9. den – neděle 16. března

Západní pobřeží

Ráno jsem posnídal převážně cereálie s mlékem, i když jsem nevynechal ani hrnek čaje či trochu džusu. Cyklón se nějak nekoná. Obloha je sice zatažená, ale ani to nevypadá na déšť. Vítr fouká, ale není to nic extrémního. Jdu vytáhnout větrovku. Nějak jsem s cyklistikou vůbec nepočítal, tak se do cyklistického režimu dostávám jen pomalu. Naším cílem má být Glacier Gateway Motel ve městečku jménem Franz Josef. Je to zase přes 140 km, takže si to vůbec nehodlám pamatovat. Dojedu tam autem. Po včerejšku toho mám dost a hodlám se trochu flákat. Zastávka u jezera Paringa bude moje konečná, dnes mám tedy v plánu jen asi 50 km.

Vyhrabával jsem se pomalu, díky čemuž jsem po půl desáté vyrážel sám, ale ostatní by neměli být daleko přede mnou. Dojíždím je po 2,7 km u turistických informací v Haast Junction. To je jen pár domků u křižovatky, kde z hlavní silnice číslo 6 odbočuje pobřežní silnice jižním směrem na Haast Beach a dále do Jackson Bay. Turistické informace jsou překvapivě velký plechový hangár, s jehož okolím si vyhrál nějaký kreativní architekt, kterého nikdo zbytečně neomezoval. Dovnitř jsem ani nešel, úplně mi stačilo to okukovat zvenčí (obr. 91 a 92). Za křižovatkou jsme vystoupali až do devíti metrů a sjeli k mostu přes řeku Haast. Tam mi výškoměr ukazoval 4 metry nad mořem. 737 metrů dlouhý most je nejdelším jednoproudým mostem na Novém Zélandu. V této délce jsou vytvořena dvě rozšířená místa pro vyhýbání protijedoucích vozidel. Tohle už mi připadá složitější, než postavit dvouproudý most. Díky silnému bočnímu větru jsme všichni jeli naklonění ke straně. Nebylo to příjemné. První rozšíření jsem využil jako fotopauzu. Široké koryto štěrku se slabým čůrkem vody po jedné straně (obr. 93). Ale dá se předpokládat, že na jaře to tu bývá pořádný hukot.

Kousek za mostem jsme vystoupali do 23 metrů nad mořem (to bylo po 5,2 km). Čeká nás nejrovinatější úsek na celé dovolené. Až do kilometru 18,8 budeme nepatrně klesat k úrovni mořské hladiny. Moře je kousek nalevo, ale většinou mimo dohled. Mezi silnicí a mořem je pastvina a chvíli tu vedle nás běží stádo krav. Jedeme zhruba 25 km/h a krávy běží vedle nás stejnou rychlostí. Asi deset metrů před plotem svého výběhu zpomalí až do úplného zastavení. Ranní rozcvička? Po pravé straně silnice bylo něco jako les. Tvořily ho zvláštní pokroucené stromy a keře, ale mé neznalosti v tomto přírodopisném oboru dosahují téměř absolutních hodnot, takže nic bližšího nejsem schopen napsat. Snad jen, že jsem podobný les v životě neviděl (obr. 94 a 95).

Po 18 km jízdy jsme se zastavili na odpočívadle u cesty. Kousek před námi se do Tasmanova moře vléval potok Ship Creek. Turistická cedule nabízela třicetiminutovou procházku jménem Dune Lake Walk (aniž by na mapě bylo nějaké jezero!) a dvacetiminutovou procházku Kahikatea Swamp Forest Walk na druhé straně silnice. My jsme si vylezli po žebříku na dřevěnou rozhlednu (obr. 96) a pak jsme si došli na pláž Tasmanova moře (obr. 97). Moře pojmenované po holandském mořeplavci Abelu Tasmanovi se nachází mezi Novým Zélandem a Austrálií. Tasman jako první Evropan připlul k Novému Zélandu 13. prosince 1642 a zanesl ho do map. Po střetu posádky průzkumného člunu s Maory se rozhodl tu nepřistát, což mu zřejmě zachránilo život.

Nakonec dorazila naše auta. Jelikož mobilní telefony jsou nám zde k nepotřebě, budou auta jezdit tak, aby nás pokud možno nepředjížděla, protože při případném problému by se jim nikdo nedovolal. Dožraní od koutulí jsme po čtvrthodině pauzy pokračovali dál. Silnice sice stále vedla zhruba stejně daleko od pobřeží, ale hned za odpočívadlem se začaly dramaticky měnit její sklonové poměry. Nejdříve jsme vystoupali do 33 metrů a sjeli si zpátky až k mořské hladině. To bylo jen na zahřátí. Druhé stoupání (přerušené 36 metry klesání) už ovšem vrcholilo ve 189 metrech, odkud byl na moře rozhodně lepší výhled než z pármetrové dřevěné rozhledny (obr. 98). To jsme za sebou měli 25,5 km, a já tedy byl v půlce. Pak sjezd do 60 metrů následovaný výšlapem do 134 metrů (obr. 99). Větrovku jsem úspěšně propotil.

Pak následoval sjezd do 23 metrů nad mořem, kde přišla ostrá zatáčka doprava a moře už zůstane v nedohlednu. Řeku Whakepohai jsme překonali v osmnáctimetrové výšce, ale řeku Moeraki o tři kilometry dále překonáváme ve čtyřmetrové výšce a cesta podél jezera Moeraki vypadá, že jezero má přibližně stejnou nadmořskou výšku jako nedaleké moře. Za ním (zhruba od 37. kilometru) pokračuje typické novozélandské nahoru a dolů. Nicméně nejvýše už jsme vystoupali jen do 113 metrů, takže jsem na této etapě byl nejvýše kousek od moře. Pak jsme klesli do 15 metrů k jezeru Paringa a po pár posledních vlnkách ve 12:42 končím ve 12 metrech nad mořem na břehu tohoto jezera (obr. 100). Ujel jsem rovných 52 km. Pěkně to flákám…