9. den – neděle 16. března

Západní pobřeží

… V další jízdě pokračují pouze Pechovi a Pavel Šnajdr s Martinem. Honza dnes překvapivě jel od rána autem, Pavel Pospíšil se vozí skoro od začátku. Sice jsem se převlékl do suchého, ale byl jsem nucen si vzít dlouhé kalhoty i triko s dlouhým rukávem, a ty svině koutule si stejně našly skulinku, i kdyby se musely strefovat jen na prsty na rukou. Ale prostě jsme museli našim jezdcům dát pořádný náskok. Nakonec jsem u jezera strávil asi hodinu. Náš automobilový přejezd měl další zastávku po 8,5 km. Viděli jsme budovu s velkým nápisem „salmon farm“, tak jsme k ní zatočili. Lososí farma zní divně, ale angličtina nemá lepší výraz pro rybníkářství, a v tomto případě se jednalo o nádrže (obr. 101). Ryby moc vidět nebylo, ale prodávali je tu. Já si dopřál „salmon chowder“, s přihlédnutím k problematičnosti překladu druhého výrazu bych to zjednodušil na lososí polévku. Jen byla prostě zahuštěnější, než bývají obvykle české polévky. Nejlepší polévka na Zélandu! Klára tu koupila celého lososa, Jára protikoutulí repelent.

I tak jsme ovšem naši čtveřici předjeli brzy. Martin předem hlásil, že si chce ujet stovku, takže jsme zastavili kdesi mezi řekou Karangaruou a řekou Cook. Tady se překvapivě nechtělo čekat Honzovi s Járou, takže se převlékli do cyklistického (obr. 102), vytáhli kola a vyrazili. Oba byli srozuměni s tím, že pokud se jim něco stane, musejí se do cíle dostat na vlastní pěst. Zanedlouho dorazila naše čtveřice. Všichni sledovali cestu a shodli se na tom, že mohli klidně dojet až do Fox Glacier (= Foxův ledovec). To by měli asi 120 km. Fox Glacier je vesnice, kde žije 375 obyvatel. Leží asi 6 km od stejnojmenného ledovce, který dostal název po návštěvě novozélandského předsedy vlády Williama Foxe v roce 1872. 13 km dlouhý ledovec spadá ze svahu hory Mount Cook (3754 metrů). Zbytek přejezdu byl asi 22 km cesty národním parkem Westland, ale rozhodně jsme ho našim dvěma cyklistům nezáviděli. Prudký kopec nahoru, pak stejně prudké klesání, totéž ještě jednou a nakonec to samé ve zhruba poloviční velikosti. Celé samozřejmě v serpentinách. Pokud byl Honza tak unavený, že dnes vůbec nechtěl jet, vybral si ten pravý úsek.

Náš motel je ještě před městečkem Franz Josef. 12 km dlouhý ledovec Franz Josef je odsud asi 5 km daleko (tedy jeho spodní konec), nevybouření cyklisté s našimi řidiči v čele se k němu jeli projet. Bydlel jsem na pokoji s Petrem, Járou a Honzou, takže jsem záhy osaměl. Jára s Honzou budou mít dvoulůžkový pokoj, já skončím sám na letišti pro další dva, Petr si vzal jen přehoz a nocleh si vytvoří ze sedačky v obýváku našeho apartmánu. Vydal jsem se s Pavlem Pospíšilem na procházku do městečka. Přešli jsme most přes řeku Waiho (obr. 103) a byli jsme na jeho začátku. Asi je nejvyšší čas ozřejmit ty podivné místní názvy. Většinu jich vymyslel německý geolog Julius von Haast, který připlul na Nový Zéland roku 1858 a má na svědomí spoustu názvů na Západním pobřeží Jižního ostrova, tedy zejména Jižní Alpy, Franze Josefa a mnohé další. Jeden kostel (obr. 104), druhý kostel (obr. 105), turistické informace, pár restaurací, a výlet jsme zakončili v místním supermarketu. Koupil jsem pár drobností, včetně brambůrků s příchutí zakysaná smetana a pažitka a lahve toniku, který každý večer chyběl Járovi k jeho ginu, a šli jsme v drobném deštíku zpátky.

Majitel motelu cpal jakési posekané křoví do přívěsu za svým Lexusem RX, což mi přišlo nezvyklé. Jak často vidíte majitele Lexusu fyzicky pracovat? :-) Klára připravovala pro několik lidí k večeři lososa, další si nakoupili jídlo v sámošce, takže jsem zpátky do městečka na večeři vyrazil sám. Skončil jsem v restauraci Blue Ice, kde jsem si dal hovězí steak a lahvové pivo Authentic Monsoon Original Pilsner. Steak byl vyzdoben pečenou slaninou a ležel na podestýlce z bramborové kaše. Číšník se mě zeptal, odkud jsem, a za chvíli mi poslal kolegyni. Asiatka, které táhlo na padesátku, mě sice pozdravila „ahoj“, ale o moc víc češtiny nepředvedla. Má prý českého přítele a letos se k nám chystají na dovolenou. Jedna Češka pracuje kousek odsud v turistických informacích, další v sousedním supermarketu a asi dvě jako pokojské v jednom ze zdejších hotelů. No prosím, a to jsem v obci s 330 obyvateli. Zaplatil jsem kartou a vydal se na cestu zpět do motelu. Tady definitivně vyschl i můj dubajský Grant’s.

10. den – pondělí 17. března

Lívancové skály

Ráno byla snídaně velmi podobná té včerejší. Kola jsme do dodávky naložili už včera večer, takže pak jen posbírat své zbylé švestky, nastoupit a jedeme pryč. Máme před sebou nejrozkouskovanější program celého novozélandského pobytu. Náš ranní přejezd měl asi 174 km. Cestou jsem zahlédl pár pozoruhodných železničních specialit. První byla železniční trať přetínající kruhový objezd kousek od Kumara Junction. O kus dál byl další jednoproudý most přes řeku Taramakau, jehož středem vedla trať (obr. 106). To jsem si řekl, jestli už to tu trochu nepřehánějí. Každopádně to byly dva v jednom: most a přejezd zároveň. Do centra města Greymouth jsme dorazili v 11 hodin. Greymouth, kterému místní říkají zkráceně Grey, má skoro deset tisíc obyvatel, takže je největším (a z jistého pohledu i jediným) městem celého Západního pobřeží. Oblasti, kde vás u čerpací stanice může čekat i varování, že k nejbližší další to máte 150 km.

Jsme kousek od moře, takže startovní výška činí 2 metry. Vyrážíme hned, tedy asi v 11:10. Do Charlestonu to máme zhruba 74 km. Přejedeme přes řeku Grey, vyjedeme do 16 metrů a zase sjedeme na úroveň moře. Stále jsme na hlavní silnici číslo 6, pokračujeme k severu a stoupáme do Runangy (30 metrů nad mořem). Pak si zase sjedeme na nulu a za vesnicí Rapahoe jsme na pobřeží. Stačí jediný pohled k severu (obr. 107) a hned je nám jasné, že dnes konečně zmokneme. Máme za sebou úvodních 12 km (obr. 108). Před námi je stoupání do 71 metrů, což bude pro tuto etapu nejvýše. Ale další pokračování ve stylu 21 m – 58 m – 18 m – 68 m, to je prostě typická pobřežní cesta. Nejdříve to byl jen „suchý déšť“, tedy pršelo tak slabě, že cyklista stíhal osychat a nemělo cenu si brát nějakou pláštěnku. Ovšem přechod do mokrého deště jsem propásl, a pak už bylo pozdě pláštěnku vytahovat, když už jsem byl stejně skrz.

Když jsem si z dalšího 31 metrového kopce sjel do vísky Punakaiki, bylo už po dešti. Nevěděl jsem, kde hledat zdejší hlavní atrakci, tak jsem si tam zbytečně zabočil na nějakou slepou cestu k moři. Takže zpátky na silnici a ještě jednou do kopečka. Za vesnicí v nadmořské výšce 24 metrů dorážím po 43,7 km k hlavní atrakci dne. Je 13:30, příliv vrcholil v poledne, což znamená, že už neuvidím to nejlepší, co se tu dá vidět (obr. 109 a 110)…