6. den – čtvrtek 13. března

Podél řeky Kawarau

… Konkrétně k vinařství Peregrine Wines (obr. 41 a 42). V roce 2005 obdrželo cenu za architekturu pro své návštěvnické centrum, jehož střecha prý byla tvarována podle prohnutí jestřábího křídla (obr. 43). Dali jsme si tu zdarma ochutnávku bílých vín. Byla všechna výborná. Jakožto cyklisté jsme už radši nezkoušeli vína červená. I tak to byla celkem půlhodinová zastávka.

Naše další zastávka byla asi po čtyřech kilometrech. Kousek před ní jsme potkali Petra. Naši řidiči krátkosti této etapy využili po svém. Ráno jeli ve třech jedním autem, Pavla Pospíšila vyložili v Queenstownu, sedli na kola a jeli proti nám. Zatímco Martin dojel až do Cromwellu pro druhé auto, Petra pak nabral cestou zpátky. Po krátkém zastavení s Petrem jsme sjeli z 375 metrů (což bylo zatím tento den nejvýš) vpravo od silnice asi 40 metrů dolů až kousek od mostu, který je znám prostě jako Kawarau Bridge (obr. 44). Visutý most přes řeku Kawarau (obr. 46) tu byl postaven už v roce 1880 a svůj hlavní účel plnil až do roku 1963, kdy ho nahradil o kousek dál silniční most. Je 43 metrů nad řekou a proslavil se jako místo, kde se poprvé na světě provozoval komerční bungee jumping. Ten je tu od 80. let minulého století nabízen stále a pár skokanů jsme také spatřili. Po skoku jsou staženi do gumového člunu na řece a dovezeni ke břehu, odkud si nahoru vyšlapou po schodech (obr. 45).

Jelikož začínalo trochu pršet, uklidili jsme se s Járou do zdejší kavárny u obchodu se suvenýry. Ty byly zaměřené na fanoušky skoků na pružném laně, takže nic pro nás. Dali jsme si další kapučíno a čekali, až se venku vyčasí. Mezitím dojel zbytek naší skupinky. Pavel Šnajdr vypadal, že ještě šnorchl a ploutve, a mohl by se jít potápět. To bylo jen takových pár kapek, co by proboha dělal, kdyby vážně pršelo? U mostu jsme byli od 12:55 do 13:45. Pak jsme s Járou vyrazili dál. Ještě asi dva kilometry jsme jeli podél řeky a naše nadmořská výška se pohybovala mezi 330 a 350 metry. Pak jsme se řece začali trochu vzdalovat směrem k severu.

Když jsem měl na tachometru 44,4 km (nadmořská výška 358 metrů), dorazili jsme ke křižovatce, kde doprava odbočovala silnice vedoucí přes Cardronu do Wanaky – to bude naše zítřejší cesta. Ten sklon hned od odbočky vypadal docela výživně. O 800 metrů dál (nadmořská výška 384 metrů) byla další odbočka doprava, kde byl psán Arrowtown – tedy naše původně zamýšlená trasa, v současnosti směr, ze kterého zítra přijedeme. Pak jsme si sjeli do 356 metrů, vyšlápli do 419 metrů, abychom si mohli sjet do 334 metrů k jezeru Hayes. Pak následovalo stoupání do 384 metrů a sjezd do 338 metrů, kde jsme přejeli přes řeku Shotover, která se o kus jižněji vlévá do Kawarau. Pak zpátky do 370 metrů a už jsme začali sjíždět směrem k dalšímu jezeru.

Hned za začátkem klesání už byl Frankton. Tady hlavní silnice číslo 6 odbočuje doleva, aby po mostu hned za ústím řeky Kawarau z jezera Wakatipu pokračovala k jihu. Dalších 7 km rovně je značeno jako silnice 6A, která vede do Queenstownu. Frankton je jen jeho předměstím, ale je tu umístěno i queenstownské letiště. To je normálně vnitrostátní letiště pro lety do / z Christchurche, Wellingtonu, Aucklandu a pár ještě menších míst. Ale v zimě se přidávají přímé spoje do / z Sydney, Melbourne a Brisbane. Queenstown je totiž ze všech stran obklopen horami a jako centrum zimních sportů se snaží zájemcům usnadňovat cestu na zdejší svahy.

Sjeli jsme do 326 metrů až ke břehu jezera Wakatipu (obr. 47). Tedy mysleli jsme si to. Wakatipu je s téměř osmdesáti kilometry délky nejdelší jezerem na Novém Zélandu. Na této délce jsou ovšem dva ostré zákruty, takže tvar jezera bývá přirovnáván k písmenu „N“ (jenže to je obráceně, hodilo by se jim spíš „i“ z azbuky). A právě na vnější straně toho druhého zákrutu leží Queenstown. Od něj ještě dalších osm kilometrů východním směrem vybíhá Frankton Arm (Franktonské rameno), což je přesně ta část jezera, podle které vedla naše cesta do Queenstownu.

Na začátku města se naše cesty rozdělily. Jára pokračoval po cestičce podél vody, já po cyklostezce podél silnice zase stoupal do kopce, abych se chvíli pohyboval mezi 350 a 360 metry nad mořem. Pak jsem viděl nějakou odbočku doleva, také značenou jako cyklostezka, tak jsem ji zkusil. Po šesti stech metrech jízdy jsem byl o 40 výškových metrů níže. V zatáčkách mě ten sjezd párkrát zarazil, a s pocitem, že bych v nich to kolo musel zlomit, jsem je radši prošel. Takže jsem se vzápětí také dostal na cestičku podél vody. Výškoměr mi tu ukazoval v nejnižších místech 312 metrů. Jelikož nadmořská výška hladiny jezera bývá udávána na hodnotě 310 metrů, je to opět až nezvykle přesné. U centra jsem zaváhal, jestli chci jet přes Queenstown Gardens, tak jsem je objel vrchem (tedy jen do 328 metrů, už žádný kopec). Queenstown má asi 16,5 tisíc obyvatel, což znamená největší město široko daleko. Chvíli jsem kličkoval jeho centrem, projel se podél jezera (tady mi výškoměr dokonce v jednu chvíli klesl až na uvedených 310 metrů – obr. 48) a pak začal přemýšlet, kudy z centra (obr. 49) vypadnout. Směr jsem zvolil dobře, ale do cesty se mi postavilo schodiště. Když jsem se zamyslel, zda mám kolo vynést, či překážku objet sousedními ulicemi, objevili se za mnou Jára s Honzou. Tak jsme kola vynesli nahoru všichni tři. Starodávný parník TSS Earnslaw z roku 1912 jsem si nakonec nevyfotil, neboť jsem úplně zapomněl, že na jezeře u města tato turistická atrakce kotví.

Pak jsme pokračovali v jízdě k dolní stanici kabinkové lanovky Skyline Gondola (360 metrů nad mořem), jejíž horní stanice leží na vrcholku kopce Bob’s Peak o zhruba 150 metrů výše (nadmořská výška kopce je uváděna 446 metrů nad mořem). Prý je tam výborný výhled na město, jezero a okolní hory. Lanovka vozí nahoru i kola, ale nevím, zda to není za nějaký příplatek. 27 dolarů za lanovku mi přišlo moc, nechtěl jsem tu kolo nechávat, a cyklistickou stezku jsem ohodnotil jako pouze pro downhillová kola. To jsem prostě jen neměl dostatek informací, protože existuje i jedna cyklostezka, která těch 150 metrů klesá na šesti kilometrech, což by mělo jít sjet na každém bicyklu. Jenže mě ty sjezdy stejně nebaví. Nahoře je i sjezdovka pro kolečkové saně. Další atrakcí tady pod lanovkou byla mini ZOO, kde jsme mohli vidět ptáky kivi (v češtině na rozdíl od ovoce s jednoduchým v). Nelétaví ptáci kivi žijí v noci a přes den jsou zalezlí v podzemních norách. Pár chudáků, kterým speciálními žárovkami otočili den a noc, jsem spíš litoval, než že bych je chtěl vidět. Jejich peří připomíná chlupy či štětiny, a hruškovitý tvar těla ve spojení s barvou a vzhledem peří jim přivodily jméno podle stejnojmenného ovoce kiwi.

Bylo 16 hodin. Někteří z naší (mezitím už větší) skupiny jeli lanovkou nahoru, my ostatní zamířili do cílového hotelu. Sjeli jsme od stanice lanovky zpátky do města a začali nabírat severní směr. Na konci města jsme měli nadmořskou výšku 331 metrů. Pak přišlo pár vln mezi 340 a 350 metry a na 68. kilometru začalo očekávané stoupání. Vyjeli jsme do 395 metrů (odkud byl poslední výhled na jezero a hory nad ním – obr. 50), pak zase klesli do 358 metrů, kde jsme chvíli sledovali vodní atrakci jménem Shotover Jet. Proudový člun se svižně proháněl po hladině na pohled mělké řeky Shotover. Určitě největší atrakce předměstí jménem Arthurs Point, pojmenovaném po prospektorovi, který tu v roce 1862 objevil zlato. Nevím, zda tu vůbec je nějaké osídlení, všechno vypadalo jako turistické ubytovny. A všechno mělo v názvu Shotover. Silnice stoupala ještě prudčeji, a u ubytovacího zařízení jménem Shotover Top 10 Holiday Park už jsme to nevydrželi, a Jára se šel na recepci zeptat, kde je Shotover Lodge. Byla ještě někde dál před námi, přestože to vypadalo, že Arthurs Point už skončil. Ale po chvíli jsme ho opravdu po levé straně silnice našli. Je 16:45, jsme v nadmořské výšce 446 metrů (což je také nejvyšší bod etapy) a ujeto máme 72,7 km.

Bydlel jsem na třílůžkovém pokoji s Petrem a Járou. Jára šel prát a vrátil se s informací, že si trochu popovídal s jednou českou pokojskou, která tu pracuje. Načal jsem medovo-hořčičné brambůrky, které se kupodivu ukázaly jako velmi chutné. Jinak už si nevzpomínám, čím jsem zabíjel čas. Na večeři jsme šli v 19:00 přímo přes silnici do zařízení s neskutečným názvem Distinction Queenstown Nugget Point Boutique Hotel and Spa. Nemít informace od naší recepční, zřejmě by tu restauraci nikdo nehledal. Vypadala na pohled velmi luxusně, ale ceny byly na běžné novozélandské úrovni. Přímo z restaurace byl výhled na meandrující řeku Shotover a kopce nad ní. Servírka byla krásná a tvrdila, že je Francouzka (byla totiž z Réunionu). K večeři jsem si dal hamburger s hranolky a lahvové pivo Emerson’s Pilsner. Jen ta sklenice s nápisem Stella Artois idylu trochu kazila. Takže poznámka k místnímu pivu. Standardně jsme se chovali jako Češi, takže pokud bylo, dávali jsme si točené pivo (pokud to nebyla Stella, samozřejmě). Nový Zéland ovšem nejsou Čechy, takže zdejší lahvová piva bývají kvalitnější, než těch pár značek, co nabízí i točená. Musím si to zapamatovat, až pojedu příště kolem. Odcházeli jsme před půl desátou, dojezd byl na naší ubytovně v jídelně, kam půjdeme ráno snídat. Přinesli jsme si vlastní nápoje a z automatu občas vyrazili něco k nim, třeba solené oříšky.