14. den – pátek 21. března

Rychlá voda a měsíční krátery

… Kolem nás bylo několik kráterů v hlíně (obr. 161 až 163), ze kterých buď jen kouřila pára, nebo to bláto zase dole bublalo. Na konci byla fakultativní vyhlídková stezka, tak jsem si vyšlápl trochu do svahu, abych areál viděl trochu z nadhledu (obr. 164 a 165). Poslední erupce pemzy tu byla v září 2002. Tato termální oblast vznikla v 50. letech minulého století, kdy nově spuštěné geotermální elektrárny u vesnice Wairakei snížily hladinu podzemní vody. Za 7 dolarů tedy nic moc, včerejší zdarma dostupné bublající bláto bylo lepší. Tahle zastávka nám nakonec zabrala hodinu.

V 11:55 jsem si ještě cvičně obkroužil parkoviště, a jelikož bylo ve svahu, dosáhl jsem výšky 470 metrů. Pak už jsme zase jeli dolů. Moc jsem to nepouštěl, silný boční vítr mi byl při sjezdu velmi nepříjemný. V pravé poledne jsme na hlavní silnici ve výšce 397 metrů, odbočujeme na ní doleva a zase budeme chvilku stoupat, i když jen do 412 metrů. Pak si sjedeme do 373 metů a kousek před námi je křižovatka hlavních silnic číslo 1 a 5. Do Rotoruy by se sice dalo jet po obou (pokud bychom vyrazili severním směrem, samozřejmě), ale my máme vyhlídnutou ještě jinou cestu. Dočasně tedy volíme silnici číslo 5, po které pojedeme chvíli na severovýchod. Vyjedeme do 398 metrů, pak sjedeme o 20 metrů níž a po 2,5 km ve 392 metrech opouštíme silnici číslo 5 a uhýbáme doprava.

Kousek za Huka Falls po proudu řeky Waikato je přehradní nádrž Aratiatia. K ní jsme sjeli do výšky 336 metrů nad mořem. Byli jsme na silnici kousek za hrází (obr. 166). Prý tu každou celou sudou hodinu vypouštějí vodu. Máme 12:20, takže na to asi čekat nehodláme. Co jsme si sjeli, zase vyjedeme, a v nadmořské výšce 391 metrů odbočujeme doleva na silnici jménem View Road. Začíná ostrým sjezdem do 376 metrů, opět za nepříjemného bočního větru, pak zase rovnou stoupáme. Tentokrát až do 464 metrů. Navzdory názvu jsem si nevšiml, že by ze silnice bylo něco vidět. Při sjezdu ve výšce 435 metrů následuje křižovatka ve tvaru T, kde je silnice jménem Broadlands Road. Trojice výše jmenovaných cyklistů tady zahne doprava a za chvíli budou zpátky v Taupu, ke kterému nás View Road zase přiblížila. My ostatní odbočujeme doleva a jdeme se prát s tím větrem, který už není boční, ale čelní. Ujeto máme 27,7 km a je 12:45.

Na 38. kilometru jsme dosáhli nadmořské výšky 290 metrů. Až sem nám to celkem jelo, odsud už to bude horší. Náš pelotonek se celkem roztrhal, chvíli jsem jel úplně sám. V jednom úseku silničáři označili dočasnou padesátku a vozovka byla dočasně z tak hnusného štěrku, že jsem si jistý, že tu žádné auto takhle vysokou rychlostí nejelo. Nějaký vtip? Vždyť skoro všude jinde dávali třicítku. Jen tady ne. Silnice se stále vlnila mezi 300 a 330 metry nad mořem a vedla víceméně přímo. Po úvodním hodně širokém oblouku tedy přímo k severu. Po 60,5 km etapy dorážíme do vesnice Reporoa. Je 14:08 a vlastně je to první místo, kde si můžeme dát něco k snědku. Dám si tedy kapučíno a další pečenou sladkost, to je teď nová norma pro lehký oběd. Pokračujeme po 25 minutách.

Vystoupáme z 298 do 328 metrů a opět se napojíme na hlavní silnici číslo 5. Na té si sjedeme do 314 metrů, aby se nám lépe vyjíždělo do 347 metrů. Takže jsme na ní neujeli ani 3,5 km a už zase odbočujeme doprava. Sjedeme si do 328 metrů, přejedeme potok a vyjedeme do 347 metrů na parkoviště. Jsme ve Waiotapu (tady bývá často uváděn maorský tvar Wai-O-Tapu, neboli „Svaté vody“). Vyhlášená geotermální oblast si žádá vstupné ve výši 32,50 dolaru za osobu. To je zhruba 550 Kč. Honza mi to sice do smrti neodpustí, ale to nedám. Mají smůlu, že už jsem dnes zaplatil za krátery. Přišel jsem tedy o dvacetimetrový gejzír Lady Knoxové, šumící jezírko Champagne Pool či „Malířovu paletu“, kde má voda bílou, žlutou, hnědou, růžovou, červenou, šedou a zelenou barvu. Ale koupil jsem si tady tričko v barvě zelená kiwi. Druhá platba kartou tu byla o pár minut později za další kapučíno s jakýmsi čtvercovým pudinkovým dortíkem. Druhý oběd? Jára si tu koupil zmenšeného plastového kiviho a připevnil si ho na helmu. Každopádně jsme po zhruba 35 minutách pokračovali zpět cestou dolů a nahoru zpátky na silnici. Přitom jsme si ten sjezd k teplému potoku, kde už se Pechovi, Petr, Martin a Klára koupali, mohli ušetřit. Cesta k této atrakci nebyla slepá a po asi 1,5 km se vracela znovu k silnici číslo 5. Ale co? Takhle to bylo jistější.

Silnice číslo 5 pokračuje ve stoupání. Na 76. kilometru jsme ve výšce 417 metrů. Pak přijde pár vln: 394 m – 429 m – 394 m je ta poslední, za kterou to začne být opravdu do kopce. Po 82,7 km jsme v nadmořské výšce 552 metrů, což je tento den maximum. Pak si klasicky (514 m – 527 m – 505 m – 535 m – 484 m – 510 m atd.) sjedeme až do cílového města Rotorua. Hned na jeho začátku stojí u silnice maorský „totem“ (obr. 167). Kolem našeho hotelu Silver Oaks hned na jeho začátku projíždíme v 17 hodin (na tachometru mám 100,7 km). Naše auta nás ještě nepředjela, co bychom tam tedy dělali? Jára potřebuje bankomat a já mám strašnou chuť na pivo. Dojeli jsme po hlavní třídě až do centra (nadmořská výška 293 metrů). Jára použil bankomat na autobusovém nádraží. Město má 56 tisíc obyvatel, takže se tu dá najít i restaurace. Zalíbila se nám irská hospoda, tak jsme si dali Guinnesse. K němu bodla i dýňová polévka. Cestou zpátky k jižnímu konci města se ještě Jára zastavil v obchodu s alkoholem. Nevěděli tam sice, co je to Beefeater, ale jinak měli ginu celý regál. K lahvi ginu byl jeden velký tonik zdarma, to se u nás také asi nikde neuvidí. Zpátky u hotelu jsme v 18:18, nadmořská výška činí 314 metrů a ujeto máme 107,3 km.

Dnes bydlím s Honzou. Ten ještě nedorazil. Máme malou místnost na kola, jsme rozházeni po dvou patrech hotelu, vařit se tu nedá, ale zase máme v ceně snídani (poprvé na Zélandu!). Pod okny vidím bublající bláto (obr. 168). O kousek dál stoupá pára, která každých 20 minut tryská i s horkou vodou dost vysoko a intenzivně. A nemusím za to platit žádné vstupné. Jsme totiž hned u geotermální oblasti Whakarewarewa, kde je hned sedm gejzírů. Ten největší se jmenuje Pohutu (maorsky Cákající – obr. 169) a občas stříká i přes 30 metrů vysoko. Rotorua má podle svých geotermálních aktivit přezdívku „Město síry“. Pára často stoupá i z mřížek městské kanalizace. O půl osmé vyrážíme hledat restauraci. Je nás osm a skončíme v jakési korejské jídelně, kde si mají zákazníci vařit sami. Cena jídla je daná předem a docela nízká, ale známe to, natáhnou nás na pití. Mladá Korejka se o nás radši stará. Umí francouzsky a italsky, studovala v Paříži literaturu, a byla i v Praze. Takhle nějak to vypadá s uplatněním vysokoškoláků v praxi. Kovové hůlky nám vyměnila za dřevěné, opečené maso stříhala nůžkami (obr. 170), k pití jsme dostali východoindické pivo a nějaké korejské nealkoholické cosi (ty jejich obrázky jsem prostě nepřečetl). Masa byly dva druhy, plus ryba, menších mističek s různými dochucovadly bylo na stole dost a po vyprázdnění byly promptně nahrazovány plnými. K tomu samozřejmě rýže. To byla snad lepší stravovací atrakce, než cokoli za celou dovolenou ve Vietnamu. Pak jsme se vrátili do hotelu a dojezd byl na pokoji u Martina s Klárou (protože byl větší).