Hlavní stránka

Slarque – Oceánie 2014

111. Lívancové skály 3 112. Lívancové skály 4 113. Lívancové skály 5 114. Lívancové skály 6 115. Lívancové skály 7

116. Lívancové skály 8 117. Lívancové skály 9 118. Lívancové skály 10 119. Chřástal weka 120. Lejsčík dlouhonohý

10. den – pondělí 17. března

Lívancové skály

… Pancake Rocks, neboli Lívancové skály, jsou vápencové skály, které díky působení eroze vypadají jako stohy lívanců. Ve skálách jsou navíc otvory, kterými sem doráží vodní příboj. Nejpůsobivější efekt to samozřejmě má, když vrcholí příliv. To už jsme prošvihli, ale skály tu zbyly. Tak jsme se prošli po turistickém chodníku, který je zde za tímto účelem vybudován (obr. 111 až 118). Na jaře u pobřeží táhnou velká hejna bílých šprotů (rybářská sezóna tu tedy je od září do listopadu).

Po 20 minutách procházky po skalách jsme šli naproti do restaurace. K obědu jsem si dal dýňovou polévku a kapučíno (lívance tu samozřejmě v nabídce zaujímaly značný prostor, ale už jsem byl na ty polévky nějak navyklý). Skoro všichni už měli kola naložená v autě a byli převlečení do suchého. Dál chtěl jet jen Honza a Martin. Jenže druhého jmenovaného to během oběda přešlo, protože v tomto počasí nic neuvidíme, takže to bude jen o šlapání, na což neměl náladu. Sám zdržovat nehodlám a Honza už vyrazil, takže zamířím k autům také. To znamená konečnou ujetou vzdálenost 44,2 km. Tímhle stylem tu tisícovku nedám. :-( Až později jsem zjistil, že v jízdě pokračoval ještě Pavel Pospíšil, pro kterého to dnes byla teprve druhá novozélandská etapa. S Petrem se dohodl, že až ho dojedeme, tak skončí. To by bylo řešení i pro mne, třeba bych za jízdy trochu uschnul.

Takhle jsem na parkovišti, kde jsme potkali i nějaké další Čechy, poprvé a naposledy za dovolenou použil vlastní ručník, a oblékl se do suchého. Samozřejmostí byly dlouhé kalhoty i rukávy, mrchy žravé počasí neodradilo. U parkoviště se procházelo i pár exemplářů zdejších nelétavých ptáků (obr. 119). Pavel Pospíšil nastoupil hned, jak jsme ho předjeli. Honza hodlal dojet až do předem dohodnutého Charlestonu, není to prostě zrovna týmový hráč. A navíc ho určitě trápilo, že Martin a Pavel Šnajdr mají najeto víc než on, což se nikomu na žádné z pěti předchozích dovolených nikdy nepovedlo. V Charlestonu si dám při čekání na Honzu další kapučíno a k němu muffin svatého Patrika vyzdobený zeleným čtyřlístkem. Ostatně právě dnes máme Den svatého Patrika. Když dorazil náš sólista, rychle jsme pokračovali dál, máme před sebou ještě asi 300 km v autech.

Cestou jsme ještě udělali zastávku u atrakce jménem Buller Gorge Swing Bridge, což je se svými 110 metry nejdelší zavěšený most na Novém Zélandu. Tedy pár ocelových lan s podlahou z kovových roštů, které se houpou nad řekou Buller. Peněženku jsem si nechal v autě, takže jsem si odpustil další vstupné, a než se zvědavci vrátili, fotil jsem si ptáčky (obr. 120). V Blenheimu jsem dokonce zahlédl autosalon, kde nabízeli vozy značky Skoda. Po dvacáté hodině jsme konečně dorazili k Broadway Motelu v Pictonu. To je se skoro třemi tisíci obyvatel druhé největší město regionu Marlborough na severovýchodu ostrova (hned po výše zmíněném Blenheimu). Tolik poslední poznámka k osídlení Jižního ostrova.

Moc se nezdržujeme a na večeři jdeme za chvíli, než nám všude zavřou. O kus dál je indická restaurace. Z menu si vyberu nějakou rybu, a jelikož jsem pozapomněl, že východoasijská kuchyně má jistá specifika, z nabízených možností volím variantu „hot“. K pití si dáme s Járou lahev novozélandského bílého sauvignon blanc (třebaže ze Severního ostrova). Při jídle jsem se samozřejmě notně zapotil a ubrousek používal k otírání čela. Jára si ještě nechá upéci česnekový chléb na cestu, a jdeme zpátky do motelu. Někdo si ještě cestou koupí pár drobností na benzínové pumpě.

Po večeři za námi přišla na pokoj Klára. Čistě náhodou se chtěla podívat, přes co poletíme domů, tak si vytáhla letenku a všimla si něčeho zvláštního na datech naší cesty zpět. Tak se přišla Petra zeptat, kdy tedy vlastně letíme domů. V tomto klíčovém bodu dovolené jsem zjistil, že domů nepoletím v neděli 23. března v 18:50, nýbrž v pondělí 24. března v 18:15. Svoji letenku jsem totiž ihned vytáhl také. Petr to ještě zkontroloval ve svém notebooku, aby došel k závěru, že sice neví, kdo udělal chybu, ale letenky jsou platné, tak jak je máme. Takže nás šest, co nepoletí na Fidži, má dovolenou o den delší, a jen díky náhodě (a Kláře!) jsme se to nedozvěděli až na letišti. To by byl teprve opruz jak se patří! Návrat do Prahy tedy zůstal ve 12:35 (tolik letů k nám z Dubaje nelétá), ale v úterý 25. března. Petr tvrdil, že se mu za 22 let v turistickém průmyslu poprvé povedlo někam letět se špatně vystavenými letenkami. Prý má nejvyšší čas toho nechat. Za sebe dodávám, že jsem měl do práce po dovolené jít až ve čtvrtek, takže jsem byl v pohodě.