5. den – středa 12. března

Po trati až na konečnou… a dál

… Nejníže jsme klesli do 298 metrů u vesnice Omakau, ale za ní jsme zase začali stoupat, abychom na 60,5. kilometru měli nadmořskou výšku 350 metrů (obr. 31). Odtud pojedeme 11 km jen s kopce dolů, až ve výšce 173 metrů dorazíme k dalšímu mostu přes řeku Manuherikiu (obr. 32). Podél ní teď chvíli pojedeme, až se ocitneme na dalším mostu přes ni. Toto místo je jednak nejnižším bodem této etapy (máme 147 metrů nad mořem), a také bodem nejjižnějším, protože jsme byli u skoro pětitisícového města Alexandra, kde se náš jihozápadní směr mění na severozápadní. Městečko je zemědělské a kromě pěstování ovoce je proslulé i vinicemi, které jsou nejjižněji položenými vinicemi na světě.

Zbytek bývalé železniční tratě už vypadá příměstsky, před konečnou stanicí v Clydu dokonce zbyla předvěst. Na konečné bývalé železnice jsme v 16:10, máme nadmořskou výšku 168 metrů a na tachometru 92 km. Vedle turistických informací a prodejny suvenýrů je velký plechový hangár. Ve skutečnosti jde o půjčovnu kol, jejíž obrat musí být v sezóně velmi slušný (půjčovné od 35 dolarů za den, což je pro nás zhruba 600 Kč). Pavel Šnajdr potřebuje koupit vodu, takže část lidí pojede do města. Jára chce jet hned dál, takže si dojdu doplnit obě lahve vodou k umyvadlu na záchodě, sním ořechovou tyčinku a můžeme po 20 minutách pauzy pokračovat. Clyde nemá ani tisícovku obyvatel a přejmenován byl v roce 1865 na počest skotského generála Lorda Clyda. Předtím se město jmenovalo Dunstan.

Při výjezdu od konečné železnice jsme si sjeli do 163 metrů, abychom si mohli vychutnat po delší době pořádné stoupání. O necelé dva kilometry později jsme ve výšce 225 metrů a kocháme se výhledem na největší místní atrakci, která je přímo pod námi. Je jí 490 metrů dlouhá, 100 metrů vysoká a nahoře 10 metrů široká betonová hráz zdejší přehrady (obr. 33). Hydroelektrárna je v provozu od roku 1992, takže jde o poměrně nové vodní dílo. Přehrazením řeky Cluthy byla vytvořena vodní nádrž o rozloze 2600 hektarů nesoucí jméno Lake Dunstan (tady je jako jezero zřejmě označováno všechno, přehradní nádrž nevyjímaje). Protože má nádrž šířku širší řeky, pojedeme podél ní po celý zbytek etapy, přičemž dojedeme zhruba do její poloviny.

Od vyhlídky jsme si sjeli zase do 189 metrů a zbytek této etapy oscilovali kolem nadmořské výšky 200 metrů, roviny tam nebyl snad ani metr. Podél přehrady jsme jeli asi 20 km, ale stálo to po všech stránkách za prd. Jednak silnice číslo 8 je hodně frekventovaná a krajnice tu není moc široká. Ale předjel nás tu i jeden Yeti, což byla první připomínka toho, že i zde si pár lidí pořídilo automobil českého původu. Větším problémem byl vítr, který vál přímo proti nám, a po té vodní hladině se zřejmě ještě lépe rozeběhl. Jára mi stabilně s kopce ujížděl, ostatně měl z nás všech nejrychlejší kolo. Jeho Giant patří mezi tzv. fitness kola, což je přechodový článek mezi koly krosovými a silničními. Díky špalkovým brzdám a pevné přední vidlici je lehký, díky silničním převodníkům a úzkým krosovým plášťům je rychlý. Občas jsem ho dojel ve stoupání, jindy na mne počkal. Cestou jsme si udělali pár přestávek s vyhlídkou na „jezero“ (obr. 34).

Nedaleko před místem, kde se do přehradní nádrže vlévá řeka Kawarau, byla dvě větší stoupání, první do výšky 234 metrů a druhé do výšky 242 metrů. Při výjezdu na poslední jmenovaný kopec jsem si zajel na odpočívadlo, kde byla pamětní deska zmiňující, že právě na tomto místě bylo poprvé v dunstanském údolí objeveno zlato, což způsobilo místní zlatou horečku. Tedy další odbočka. Celé to na Novém Zélandu odstartoval Australan Gabriel Read, který objevil zlato 20. května 1861 v údolí řeky Tuapeky (což je jen o kousek severněji). Zlatá horečka vypukla rychle a její největší rozmach byl mezi lety 1862 a 1864 v Otagu a mezi lety 1864 a 1867 na Západním pobřeží. Zatímco na začátku roku 1862 bylo na Novém Zélandu 14 tisíc prospektorů, v roce 1864 jich bylo 18 tisíc. Mezi lety 1867 a 1869 už nastal útlum a od roku 1871 začala doba přece jen civilizovanější komerční těžby. Zlato se na Zélandu těží dodnes (ale také stříbro, železná ruda, uhlí, vápenec, ropa a zemní plyn).

Cesta podél Dunstanu se zdála nekonečná a navzdory zjevné nesmyslnosti jsem se nemohl zbavit dojmu, že stoupám do hor. Čtyřtisícový Cromwell (pojmenovaný je opravdu podle Olivera Cromwella) jsme si mohli prohlédnout, ale museli bychom k němu přeplavat. Až za městem, v nejužším místě přehrady zvaném cromwellské hrdlo, je 272 metrů dlouhý most ocelové konstrukce s krásným jménem Deadman's Point Bridge (obr. 35). Most pro pěší tu přes řeku vedl už v roce 1863 a současná verze s dvouproudou vozovkou byla ještě stavěná přes řeku Cluthu, tedy před dobudováním hráze o 20 km níže po proudu. Kousek před mostem nás dojel Honza. Most jsme přejeli a pokračovali podle ranních instrukcí po severním okraji města, na kterém byl golfový klub. Za ním byla odbočka doleva značená jako Barry Ave, což se mi vybavilo z ranní mapy, tak jsem tam zahnul, Jára mě viděl a ještě to střihnul za mnou, Honza samozřejmě pokračoval rovně. Anderson Park byl stále po pravé straně, ale pamatoval jsem si, že musíme dojet až na jeho konec, a tam odbočit doprava, protože motel má vjezd až za rohem. V cíli jsme byli v 18:30, ujeli jsme 118,5 km a nadmořská výška činila 209 metrů nad mořem.

V motelu jsme měli dva apartmány, na které by se vešlo ještě více lidí. Já jsem bydlel s Petrem, oběma Martiny, Klárou a Pavlem Šnajdrem. Na našem pokoji jsem byl jen já a Petr, další dvě lůžka zůstala volná. Po nezbytné hygieně jsem řešil, co s načatým večerem. Obchody i restaurace byly v obchodní zóně na severu města, tedy 1,2 km zpátky, odkud jsme přijeli. Někteří večeřeli v motelu z nakoupených zásob, další si sjedou do krámu na kolech a já se vydal s Járou a Pavlem Pospíšilem na pěší procházku. Nejdříve jsme šli do supermarketu New World, kde jsem si koupil další džus, mléko, toastový chléb, plátky marinovaného hovězího a sýr, a platil jsem kreditkou, přičemž jsem zjistil, že před nacvakáním PINu musím ještě zadat druh karty, což byla zkratka CRD. Tohle bude bez ohledu na vzhled terminálu platit na Novém Zélandu všude.

Restauraci vybíral Petr, takže jsme ji našli podle zaparkovaných kol. Byla to nálevna pivovaru Speight’s (ten ostatně sídlí v Dunedinu, hlavním městě regionu Otago), takže jsme si tato piva rovnou objednali. K jídlu jsem si dal rybu, ze které se vyklubalo klasické anglické fish and chips, tedy ryba smažená v těstíčku a bramborové hranolky, k tomu tatarka, kus citrónu a obloha. Jára si během večeře došel ven do bankomatu vybrat hotovost. Pivo mi moc nechutnalo, tak jsem si místo druhého dal jinou značku z nabídky stejného pivovaru jménem Summit. Byl o dost lepší. Jára si místo druhého piva objednal sklenici vína, o kterém říkal, že bylo úplně hnusné. Při placení se na účtu objevila pouze jídla plus první runda piv, tak jsme to nereklamovali, obzvlášť Járovi to přišlo v pořádku, protože to víno stejně za nic nestálo. Já tedy zaplatil pivo, které mi nechutnalo, a to dobré měl grátis. Při procházce zpátky nám aspoň trochu slehlo. Jen jsme se museli vyhýbat lokálním srážkám, protože na mnoha místech kropiče stříkaly nejen na trávník.

6. den – čtvrtek 13. března

Podél řeky Kawarau

Ráno už někdo z ranních ptáčat uvařil hrnec čaje, takže si stačilo nalít. Pak jsem rozdělal marinované maso jménem „hot beef“ a k tomu pojídal chléb. Masíčko bylo výborné, takže jsem ho nakonec k této snídani spořádal všechno. Přidal jsem i trochu džusu, otevírat k tomu mléko jsem se neodvažoval. Ranní porada byla přímo v našem apartmánu, takže jsem to neměl daleko. Původně měl být naším cílem Queenstown, což by znamenalo zhruba 60 km, které jsme si měli prodloužit tím, že bychom v Arrow Junction zabočili na sever do Arrowtownu a pak ze severu po vedlejší silnici dorazili do cíle. Petr ovšem až podle adresy zjistil, že náš cílový nocleh jménem Shotover Lodge neleží přímo v Queenstownu, ale v Arthurs Point, což je díra na té vedlejší silnici mezi Queenstownem a Arrowtownem. Takže přes Arrowtown pojedeme s jistotou následující dopoledne a dnes to tedy bude po hlavní silnici číslo 6 až do Queenstownu a pak kousek na sever. Čeká nás tedy relativně krátká etapa, navíc prakticky celou dobu podél řeky.

Vyjížděli jsme v 9:43. Neměli jsme nastudovanou mapu města, takže jsme se rozhodli při výjezdu vsadit na jistotu. Vyrazili jsme tedy k severu stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, a na konci města najeli na silnici číslo 8B. To je jen krátká spojnice mezi dvěma hlavními silnicemi. Po silnici číslo 8 jsme jeli včera a ona stále pokračuje podél východního břehu jezera Dunstan / řeky Cluthy. A podél jejího západního břehu míří na sever silnice číslo 6. Na tu jsme tedy najeli zhruba po dvou kilometrech jízdy a měli jsme na ní zůstat asi 60 km. Jen jsme nejeli k severu, ale na západ. Silnice s námi trochu stoupala z 214 na 240 metrů, abychom si pak sjeli zpět do 213 metrů k řece Kawarau, která jižně od Cromwellu tvoří široký oblouk. I další cesta podél řeky byla neustále nahoru a dolů, ale ani jedním směrem to nebývalo nijak prudké. Provoz naštěstí nebyl tak silný, jak jsme se obávali.

Po deseti kilometrech jízdy jsme s Járou viděli přes řeku zajímavý zavěšený most (obr. 36), tak jsme po něm zkusili přejet. Ocitli jsme se v „Goldfields Mining Centre“, ale procházka bývalým těžištěm zlata se zdála být dost dlouhá, takže nám stačila místní kavárna. Kavárna byla nabídkou nápojů sice napůl vinárnou, ale my dva jsme si dali kapučíno. Máváním jsme na sebe dokázali upozornit i zbytek naší skupinky (obr. 37), takže se kavárenská pauza nakonec protáhla na půl hodiny. Pak jsme zase vyrazili. Řeka Kawarau určovala náš momentální severozápadní směr. Po 13,5 km jízdy jsme byli v nadmořské výšce 211 metrů a to mělo být na této etapě nejnižší místo. Jeli jsme totiž proti proudu. O dva kilometry později jsme byli ve 268 metrech a řeku jsme mohli vidět dole pod námi (obr. 38). Po dalším kilometru jsme byli opět ve 240 metrech a řeka i silnice se stočily na jihozápad. Na 18. kilometru jsme byli ve 297 metrech a o tři kilometry později ve 246 metrech (obr. 39).

O půl kilometru dále se náš směr změnil čistě na jižní, a když jsme za sebou měli 24,5 km, byli jsme na nejjižnějším místě naší dnešní etapy, pak jsme si dali asi kilometr na západ a kilometr na sever, abychom po těchto zákrutech nějakou dobu pokračovali západoseverozápadním směrem. To už se naše nadmořská výška pohybovala mezi 310 a 320 metry. Na 32. kilometru už jsme vystoupali do 355 metrů a naše nadmořská výška se teď bude chvíli pohybovat mezi 340 a 375 metry. Ve 12:05 jsme si s Járou po delší době jízdy mezi vinicemi (obr. 40) zajeli k jednomu zdejšímu vinařskému závodu…