4. den – úterý 11. března

Od valounů na trať

… O necelé 2,5 km dále už jsem byl ve výšce 635 metrů, kde jsem si na vydechnutí sjel o dvacet metrů níž a pak už to vyšlápl až úplně nahoru. Jsem 650 metrů nad mořem a ujeto mám 25 km. Hřbet, který jsem tu zdolal, o něco severněji přechází do nejvyššího vrcholu této oblasti, kterým je se svými 820 metry Highlay Hill. Pak následuje dlouhý sjezd do 278 metrů nad mořem, výšlap do 320 metrů a další sjezd do 271 metrů nad mořem. Na 34. kilometru etapy jsme se tedy ocitli v jejím nejnižším bodu. Stalo se tak na mostě přes řeku Taieri. O kilometr dál (ve výšce 320 metrů) jsme přijeli k silnici číslo 87, která vedla ze směru od Middlemarche na jihu, a pokračovali jsme po ní k severu, kde se rýsovalo pár domků nesoucích název Hyde. To bylo jedno z měst zrozených během novozélandské zlaté horečky, v posledním století proslulé pouze jako dějiště druhého největšího železničního neštěstí v novozélandské historii. K němu došlo ve skutečnosti o 7 km jižněji mezi Hydem a další podobnou dírou s podivným názvem Rock and Pillar 4. června 1943 ve 13:45. Parní lokomotiva v ostrém oblouku vyletěla z trati, za sebou rozházela vozy (sedm osobních, jeden služební a dva nákladní) a skončila výbuchem kotle 60 metrů od trati. Ze 113 lidí ve vlaku jich 21 zemřelo a dalších 47 bylo zraněno. Nehodu zavinil opilý strojvedoucí, který oblouk o poloměru 183 metrů projížděl rychlostí 110 km/h, třebaže rychlostní limit v daném místě byl 48 km/h (orientační přepočet z dobových místních jednotek).

Hyde už je dnes jen zastávkou pro cyklisty, protože tudy prochází cyklostezka po bývalé železniční trati. Takže rovnou pár slov k ní. Dnes železnice spojuje nejvýznamnější město na jihovýchodě ostrova, stodvacetitisícový Dunedin s městem Middlemarch. Jedná se o 64 km dlouhý úsek, kde jezdí turistický vyhlídkový vláček s maximální rychlostí 50 km/h. Dalších 150 km mezi Middlemarchem a Clydem drobně změnilo název z původního Otago Central Railway na současný Otago Central Rail Trail. Vlaky zde jezdily od roku 1900 do 30. dubna 1990. Pak byly koleje vytrhány a zůstala cyklistická (a turistická; otevřená je i jezdcům na koních, ala my jsme žádné nepotkali) stezka. Podle oficiálních materiálů jsou to 3 až 5 dnů jízdy na kole či 5 až 7 dnů chůze (žabaři!). A roční odhad činí kolem deseti až čtrnácti tisíc uživatelů ročně, plus dalších asi 80 tisíc místních, kteří používají jen část stezky.

Do Hydu jsem dojel s Járou a Martinem v 16:12. Nadmořská výška činila 345 metrů, za sebou jsme měli 37 km cesty, a byl oprávněný předpoklad, že její zbytek už nebude moc náročný, jelikož jsme neslyšeli nic o tom, že by se zde bývala provozovala ozubnicová železnice. Takže jsme si v místním hotýlku jménem Otago Central Hotel dali chvíli na občerstvení. Nic teplého neměli, tak jsem si dal nějaký ovocný dortík s jogurtem a lahev coca-coly. Naše zastávka trvala půl hodiny, a jelikož jsme její část strávili uvnitř stavení (a zbytek na lavicích u venkovních stolků), nebyli jsme si jistí, zda zbytek naší skupiny už neprojel kolem. Takže jsme pokračovali v cestě, přímo proti hotýlku totiž byl vidět první most bývalé trati, po kterém jsme přejeli a pokračovali směrem k severu. Trať bývala úzkorozchodná, což bylo vidět hlavně na šířce mostů. Jejich povrch tvořila prkna, občas překrytá drátěným pletivem, asi aby vlhká neklouzala. Povrchem zbytku stezky byl uježděný jemnější štěrk a jako cyklostezka to bylo ideální.

Po třech a půl kilometrech podél řeky Taieri (obr. 11 a 12) jsme přijeli ke 151 metrů dlouhému tunelu, před kterým bylo na ceduli mimo jiné napsáno, že cyklisté a jezdci na koních mají sesednout a projít tunel pěšky. Takže jsem se rozhodl, že jsem cizinec a nerozumím domorodému jazyku, a tunel jsem normálně projel (obr. 13). O další tři kilometry dále na jednom z mostů kupodivu zůstaly koleje a naše stezka vedla mezi nimi a zábradlím po pravé straně. Trať se výškově vlnila jen lehce, podle očekávání byly všude náspy, zářezy a mosty (tunel toho dne jen ten jediný). Asi na 48. kilometru etapy jsme potkali v protisměru jedoucí Petra a Martina. Od nich jsme se dozvěděli jednak, že před námi nikdo z naší skupiny nejel, a také, že cílový hotel je v Ranfurly přímo proti nádraží. Pak jsme pokračovali na sever a oni na jih.

Na nádraží obce Kokonga zůstaly i dvě výhybky. Železnice se dosud stále motala v blízkosti silnice i řeky Taieri, které se právě tady rozcházely. Silnici jsme tedy ztratili z dohledu, pokračovali jsme podél řeky. I díky tomu jsme stále až na pármetrové vlnky udržovali víceméně konstantní nadmořskou výšku. Řeku jsme opustili zhruba na 60. kilometru a hned jsme si dali cvičný houpáček o 20 metrů výš a zase zpátky. Když jsem měl na tachometru 62,8 km, stále jsme byli v nadmořské výšce 348 metrů. Odtud už budeme až do naší cílové stanice Ranfurly pozvolna stoupat. Na nádraží v Ranfurly je před perónem dokonce i kus koleje (obr. 14). Přímo proti němu se opravdu nachází hotel a před ním parkují dva bílé transity půjčovny USAVE (obr. 15). Střihneme to hned vedle hotelu k hotelové restauraci, která má samostatný boční vchod a venkovní stolky se slunečníky. Je 18:40, ujeli jsme 69,7 km a nadmořskou výšku máme 428 metrů nad mořem. Dali jsme si cider, což je na Novém Zélandu velice populární nápoj, běžně nabízený jako jablečný, hruškový nebo berry (což je cokoli, co má bobulovité plody). O chvilku později přijíždějí další naši cyklisté, ale třeba Pavel Šnajdr kolem nás projel po silnici dál (ano, potřeboval dojet podle svého tachometru sedmdesátku).

Ranfurly má asi tisícovku obyvatel a pyšní se domy ve stylu art deco. Měli jsme ve skupině hned dva architekty (Járu a Kláru), ale já bych art deco nepoznal, ani kdyby v něm byl můj vlastní dům. Další zajímavostí je místní velmi silný curlingový tým, který reprezentoval Nový Zéland hned na několika mistrovstvích světa (a v roce 2006 to dotáhl až na Olympiádu). To je u obce této velikosti opravdu pozoruhodné. S koly jsme obešli hotel, abychom je zaparkovali do zadní uličky, která sice bude uzamčená proti případným nenechavcům, ale kola budou nechráněná před případnými rozmary počasí. Hotel má množství jednolůžkových pokojů, takže jsem na jedné ze šesti nám přidělených samotek skončil i já. Sprchy a záchody jsou společné na chodbě. Na večeři vyrážíme asi o půl deváté a já si dávám pizzu, která mě zaujala názvem: carnivore pizza = pizza pro masožravce. Na stole byla nečekaně rychle (stejně jako všechna ostatní objednaná jídla) a byla jí slušná porce; měl jsem docela problém ji dojíst, ale nakonec jsem se s ní vypořádal. K tomu už radši pivo (nebo přesněji napsáno dvě piva). Po desáté jsme šli na samotky a do pelechů.

5. den – středa 12. března

Po trati až na konečnou… a dál

Ráno za oknem vypadalo mimořádně nevlídně, ale na protější zeď přes ulici jsem dohlédl (obr. 16). Hotel nabízel snídaně, a já jsem patřil k té polovině naší výpravy, která nabídku využila. Kontinentální snídani si host měl připravit sám (a nic jiného si nikdo z nás nevybral): k dispozici byly kukuřičné lupínky, müsli, toastový chléb, krabičky s máslem, medem a slušným výběrem marmelád, v lednici džus, mléko, jogurt a kompot. K tomu čaj nebo káva. To vše za 12 dolarů. Platilo se na recepci. Pak jsme se od Petra dozvěděli plán na druhou etapu, který byl prostý: dojet po bývalé železnici až na konečnou v Clydu a odtud na sever po silnici číslo 8 do Cromwellu, kde byl naším cílem Anderson Park Motel. Petr už po předchozích zkušenostech míval i speciální mapku, na které byl vyznačen dojezd k příslušnému ubytování v cílovém městě. Tyto informace jsem běžně nechával uloženy jen ve své paměti, na jeden den si nemělo cenu dělat poznámky. Pavel Pospíšil je nemocný, na kole dnes vůbec nepojede.

U kol nám kdosi nechal nějaké staré prostěradlo, takže jsem si otřel alespoň sedlo a řídítka. Když jsem se připravoval před hotelem, viděl jsem kus vlevo v mlze siluety, které vypadaly jako cyklistický školní výlet. Hned jsem jim doporučoval, ať jedou vlevo, že je to tam hezké, ale neposlechly mne. Od hotelu jsem přejel přes silnici a kolem budovy nádraží zase na stezku. Viditelnost byla tak na pár desítek metrů. Járovi začínala být zima, tak jsme vyrazili ve dvou zhruba o půl desáté. Trať tu bývala přímá a stále lehce stoupala. Postupně jsme předjeli celý školní výlet, což bylo ostatně to jediné, co jsme během cesty viděli. Cykloturistika v mlze prostě moc vděčná není. Z ranních 426 metrů jsme vystoupali do 537 metrů, pak následoval stejně pozvolný sjezd do 522 metrů, a během něho se kolem začalo rozednívat. Otočením jsme se mohli ujistit, že za námi ta mlha stále sedí. Pak následoval ještě jeden menší houpáček, ale jinak jsme stále jeli mírně do kopce. Po 13,7 km jsme se krátce zastavili u bývalého nádraží obce Wedderburn (obr. 17).

Ve Wedderburnu (obr. 18) jsme podle Petrových původních plánů měli bydlet, ale neměli tam pro nás volných 12 lůžek, takže jsme skončili v Ranfurly. Vzhledem k cyklistice po včerejším dlouhém přejezdu to bylo dobře, na druhou stranu bychom se bývali úplně vyhnuli té jízdě v mlze. Vždycky je to něco za něco. Přejeli jsme po obloukovém mostu a o kilometr dál zastavili u tamějších turistických informací na ranní kávu z automatu. Vložím sem drobnou jazykovou poznámku. V místních názvech je koncovka -burn poměrně obvyklá, a angličtináři si ji většinou vykládají jako spálené nebo vypálené místo. Ve skutečnosti je to pozůstatek toho, že většina zdejších osadníků připlouvala ze Skotska, kde slovo burn znamená potok. Skotský je zejména celý region Otago, jehož největší město Dunedin bývá přezdíváno Edinburgh jihu (a opět to není náhoda: Edinburgh se ostatně ve skotské gaelštině píše Dún Éideann). A v Otagu strávíme prvních čtyři a půl dne.

Během dvacetiminutové zastávky jsem si namazal obličej a nohy (tento den jsem měl dres s dlouhým rukávem), což je také komplikovaná záležitost. Obzvlášť bez zrcadla. Můj ochranný krém s UV 30 totiž vypadal, jako bych se pomazal bílou barvou, zejména v obličeji to byl hotový corpse paint ortodoxního blackmetalového fanouška. A nevybledl dříve než večer ve sprše (a i tam to dalo práci). Naštěstí jsem se sám moc neviděl. Ale když jsem se po pár dnech začal loupat, bylo mi jasné, že zbytek toho šmejdu také domů nepovezu. Když nás kromě našich cyklistů dojel i celý školní výlet, zase jsme s Járou vyrazili na další cestu.

Za Wedderburnem začala stezka stoupat přece jen o dost výrazněji, takže jsme po 1300 metrech poprvé toho dne překonali šestisetmetrovou hranici, abychom si pak sjeli o 20 metrů níž. Když jsme za sebou měli 18,7 km jízdy, ukazoval můj výškoměr 621 metrů. Stál jsem proti sloupku s výškovou kótou 618 metrů nad mořem, což je nejvyšší bod na Otago Central Rail Trail. Líbila se mi obzvlášť poslední věta, že odsud už je to jenom s kopce. ;-) Ale nějakou dobu to teď bude pravda (obr. 19). Asi po kilometru a půl stezka zabočila ze severozápadního na jihozápadní směr, aby pokračovala údolím Ida Valley. (Pro ilustraci: právě zde Peter Jackson natáčel širé pláně Rohanu – obr. 20.)…