8. den – sobota 15. března

Na západ je cesta dlouhá

… Zdejší jezera nejsou zrovna široká, spíše jsou natažená do dálky. Wanaka měří na délku 42 km, Hawea je se svými 35 kilometry o něco menší. Wanaka je v nižší nadmořské výšce, takže se nám cesta vlnila mezi 281 a 333 metry a žádné stoupání tu nebylo moc náročné (obr. 81 až 83). Tu úplně nejnižší nadmořskou výšku jsme měli až na severním konci jezera, kde jsme měli ujeto 53 km. Silnice se pořád vlnila směrem k severu, kde se tyčily hory (obr. 84). O 11 km dál se kolem nás na obou stranách objevil les. Vjížděli jsme do národního parku jménem Mount Aspiring National Park, přesněji řečeno jeho severovýchodního cípu.

Jeli jsme proti toku řeky Makarora a na mapě jsme měli i stejnojmennou vesnici. Ta je ve skutečnosti domek po domku či dvou rozházená na více než deseti kilometrech. Na 67. kilometru etapy jsme se v ní zastavili u jakési turistické jídelny kombinované s čerpací stanicí, kde parkovaly naše dodávky. Na jídlo byla fronta, ale stoupli jsme si do ní dříve, než tu zastavil další autobus plný turistů. Zeleninová polévka ušla, ale za novozélandský pobyt to byla chuťově nejslabší polévka, navíc trochu předražená. Někdo tu nakládal kola do auta a nechal se vyvézt na Haast Pass, odkud už byl na programu jen sjezd do cíle. Já byl mezi těmi, kdo hned jak dojedli, doplnili na záchodě lahve s vodou a pokračovali v jízdě.

Sjeli jsme si do 297 metrů, vyjeli do 359 metrů, sjeli do 287 metrů a pak teprve začali doopravdy stoupat. Kupodivu stoupání znamenalo jen 6 km do kopce (obr. 85) a najednou jsme byli v sedle Haast Pass. Čekali jsme, že sedlo bude o pěkných pár kilometrů dál. Je tedy 14:37, máme za sebou 82 km, jsme v nadmořské výšce 547 metrů a necháváme za sebou region Otago. Přestože stále jedeme na sever, vjíždíme do regionu West Coast, tedy Západní pobřeží, převážně lesnaté a nejméně obydlené oblasti Nového Zélandu. Čeká nás pár dní ve zdejší pustině. (Cedulka u odpočívadla nicméně uváděla nadmořskou výšku 564 metrů, což už je sedmnáctimetrový rozdíl, ale prostě jsem byl v lese a GPS logger hůř viděl na satelity. S tím nic nenadělám.) Silnice spojující střed ostrova se západním pobřežím je tu od roku 1996 a její potřebu způsobil víceméně pouze turistický ruch. Haast Pass je jedno ze tří silničních sedel přetínající zdejší pohoří Jižních Alp. Jára s Martinem uháněli hned dál, já jsem snědl tyčinku, popošel jsem si pár metrů od silnice nasát atmosféru pravého deštného pralesa (obr. 86) a po deseti minutách pokračoval v jízdě ve společnosti Pavla Šnajdra. Mysleli jsme si, že jedeme poslední, ale ve skutečnosti byl někde za námi ještě Honza.

Klesání ze začátku nebylo příliš příkré. Po 6,6 km sjezdu jsem měl nadmořskou výšku 447 metrů, tedy o rovných 100 metrů méně než v sedle. Ale abych nepředbíhal. Hned od sedla jsme jeli podél řeky Haast, která měla nespočet přítoků z obou stran. Pokud jsme je překonávali po mostě, vždy byly z obou stran žluté cedulky s názvem vodního toku, který většinou končil slovem creek nebo stream. Přitom byl často k vidění jen suchý štěrk. Ale sem tam byly přes větší toky větší mosty. Téměř všechny byly úzké a vozovka přes ně měla pouze jeden pruh. Před každým z nich byly dostatečně předem výstražné značky a velké nápisy na vozovce „one way bridge“. Ve zdejším slabém provozu tento systém bohatě stačí. Během následujících dní si na úzké mosty docela zvykneme.

Na 86. kilometru jsme si sjeli ze silnice blíž k řece a v nadmořské výšce 435 metrů jsme si fotili vodopád jménem Fantail Falls (obr. 87 a 88). Má sice jen 23 metrů výšky, během kterých stéká po příkrých kamenech, ale za zajížďku stál. Vydrželi jsme tu jen 7 minut, pak jsme museli doslova uprchnout, jelikož jsme se právě tady seznámili se zdejšími nejagresivnějšími obyvateli. Na Novém Zélandu nežije nic jedovatého (s čestnou výjimkou jednoho velmi vzácného a velmi plachého pavouka), ani žádní hadi, takže tu turistům znepříjemňuje pobyt pouze jeden ze zástupců hmyzí říše. Toho zdejší obyvatelé nazývají sandfly, biologicky patří mezi muchničky, a česky se mu prý říká koutule. Žije hlavně na západním pobřeží Jižního ostrova. Chlupatý hmyz velikosti komára bohužel nebzučí, takže si ho většinou všimnete, až když vás hryzne. Jsou to bolestivé štípance, často až do krve, a z těla mi zmizely až pár týdnů po návratu z dovolené domů.

Asi o 3 km dál jsme si ještě zajeli vyfotit 96 metrů vysoký vodopád Thunder Creek Falls (obr. 89), ale rozhodli jsme se, že to už bude stačit, protože menších vodopádů jsou tu prostě desítky. Snad jsme vyzobali to nejzajímavější. To už jsme byli ve 409 metrech a silnice šla hodně dolů. Mezi nadmořskými výškami 447 a 150 metrů nad mořem jsme totiž ujeli pouhých 3,4 km (a v tom je i ta zhruba půlkilometrová zajížďka ke zmíněným vodopádům). A ještě jedna zdejší silniční perlička: dopravní předpisy na Novém Zélandu znají pouze dva základní rychlostní limity: 50 km/h v obcích a 100 km/h mimo ně. Silničáři při opravách vozovek umisťují značky, o jejichž dočasnosti informuje nápis „temporary“. Nejčastěji je to třicítka, jednou byla k vidění i padesátka. Na konci pracovního místa je vždy značka omezující rychlost na základní limit, tedy 100 nebo 50 km/h. A tak jsem jedním takovým pracovním místem projel, a za ním byla na obou stranách vozovky ta koncová stovka doslova pár metrů před ostrou zatáčkou o 180°, což by stálo za fotku, a kdybych zrovna neměl plné brzdy práce se samotným sjezdem, tak bych to nejspíš zvěčnil.

Nadmořská výška nám klesala až do 68 metrů nad mořem. Pavel Šnajdr to sledoval na svém tachometru, a už hlásil, že budeme potřebovat, aby Haast byl aspoň 200 metrů pod úrovní mořské hladiny. Nějak jsme s tím asi nemohli počítat. Takže jsme si zase vyjeli nad hranici sta metrů a po 102 km jízdy konečně ostře zahnuli ze směru víceméně rovnoběžného s pobřežím doleva. Mezi námi a pobřežím byla 2057 metrů vysoká hora Mount Macfarlane (obr. 90), takže to nebude zrovna přímá cesta, stále pojedeme nedaleko řeky Haast, která se hoře rozumně vyhýbá. Ale i tak jsme to párkrát měli trochu do kopce, silnice se prostě radši drží v uctivé vzdálenosti od z našeho pohledu nijak široké řeky. Nejvýraznější stoupání byla ze 73 do 133 a z 52 do 108 metrů nad mořem. Na 118. kilometru mi výškoměr poprvé ukázal nulu. Pak jsme ještě vystoupali o nějakých 40 metrů nad řeku, abychom podruhé klesli na nulu na 131. kilometru. Někde tady jsme dojeli Pavla Minaříka. Už jsme toho měli dost a zbytek cesty jsme dojížděli tak nějak na automat, ze setrvačnosti, téměř po rovině.

Haast má skoro tři stovky obyvatel, a to je ještě rozdělený na tři části. Samotný městys (dříve zvaný Haast Township), o 3 km dál směrem k pobřeží Haast Junction a o dalších 12 km dál k jihu Haast Beach. Haast je od roku 1990 v programu UNESCO World Heritage Site díky okolní unikátní zachovalé přírodě. Samotný Haast je velmi vstřícný k uživatelům hlavní silnice číslo 6, protože z ní do něj ústí pouze dvě křižovatky a samotný městys tvoří takový půlkruh mezi nimi. Auta nemusí ani přibrzdit. My tedy na první z křižovatek zatočili doleva a za chvíli jsme našli Heritage Park Lodge, náš cíl. Bylo 17:58, ujeto jsme měli 142,3 km a cílová nadmořská výška činila 1 metr.

Poslední dorazil Honza, který měl za sebou další nebezpečný pád. Proletěl ostrou zatáčkou před jednoproudým mostem, po kterém proti němu jel náklaďák. Takže sebou zase třísknul. Je to sedmdesátník, tak by se podle toho měl začít chovat. Kdo to má řešit, až si něco udělá? Jeho tělo už taky nevydrží všechno! Petr s Martinem a Klárou se mezitím byli projet k Haast Beach a zpátky. Upozorňovali nás, abychom se zítra stavili u turistických informací v Haast Junction, pokud tam tedy nepojedeme všichni v autech. Bylo 6 hodin večer, takže doma bylo 6 ráno. Ideální čas poslat někomu z kámošů cyklistů esemesku, že už mám dnes najeto 142 km. Ale je to neproveditelné. Mobily tu nemají signál. Prý tu nehraje ani rádio. Takže vážně pustina.

Bydlel jsem na pokoji s Petrem a Járou. Ti spali v ložnici a na mě zbylo dvoulůžko hned v obýváku. Tam byla i dvě polohovatelná křesla, hotový luxus. V 19 hodin jsme šli o kousek vedle na večeři do restaurace Hard Antler, v souladu s názvem vyzdobené velkým množstvím paroží. Pár lidí si dávalo jehněčí nožky, já se nechal ovlivnit atmosférou lokálu a zvolil jsem „venison casserole“. S překladem je trochu problém. Druhá část vypadá jako kastról a vážně udává, v čem se jídlo vařilo. Venison ovšem v angličtině znamená jak srnčí, tak jelení a v širším významu vlastně veškerou vysokou zvěřinu. Vzhledem k výzdobě jsem tomu říkal jelení guláš, ale srnčí mi připadá pravděpodobnější. Podle instrukcí jsme si zbytek jídla měli nandat jako v samoobsluze, na výběr byly různé přílohy i zelenina. Kupodivu samotný guláš ležel na vrstvě bramborové kaše, což u nás také není nijak obvyklá kombinace. K pití jsem zvolil jedno z místních točených piv. Večeře byla výborná a i v této zastrčené pustině šlo platit kartou. Venku pěkně fouká vítr, bude zítra cyklón?