5. den – středa 12. března

Po trati až na konečnou… a dál

… Za ploty kolem nás se všude něco páslo, někde dobytek, jinde ovce, ale také koně, srny a dokonce i lamy, které jsem tu zrovna nečekal (obr. 21 až 25). Cesta tímto idylickým údolím klesala až do 432 metrů nad mořem, kde jsem si dal zastávku, protože se mi zdálo, že mám zadní kolo nějaké měkké. Když jsem ho dohustil, dojel nás Honza. Železnice tu opouštěla údolí vstříc obydlenějším končinám, takže nám za chvíli výška stoupla na 467 metrů a opět jsme pokračovali v klesání. Na programu bylo i pár dalších tunelů. V jednom zhruba dvěstěmetrovém, který se podle všeho uprostřed ze záhadných důvodů rozšiřoval, jsem měl opět jasný dojem, že je zadní kolo měkké. Řešil jsem to radši až za tunelem. Od minulého dohuštění kolo ujelo 10 km, takže jsem postup zopakoval, k zastávce u našich aut už to ani tak daleko nemáme. Čekal nás ještě pěkný viadukt přes řeku Manuherikiu (obr. 26 a 27) a pak už jsme dojeli do Lauderu. Je 12:55, nadmořská výška klesla na 329 metrů a ujeto máme 48 km. V autě je jen Pavel Pospíšil, Petr s Martinem a Klárou se jeli také trochu projet.

K obědu jsem si dal houbovou polévku, a zadní duši jsem měl úspěšně vyměněnou ještě dříve, než mi polévku přinesli. (První defekt na tomto kole, takže zhruba po 4470 km. To beru.) K polévce byly i dva krajíčky chleba, takže jsem se toho opravdu najedl. Ostatně u zdejších polévek to tak bude prakticky pokaždé. K pití jsem zvolil kolu, zdejší obědová zastávka trvala skoro přesně hodinu. Vyrážíme odtud ve 13:56. Za Lauderem už se klesání trochu zastavilo. Chvílemi nám nadmořská výška o nějakých 20 metrů i stoupne, je to taková klasická houpačka (obr. 28 až 30)…