Hlavní stránka

Slarque – Oceánie 2014

131. Zapomenutý svět 5 132. Zapomenutý svět 6 133. Zapomenutý svět 7 134. Zapomenutý svět 8 135. Zapomenutý svět 9

136. Zapomenutý svět 10 137. Tunel Moki 138. Zapomenutý svět 11 139. Zapomenuté krávy ;-) 140. Zapomenutý svět 12

12. den – středa 19. března

Zapomenutý svět

… Následující stoupání údolím bylo velmi pozvolné (obr. 131 a 132), v dalším sedle jsme až po 21,5 km jízdy a má nadmořskou výšku 294 metrů a jméno Tahora Saddle (obr. 133 až 135). Tady jsou zrovna hned tři tunely, a i když trať je v zemi pod námi, je tu na ni dobře vidět (obr. 136). Na 27. kilometru (ve výšce 164 metry nad mořem) byla odbočka vedoucí 6 km k vesnici Tangarakau, která byla na rozcestí označena jako „město duchů“ (buď jde o překlad, nebo konstatování současného stavu). Další kilometr a půl jsme stoupali k tunelu Moki (obr. 137). Ten byl ve 227 metrech a těšil se místnímu názvu Hobití díra. 180 metrů dlouhý jednoproudý tunel tu je od roku 1936, ale v roce 1989 byla jeho vozovka snížena, aby tudy mohly projíždět vysoké náklaďáky. Dnes dopravní značka hlásí výškové omezení 4,5 metru. Zhruba na 30. kilometru etapy opouštíme území Republiky Whangamomony.

S tím také dočasně opouštíme asfalt, protože ten tu teď asi 12 km nebude. O 6,5 km nohoplodovým lesem později se zastavíme u našich aut parkujících u odpočívadla. Petra s Martinem jsme potkali před chvílí, když jeli po zpevněné neasfaltové vozovce proti nám. Odpočívadlo je kousek od hrobu Joshuy Morgana. To byl zeměměřič, který tudy plánoval silnici, po které jedeme. Zemřel právě tady v březnu roku 1893 ve věku 35 let na zánět pobřišnice. Jeho vdova ho přežila skoro o 60 let a na své přání je tu pohřbena také. Došel jsem se kousek k tomu hrobu podívat, když už jsme si tu dali asi dvacetiminutovou přestávku. Snědl jsem tyčinku a dělal jsem si srandu, že si dáme pauzu u nejbližší kavárny.

Po třinácté hodině jsme pokračovali v jízdě. Most přes řeku Tangarakau měl asfaltový povrch, ale to bylo na chvíli zase na toto téma všechno. Cesta se tu opět více výškově vlnila, ale v globálu jsme mírně stoupali. Pak se před námi opět objevila asfaltová vozovka. Po ní začala silnice stoupat ze 153 do 315 metrů. Nějak se mi to zase do kopce rozjelo, tak jsem začal ostatním ujíždět. Řekl jsem jim, že počkám v Tatu. Za kopcem bylo klesání do 170 metrů (obr. 138), během kterého jsem potkal Járu, kterého jsem tuto etapu neviděl zřejmě od jejího začátku. Tatu je vesnice, kterou jsme sice měli na mapě, ale ve skutečnosti jsem ji nějak nepotkal. Asi to bylo jen těch pár neoznačených domků. Měla odtud vést 6,5 km dlouhá cesta k bývalým uhelným dolům. Každopádně pokračuji opět ve dvojici s Járou.

Na 60. kilometru jsme ve výšce 284 metrů, o 4 km později ve 130 metrech, kde k jihu odbočuje cesta podél řeky Ohury do maorské rezervace Maraekowhai v národním parku Whanganui. Pak se zase silnice chvíli vlní (174 m – 137 m – 188 m – 132 m – 184 m – 145 m). Někde tu měla být Nevisova vyhlídka, ale k ní se muselo brankou v plotě kus od silnice dojít. Žádné podobné experimenty jsme tu nepodnikali. Na mapě už kupodivu není značené žádné další sedlo, přitom tu přišlo nejhnusnější stoupání za celý den, po kterém jsme se dostali do nadmořské výšky 337 metrů. Máme za sebou 73,7 km a chvíli se ve stínu skály vydýcháváme. Při tom nás předjedou naše dodávky. Samozřejmě že při výšlapu zrovna nebyl žádný stín a nehnul se ani lístek. O 4 km dál jsme opět ve 139 metrech. V pustině jsme zaujali jenom zdejší krávy (obr. 139). Na mapě jsme každopádně měli ještě jeden tunel před Aukopae, ale k němu vedla jen cesta pro pěší, nebyl přímo na silnici. Ta se dál vlnila, ale největší výšlap byl už jen ze 140 do 230 metrů (obr. 140 pořízený v tomto nejvyšším bodu).

Na 90. kilometru byl značen útes Herlihy, který je prý zajímavý zejména pro geology. Na 1300 metrech nánosů písku a bláta je prý vidět zpět do historie vzdálené 15 až 25 miliónů let. Obávám se, že já bych viděl jen písek a bláto, takže jsem si tento geologický zázrak odpustil. Ještě pár kopečků (155 m – 198 m – 156 m – 214 m) a jsme v cíli, ve městě Taumarunui. Do něj tedy sjíždíme s kopce podél řeky Whanganui. Pamatuji si, že máme zahnout doprava a pak máme hned kousek po pravé straně cílový motel. Finální přejezd přes silnici doprava byl sice ve městě náročnější, ale v 16:24 jsme v cíli. Konečná nadmořská výška je 174 metrů a ujeto máme 96,4 km.

Jsme sice v Hiltonu, ale žádný zázrak to není. Bydlím s Járou, na pokoji je dvoulůžko a normální postel, takže tohle bude více než v pohodě. Ještě tu máme koupelnu a jako kuchyňka slouží rychlovarná konvice. Nádobí je minimum a není tu ani dřez. Na papíru na stolku se píše, že zdejší voda dočasně není pitná. Kola dáme do pokoje. Supermarket New World je přímo naproti přes ulici. Zajdu si tam koupit pár drobností, třeba velkou lahev s vodou, ať mám zítra co pít. U jedné z expresních pokladen do dvanácti kusů nákupu je opravdu krásná Maorka. To je kombinace, která se nevidí často. Večer jsem zjistil, že k ní zamířila minimálně půlka účastníků naší výpravy. Od Petra už máme i informaci, že náš poslední nocleh v Aucklandu byl úspěšně o den posunut a před ním přibyl další v Katikati. Takže budeme mít jednu cyklistickou etapu k dobru. To by ta tisícovka mohla vyjít.

Taumarunui je pětitisícové město. V 19 hodin jdeme na večeři. Jára má chuť na thajskou polévku, ale Petr už si odpoledne vybral jiný lokál. Ten má nad vchodem protiletadlový kulomet a velký nápis hlásá RSA. Všechny nás napadne pouze „Republic of South Africa“, ale menší tabulka na zdi hlásá něco jiného: „Returned Services' Association“. Organizace byla založena v roce 1916 po návratu zraněných vojáků z bitvy o Gallipoli a má svá místa po celém Novém Zélandu, často právě ve spojení s restaurací. Uvnitř bývá zeď padlých, stejně jako tady. Na každé cihle na jedné ze stěn byla kovová destička se jménem. Za to skoro století už to bylo hodně zdejších mrtvých. Jára se vrátil do thajské restaurace, my ostatní zůstaneme tady. Objednáváme si jakési točené pivo a k jídlu volím „rybářův talíř“. Na něm bylo pár bramborových hranolků, mistička s tatarkou, čtvrtka citrónu, dvě škeble a všechno ostatní bylo obalené v těstíčku. Ryba byl ten nejmenší kousek. Kromě ní tam byla krabí tyčinka (obzvlášť bez chuti), dva kroužky kalamárů a chobotnice či sépie. Proti výběru bych nic neměl, ale proč muselo být všechno obalené v těstíčku? Zaplatil jsem kartou a šli jsme zpátky. Rychlé občerstvení fish and chips v této ulici prý patří nějakému Čechovi. Nebyl doma.