Hlavní stránka

Slarque – Oceánie 2014

141. Mount Ruapehu v mracích 142. Mount Tongariro a Mount Ngauruhoe 143. Mount Ngauruhoe 144. Jezero Rotoaira 145. Vyhlídka nejen na Taupo

146. Vařící se bláto 1 147. Vařící se bláto 2 148. Vařící se voda 149. Tůňky v Tokaanu 1 150. Tůňky v Tokaanu 2

13. den – čtvrtek 20. března

Bublající bláto a sopečné jezero

Ráno uvařit místní čaj a zase se najíst ze zakoupených zásob. Naším dnešním cílem bude Lakeland Resort v Taupu, což je odsud asi 117 km, tedy tak akorát. Dalo by se vyrazit po silnici číslo 41 na východ, u Turangi najet na jedničku a dojet do cíle. Dopoledne by to znamenalo jet po frekventované silnici, u níž nebude nic k vidění. Petr tedy navrhl, že by nás autem převezl po hlavní silnici číslo 4 asi 43 km k jihu do městečka s neskutečným názvem National Park, odkud bychom jeli k Turangi po silnici číslo 47 podél národního parku Tongariro. Měli bychom to pak mít zhruba 100 km na kolech. Všichni jsme byli pro, takže jsme zase naložili kola do dodávky.

Cesta autem do National Parku byla převážně do kopce. Petrovi se to nakonec asi zdálo moc blízko, takže nás z auta vypustil ještě o 5 km dál. Měli jsme 10 hodin, bylo pod mrakem a proti nám měla být 2797 metrů vysoká sopka Mount Ruapehu. Na jejích svazích je i největší lyžařské středisko na Novém Zélandu. Něco mezi těmi mraky prosvítalo (obr. 141), ale už jsem si zvykl, že tu přede mnou sopky schovávají. Poprvé kromě rukávů vytahuji i návleky na kolena, žádné vedro tady není. Zatímco většina naší skupinky vyčkává, až jim mraky odhalí výhled na sopku, vyrážím s Járou na trať. Šlapáním se člověk aspoň zahřeje. Vyjíždíme tedy v 10:07 a výchozí nadmořská výška činí 892 metrů nad mořem – to nás Petr vyvezl výš, než jsem čekal.

Sjeli jsme do 826 metrů a zase začali stoupat. Po 6,5 km jízdy si fotím směrem zpátky Mount Ruapehu, která už je vidět. Ještě jedno klesání a pak vyjedeme do 916 metrů. Máme za sebou 10,6 km a výš už se dnes nedostaneme. O necelé dva kilometry dál už si z výšky 890 metrů fotím jezero Rotoaira, byť je ještě poměrně daleko. O něco blíže vedle nás jsou sopky Mount Ngauruhoe (2291 metrů) a Mount Tongariro (1978 metrů). Zatím je částečně halí mraky, ale za chvíli už budou úplně odkryté (obr. 142 a 143). Všechny tři zdejší sopky jsou stále aktivní, a výbuch kterékoli z nich je tedy kdykoliv možný. Sjezd (kromě pár menších vlnek) trvá dost dlouho. U jezera Rotoaira (obr. 144) jsme po 30 km jízdy, nadmořská výška tu činí 573 metrů. Vlastně už bych měl psát v jednotném čísle, protože Járovi s kopce v žádném případě nestačím. Je někde vpředu.

Na chvilku jsem se zastavil na vyhlídce u jezera a pak jsem pokračoval dál. Kolem jezera to samozřejmě bylo přes kopeček, ale pořádný kopec u něj zrovna začínal. Měl jsem za sebou 32,4 km jízdy, z nichž většina byla skoro zadarmo. Teď následoval výšlap z 581 do 753 metrů, kde je sedlo Te Ponanga Saddle. Sklon byl opět značně nepříjemný. 2,3 km dlouhé stoupání skončilo a okamžitě se zlomilo na stejně prudké klesání. Někde v jeho půlce se objevila odbočka vlevo na vyhlídku, a jelikož už jsem si od brzdění potřeboval odpočinout, zahnul jsem tam. Jsem 545 metrů nad mořem a pod sebou mám jezero Taupo (obr. 145). Před ním je výrazný lávový kopec Manganamu. Vpravo je městečko Turangi. Snědl jsem tyčinku a po devíti minutách usedl na kolo a vrátil se k silnici, ke sjezdu.

Po 42 km jízdy jsem v nadmořské výšce 367 m. Je 12:05 a právě jsem dorazil k silnici 41, která vede z Taumarunui do Turangi. Logicky bych měl jet doprava, ale protože si občas nějaké doporučení přece jenom zapamatuji, odbočuji vlevo. Po dvou kilometrech jízdy po rovině jsem se dostal k termálním lázním v Tokaanu. Na začátku vesnice jsem u jednoho domku viděl stát stožár s českou vlajkou. Na parkovišti stály naše dodávky, na jedné z nich byl na zadním skle nalepen vzkaz pro nás. Nijak se mě netýkal, do cíle hodlám pokračovat na kole. Ve 12:13 tedy zastavuji u zdejších Tokaanu Hot Pools. Cedule slibovala 15 až 20 minut dlouhou procházku, tak jsem na ni vyrazil. Podél cestičky to všude různě bublalo, někde se vařilo bláto (obr. 146 a 147), jinde malé loužičky vody. Někde bublaly celé tůňky a nad nimi stoupala pára (obr. 148 až 150). Procházka touto termální atrakcí byla zdarma, za koupele se platilo 10 dolarů. Pokud se jim to tam také vařilo, tak bych se v tom nechtěl koupat ani zadarmo. Sundal jsem si návleky z kolen a ve 12:35 vyrazil na cestu zpátky. Neujel jsem ani kilometr a u Oasis Motelu (což je poslední budova patřící ještě k Tokaanu) jsem v protisměru potkal naši skupinku, překvapivě včetně Járy, o kterém jsem si myslel, že je někde daleko přede mnou. Takže jsem se s nimi vrátil zpátky a hlídal kola, zatímco si šli fotit bublající bláto. Naposledy jsem z Tokaanu odjížděl ve 13:12. Jára zůstal na návštěvě u zdejších Čechů, ale u domku nebylo vidět ani jeho kolo.

Minuli jsme křižovatku, ke které jsme sjeli ze sedla Te Ponanga, a pokračovali rovně. Ještě trochu jsme klesli do 357 metrů a pak vystoupali do 386 metrů. Doleva je značená odbočka do městečka Turangi, tak jedeme zkusit, jestli si tam půjde někde dopřát lehký oběd. Turangi má asi tři tisíce obyvatel. Ulicí rovnoběžnou s hlavní silnicí číslo 1 jsme zajeli až do jeho centra. Bylo 13:35, za sebou jsme měli 52 km. Pechovi šli nakupovat oběd k Asiatům, já s Pavlem Šnajdrem a Martinem jsme o dva vchody vedle zvolili konkurenční pekárnu / cukrárnu. Dal jsem si něco pečeného sladkého ovocného (cukrářská terminologie mi také dělá problémy, nějak do cukráren nechodím) a k tomu ledovou kávu. Zrovna dnes mi to přišlo jako lepší volba než dosud favorizovaná polévka. Ve 14:05 usedáme na bicykly a míříme o ulici vedle, na hlavní silnici číslo 1, po které je to zhruba 50 km do centra Taupa. V Turangi jsem zahlédl tři Octavie, jedna mohla kolem projet dvakrát, ale liftback by na kombi nikdo tak rychle nepřestavěl, takže s jistotou šlo o minimálně dvě různá stříbrná vozidla…