7. den – pátek 14. března

Přes nejvyšší silniční sedlo

… Takže jsme z vyhlídky (obr. 61) pokračovali dál. Lesní cesta se změnila na polní, povrch byl stále uježděný přírodní, ale sklon už byl v pohodě. Stoupání vrcholilo ve výšce 660 metrů, pak jsme si sjeli do 634 metrů, vyjeli do 673 metrů a zase sjeli do 645 metrů, kde jsme se potkali se silnicí. Ujeto máme 20,2 km. Cestou jsme minuli jen pár farem. Čemu se tu říká Crown Terrace jsme nezjistili. Takže zkusím zrekapitulovat naši zkratku: z centra Arrowtownu jsme ujeli 6,2 km, podle googlu je to po silnici 10,1 km. Ale klesli bychom si do včera schválně uváděných 358 metrů a pak to zase museli vystoupat v sérii serpentin. Jistě, měly by asi rozumnější sklon než lesní turistická stezka, ale stejně byla naše zkratka správným zpestřením.

Pokračujeme tedy ve stoupání. Když jsme měli na tachometru 23,5 km (nadmořská výška 747 metrů), dali jsme si čtvrthodinovou přestávku (tyčinka bodla), během které jsme sledovali i letadlo klesající k letišti u Queenstownu (obr. 62). Bylo krátce po poledni a zase nás dojel Honza. Zapomněl se v Arrowtownu, pak dojel k řece, narazil na brod, tak to otočil a jel zpátky do města. Tam se dozvěděl o mostu a jel zase zpátky. ;-) Po chvíli stoupání nás předjela naše dvě auta. Dojeli jsme je na odpočívadle u vyhlídky, kterou jsme si také dopřáli (obr. 63 až 65 – na prostředním je vidět silnice, po které jsme přijeli, na posledním její pokračování vzhůru). To jsme měli ujeto 24,9 km a nadmořská výška už dělala slušných 919 metrů. Po deseti minutách pokračujeme. Auta nás opět předjela a viděli jsme je až na vrcholu, kde už čekal i zbytek našich cyklistů. Takže máme 13 hodin a jsme po 26,7 kilometrech v nadmořské výšce 1077 metrů. Fotím se u cedule Crown Range Summit 1076 m (obr. 66), takže k přesnosti svého výškoměru zatím fakt nemohu mít žádné výhrady. Na další ceduli zjišťuji, že se jedná o nejvýše položené sedlo s asfaltovou silnicí na Novém Zélandu. Ten asfalt tu prý je od roku 2000.

Ve 13:14 pokračujeme v jízdě, tak snad na mě ostatní někde počkají. S kopce bývám suverénně nejpomalejší. Když mám na tachometru 30,8 km, jsem v nadmořské výšce 771 metrů a sklon se začíná trochu mírnit. Ostatní dojíždím na 41. kilometru u hotelu v Cardroně (547 metrů nad mořem). Je 13:45, čas akorát na lehký oběd, což hotelová restaurace umožňuje. Dávám si točené pivo Summit, jehož název se k dnešní etapě výborně hodil, a rajčatovou polévku. Platí se předem (já to vzal kartou), každých několik lidí dostane držák s číslem, který postaví na stůl. Podle toho čísla pak servírka najde, kam má které pokrmy postavit. Cardrona je malá vesnice, protože tu zbylo jen pár budov. Nicméně nad ním je stejnojmenné vyhlášené zimní středisko na svahu hory Mt. Cardrona (1934 metrů). Silnice přes sedlo Crown Range sice bývá v zimě uzavřená, ale dá se sem dojet z Wanaky.

Ve 14:55 jsme pokračovali v jízdě. Hned za Cardronou jsme kromě jezdkyň na koních (obr. 67) narazili na nevídanou atrakci, když plot pastvy napravo od silnice byl ověšen možná i několika stovkami podprsenek (obr. 68). Výzdoba to byla úsměvná, rozhodně lepší než morbidní kůže z divočáků. Pak už jsme dál klesali podél řeky Cardrony až do Wanaky. To je sedmitisícové město na břehu stejnojmenného jezera (ostatně s názvy si místní zjevně moc hlavu nedělali, jestli jste si toho ještě nevšimli). V 16:08 dorážím na parkoviště vedle hotelu Base (stál tam i zánovní Superb Combi, další připomínka jisté středoevropské automobilky), ujeto mám 65 km. Jelikož je ještě dost času, jedeme se i s Petrem, Martinem, Klárou a Pavlem Pospíšilem trochu projet k jezeru (obr. 69 a 70). Vševědoucí Wikipedie udává nadmořskou výšku hladiny jezera Wanaka 300 metrů nad mořem, čemuž tentokrát nevěřím. Můj výškoměr udával 271 metrů (což je samozřejmě za celý den nejméně), a to jsem pořád byl nad jezerem. Naše malé kolečko po městě končí v 16:45 před hotelem. Takže celkem mám ujeto 68,9 km a konečná nadmořská výška činí 279 metrů.

Na dvoulůžkovém pokoji bydlím s Honzou. Na pokoji kromě dvou postelí, nočního stolku, rychlovarné konvice a jedné židle nic není. Ani žádná skříň. Postele jsem srazil vedle sebe, takže aspoň projdeme do koupelny, aniž bychom se přerazili. Honza se chlubí dnešními modřinami z Arrowtownu (slušně se nám vybarvil!). Za kartu od pokoje chtěli na recepci 20 dolarů kauce, takže se budeme muset domluvit, kdo bude na pokoji a u koho kdy bude karta ode dveří, bez které jdou otevřít pouze zevnitř. Supermarket New World je prakticky vedle, takže vyrážím na nákup. Dva různé džusy, cereálie s názvem „decadent delight“, celé balení müsli tyčinek, krájený chléb, slanina, sýr, ovocný salát a rebarborový jogurt – doufám, že mi to pár dní vydrží. Máme před sebou pustinu. Platil jsem kartou. Jeden z džusů, ovocný salát a jogurt jsem vložil do igelitky, tu jsem si fixou podepsal, a ve společné kuchyni na patře jsem balíček vrznul do lednice. Pak jsem šel na pokoj, aby si mohl jít nakoupit Honza.

V 19 hodin jsme šli v pěti lidech na večeři. Skončili jsme na nábřeží v patře restaurace Alivate s výhledem na jezero, které od nás bylo na severozápadě, takže nad horami za ním zapadalo slunce. K jídlu jsem si dal jehněčí s kuskusem a tzatziki (tedy vyloženě mezinárodní pokrm), k pití pivo. Cestou z večeře jsme se chtěli ještě zastavit v irské hospodě, už vyzdobené ke Dni svatého Patrika (17. března), ale Jára nás umluvil, ať jdeme na hotel. Tam jsme si všimli legračních cedulek na zdech, kde se psalo, že veškerý alkohol máme odevzdat při ubytování na recepci a bude nám vrácen při odhlášení. Sednout si s naším propašovaným chlastem nebylo kam, aby nás nějaký uvědomělý mlaďas nenapráskal, tak jsme šli na pokoj k Járovi s Petrem. Pak jsem se vrátil na svůj pokoj, a zatímco Honza stále datloval do notebooku své dnešní zážitky, přehodil jsem si přikrývku přes hlavu a usnul.