13. den – čtvrtek 20. března

Bublající bláto a sopečné jezero

… Vyjeli jsme z městečka Turangi, přejeli přes řeku Tongariro a blížili se k jezeru Taupo, které ovšem ještě chvíli zůstávalo mimo dohled. Až na 67. kilometru jsme dorazili přímo na jeho břeh (obr. 151 a 152). Takže vhodná chvíle na pár slov o největším jezeru na Novém Zélandu (a druhém největším jezeru Oceánie). Má obvod asi 193 km, měří 46 km na délku a 33 km na šířku, největší hloubka je 186 metrů. Hladina je v nadmořské výšce 356 metrů (můj výškoměr na zastávkách u břehu udával 358 a 357 metrů, takže tentokrát je všechno opět O. K.) a má plochu 616 km². Jezero vzniklo zatopením sopečné kaldery z dávné sopky Kawakawa. K největší erupci tu došlo před 26500 lety, kdy sopka rozprášila 1170 km³ pemzy po celém Severním ostrově. Údajně šlo o největší sopečnou erupci za posledních 70000 let. Dnes se nad touto nečinnou sopkou nejvíce daří pstruhům. Rybáři tu loví hlavně pstruha obecného a pstruha duhového.

Silnice podél jezera byla na novozélandské poměry nebývale rovinatá. Jednou jsme se sice dostali do 394 metrů, ale jinak jsme byli prakticky pořád někde mezi 357 a 372 metry nad mořem (obr. 153 a 154). Idyla skončila až na 79. kilometru. Tady jsme se začali na chvíli od jezera vzdalovat, což znamenalo také narůstání nadmořské výšky. Ta se nakonec zastavila na 524 metrech nad mořem, abychom si mohli sjet zpátky ke břehu jezera. Na začátku města Taupa bylo letiště. Hned za ním jsme na kruhovém objezdu odbočili ze silnice číslo 1 do města. To byla ulice Lake Terrace, tady měl být někde napravo náš cílový Lakeland Resort. Za chvíli jsem ho také zahlédl a bylo vyhráno. Končím tedy v 16:24 v nadmořské výšce 379 metrů, ujeto mám rovných 99 km. Jediný Honza pokračoval přes město někam dál. Stále ještě měl najeto méně než Martin s Pavlem Šnajdrem, a asi ho to docela štvalo.

Resort vypadá velice dobře. Na třílůžkovém pokoji jsem s Petrem, jedna postel zbyla. Restaurace je večer celá zadaná pro jinou skupinu a na pokoji je sice lednice a rychlovarná konvice, ale vařit se tam jinak nedá. O půl sedmé tedy půjdeme na večeři jinam. Po 1,2 km procházky směrem k jihu jsme našli restauraci jménem Ploughmans (česky U oráče). Zemědělská výzdoba byla samozřejmostí a volný stůl se pro nás také našel. Měli tam nějaké speciální čtvrteční menu, ve kterém byl steak s pivem či sklenicí vína za akční cenu, takže jsme měli vybráno, ani nám nemuseli rozdávat jídelníčky. První si objednával Martin a servírka si to klapala do svého elektronického bločku. Já jí to chtěl zjednodušit, tak jsem si dal to samé, ale kdepak, klapala to tam pro každého kolem stolu zvlášť. Takže steak (medium), bramborovou kaši, houbovou omáčku a zeleninu, k pití pivo. Tři z nás si dali ještě dezert, já zvolil šlehanou čokoládovou pěnu se zmrzlinou na talířku pocákaném jahodovou marmeládou. Mňamka! I tak to byla nejlacinější večeře, alespoň z těch, které jsem platil kartou. Pak ještě procházka po pobřeží zpět k našemu resortu, kde večírek ještě chvíli pokračoval.

14. den – pátek 21. března

Rychlá voda a měsíční krátery

V Čechách začalo včera večer v 18:00 astronomické jaro. Zaspali jsme tady něco? Nikoliv. Podzim na Novém Zélandu vždy začíná prvního března, bez ohledu na astronomy (a končí posledního května). Resort nabízel snídani, ale za cenu větší než přiměřenou, takže zůstáváme všichni u vlastních zásob. Naším dnešním cílem bude Silver Oaks Hotel ve městě Rotorua. Nejkratší cestou by to bylo asi 83 km, ale o tu se nebudeme ani pokoušet, protože severně od Taupa je několik atrakcí, které bychom si mohli prohlédnout. Otravný Honza k nim samozřejmě od včerejška zná nejlepší cestu, ale to se tak nějak dalo čekat… Auta tu prozatím zůstanou, Petr, Martin a Klára s námi dopoledne pojedou a pak se sem vrátí.

Přesto z Taupa vyjíždíme mnoha cestami. Startujeme v 9:25. Jára chce jet po chodníku na břehu jezera co možná nejdříve, takže si na něj jedeme najet kousek k jihu, abychom pak měli ostatní před sebou. Taupo má asi 23 tisíc obyvatel, takže už nám směrem k severu ta města porostou. Mimo jiné se jedná o vyhlášenou cyklistickou oblast. Po zhruba 5 km cesty podél vody se dostáváme zpátky k silnici Lake Terrace. Honza už je na protější straně a čeká, že pojedeme za ním. Po hlavní silnici kolem projíždí Petr, což mi připadá jako lepší alternativa, takže nechávám Honzu Honzou a jedu za Petrem. Po 5,3 km jízdy po rovině následuje stoupání z města. Končí na vyhlídce nad ním v nadmořské výšce 436 metrů (obr. 155).

Vyhlídka byla hned za odbočkou z hlavní silnice značené na Huka Falls. To je náš první cíl. Takže hurá dolů, po 10 km jízdy jsme opět 362 metrů nad mořem a kola necháváme u stánku s turistickými suvenýry na parkovišti. Huka Falls jsou na řece Waikato, což je nejdelší novozélandská řeka, která kousek odtud vytéká z jezera Taupo. Stometrová řeka se tu ovšem musí smrsknout, aby se prodrala v průměru 15 metrů širokým kaňonem. Nevím, zda jsou to česky spíš peřeje nebo kaskáda, ale výraz vodopád mi nesedí k něčemu, co je delší než vyšší. Každopádně tudy protéká 200 m³ (200000 litrů) vody za sekundu, což je pořádný hukot. Strávili jsme tu přes půl hodiny (obr. 156 až 158). Poslední dorazili Honza s Járou.

Pokračujeme lesní cestou, která je značená i jako cyklostezka. Bylo to sice jen z 360 do 388 metrů nad mořem, ale v těch zatáčkách jsem většinou slézal, protože bych v nich to kolo snad zlomil. Po sérii serpentin radši zase najíždíme na silnici a dál stoupáme po asfaltu. Hlavní silnici přejedeme a pokračujeme dál na západ ke druhé zdejší atrakci. Po 12,9 km jízdy jsme tedy v nadmořské výšce 460 metrů na parkovišti před Craters of the Moon. Vstupné je 8 dolarů, ale uhádáme skupinové vstupné o dolar nižší. Klára to zaplatila kartou, ale radši jsem jí těch 7 dolarů dal hned. Za tuto cenu jsme se mohli projít po dřevěném chodníku mezi zdejšími „měsíčními krátery“. Stále jsme byli v geotermální oblasti, takže horká někde byla i půda, proto tu ostatně byl vybudován ten chodník (obr. 159 a 160)…