springs, ale už jsme si nezajížděli.

Pár minut před sedmnáctou jsme dorazili do Katikati, městečka s asi 3,5 tisíci obyvatel. Našli jsme odbočku vpravo jménem Fairview Road a na ní byl první po levé straně Katikati Motel. V 17 hodin jsme po 104 km jízdy v cíli. Motel má jednu budovu se šesti apartmány v řadě. My obýváme čísla 1, 3 a 5. Bydlím na prostředním z nich. Petr s Járou budou vedle v ložnici, na mně s Honzou zbyla dvě lůžka přímo za vchodem v našem obýváku. Necháváme věci na pokoji a pojedeme se ještě podívat k moři. Petr spoléhal na to, že zde nikdo neumí česky, napsal na list papíru, pod kterým kamenem jsou klíče od pokojů, a nalepil vzkaz na zadní sklo jednoho Transitu. Zhruba po deseti minutách se tedy vracíme na hlavní silnici a pokračujeme po ní ještě kousek. Sice jsme správně zabočili doprava na Beach Road, ale hned jsme ji zase opustili a jeli doleva po Noble Johnson Drive. Ta je ovšem slepá, takže jsme si na jejím konci objeli kruhový objezd s jediným výjezdem, vyfotili rozestavěný dům a vrátili se zpátky na Beach Road.

O půl šesté jsme dorazili k moři. Bylo to asi jako v Benátkách, jen tu chybělo město. On to totiž nebyl tak úplně Pacifik, ale přírodní přístav Tauranga Harbour. Mezi námi a oceánem ležel asi 20 km dlouhý (ale jen na pár místech více jak 3 km široký) ostrov Matakana. Na něm žije asi 250 lidí a jediná přístupová cesta je trajektem z Omokoroa Beach (možná ne jediná, na mapě je totiž i značka letiště). My jsme navíc dorazili za odlivu, takže voda před námi vypadala absolutně nefotogenicky (obr. 180). Nicméně jsme se tu vyfotili, ale doufali jsme, že se zítra dostaneme ke skutečnému moři. Výškoměr mi ukazoval 0 metrů nad mořem. Asi po pěti minutách vyrážíme zpátky. Už cestou k moři jsem si všiml, že z Beach Road odbočuje Fairview Road, takže jsem tam tentokrát zahnul. K motelu jsme se tedy vrátili z opačné strany. Bylo 17:58, cílová nadmořská výška činila 24 metrů a ujeto mám 112,6 km. Kola ubytujeme na pokoje…