11. den – úterý 18. března

Trajekt a cesta na sever

Ráno vstáváme opět dříve. Trajekt nám jede v 9 hodin, ale máme tam být v 8. Snídani trochu ošidím, dnes nebudou skoro žádné energetické výdaje. Motel opouštíme ve spěchu. Na lodních lístcích máme, že v jednom autě bude 9 lidí a ve druhém 3, takže pro jednou přesidluji do naší dodávky, kterou pilotuje Martin. Nejdříve směřujeme ke kancelářím lodní společnosti Interislander, odkud musíme kousek vedle objíždět přes město. Tady se řadíme do fronty na parkovišti před trajekty. Jenže Klára právě zjistila, že asi zůstaly na pokoji její cyklistické tretry. Takže Martin zaběhne říci Petrovi, co se děje, a vracíme se k motelu. Martin s tím jede, že se bojím o vlastní život. Vždyť je to pár ulic a máme ještě asi půl hodiny času… Pak se podobnou rychlostí vracíme zpátky. Auta stojí a čekají. Nakonec se i naše řada vozidel dá do pohybu a najde se pro nás parkovací prostor na palubě.

V 9 hodin vyplouváme na lodi DEV Aratere (což znamená maorsky „rychlá cesta“) pro 670 pasažérů a 230 aut. Čekají nás tři a půl hodiny plavby, z toho asi hodina a půl fjordem na severu Jižního ostrova, hodina po otevřeném moři Cookovým průlivem a hodina zátokou na jihu Severního ostrova. Nejdříve odesílám domů esemesky informující o tom, že se domů vrátím ve stejný čas, jak bylo plánováno, ale o den později. Jediná odpověď dorazila od mamky, která mi psala, ať si ten den navíc užiju. Jestli pro mne na letiště někdo přijede, jsem se nedozvěděl. Začátek plavby trávím na palubě (obr. 121), fotím duhu nad pevninou (obr. 122), či druhou ze tří lodí Interislanderu jménem DEV Arahura (maorsky „cesta k úsvitu“), která plula opačným směrem. Po tři čtvrtě hodině nás to na palubě přestane bavit (obr. 123), tak jdeme dovnitř. Dojdeme si do kavárny pro papírový kelímek kávy a pak si sedneme do prostoru pro pasažéry. Na jedenáctou jdeme do jídelny, kde ta zajímavější jídla inzerují, ale nemají, tak si nakonec dám lasagne. Moc jich není, takže si ještě dáme s Martinem Vohryzkem napůl smažené hranolky s kečupem.

Někde v Cookově průlivu jsme měli míjet i několik malých ostrovů nazývaných The Brothers, kde žijí ještěři tuatara, jediní zástupci čeledi plazů, která vyhynula před 100 miliony let. Když se v poledne vrátím na palubu, už se blížíme k přístavu hlavního města Nového Zélandu (obr. 124). Wellington má asi 400 tisíc obyvatel a hlavním městem se stal v roce 1865, když si politici uvědomili, že Auckland je moc na severu a obtížně dostupný pro obyvatele Jižního ostrova. Město se aktuálně chlubí dvanáctým místem na světě, co se týká kvality života jeho obyvatel. Netuším, podle jakých kritérií se podobné žebříčky sestavují. Podle zdejších meteorologických podmínek se městu přezdívá „Větrné město“. V přístavu kotvil luxusní plovoucí hotel Celebrity Solstice (obr. 125), na jehož 19 palub se vejde 2850 pasažérů a 1500 členů posádky. Loď pluje pod maltskou vlajkou. To bylo asi to nejzajímavější, co jsme z hlavního města viděli.

Hned poté, co jsme dorazili k molu, jsme sešli k našim autům, přičemž já už jsem šel na své obvyklé místo. Když nás pustili z lodi, najeli jsme hned před přístavem na hlavní silnici číslo 1, po které jsme vyrazili k severu. Čekalo nás 312 km automobilového přejezdu. Přitom centrum Wellingtonu bylo v místě přistání na jih od nás. Prostě nebyl čas, takže jedeme. U jakéhosi Bullsu jsme opustili silnici číslo 1 a pokračovali po trojce. Ve městě Whanganui jsme chtěli najít nějaký supermarket, ale asi jsme zvolili špatný směr, takže naše zajížďka nepřinesla žádný efekt. Nakonec jsme zastavili u benzínové pumpy v Haweře, kde jsme si dali nejen toaletní přestávku. Pak už to bylo přímo na sever, přičemž jsme začali za předním sklem vyhlížet sopku Mount Egmont. Nevyhlédli jsme nic. Nakonec jsme dorazili do pětitisícového města Stratfordu, celý jsme ho projeli k severu, a na jeho úplném konci jsme nalevo měli náš Amity Court Motel. Bylo 17:15. Stratford byl pojmenován po rodišti Williama Shakespeara, takže je ve městě 67 ulic pojmenováno podle postav z jeho 27 her. Je tu i jediný orloj na Novém Zélandu, který třikrát denně (v 10, 13 a 15 hodin) přehrává balkónovou scénu z Romea a Julie.

Kousek na západ od nás byl Mount Egmont (často je uváděn maorský název ve tvaru Mount Taranaki). Spící sopka je normálně těžko přehlédnutelná. Přece jen má dole poloměr 9,6 km a dosahuje výšky 2518 metrů nad mořem. Jenže mi ji tam prostě neviděli. Na západ od nás byl velký bílý mrak (a spoiler: bude tam i zítra ráno). V okolí motelu nebylo skoro nic, takže jsme jeli na nákup autem. První zastávkou byl supermarket New World, kde jsem koupil džus, chléb, šunku, borůvkový jogurt, konzervu polévky „corn & bacon chowder“ (tedy kukuřično-slaninové) a celé grilované nadívané kuře. Platil jsem kartou. Druhou zastávkou byl obchod s alkoholem, kde jsem po chvíli váhání koupil sedmičku irské whiskey Tullamore Dew. Také jsem platil kartou a vyšlo mě to 2,3krát dráž než litrovka skotské v Dubaji. Pak už jsme se vrátili zpět do motelu. Kuře bylo v termosáčku ještě teplé, tak jsem ho hned rozdělil na dvě poloviny a jednu z nich s pár krajíčky chleba spořádal. Druhou si za chvíli dá Petr, se kterým jsem se domluvil už v supermarketu. Tím máme dnešní večeři vyřešenou a zbývá jen popíjet a povídat na jednom z pokojů v patře a nakonec jít na kutě. Jsem na dvoulůžku s Járou, na sousední posteli skončil Honza, Petr má lůžko vedle v obýváku. Máme apartmán pro hendikepované, možná proto ho čtvrtinu zabírá koupelna, ve které by se snad dalo i tančit.

12. den – středa 19. března

Zapomenutý svět

Ráno si zase na pokoji děláme další snídani z nakoupených zásob. Naším dnešním cílem bude Hilton Motel ve městě Taumarunui. To máme ze Stratfordu zhruba 150 km, takže máme v plánu se nechat třetinu vzdálenosti popovézt auty a pak si zhruba 100 km ujet na kolech. Vyráželi jsme někdy po deváté hodině. Asi 23 km za Stratfordem jsme zastavili v sedle Strathmore Saddle. Odsud měly být spektakulární výhledy všemi směry, včetně hory Mount Egmont na západě. Takže jsme fotili údolí kolem nás (obr. 126), na západě nic zajímavého vidět nebylo. Petr nakonec ujel přes 50 km a zastavili jsme u železničního přejezdu, za kterým bylo dostatečně prostorné odpočívadlo. Vytahujeme kola.

Vyjíždíme kolem půl jedenácté a naše startovní nadmořská výška činí 184 metrů nad mořem. Nacházíme se v údolí zvaném Forgotten World, tedy Zapomenutý svět. To je naprosto přesný termín. Možná ani spousta Novozélanďanů neví, že tu tohle údolí je. Hned od startu stoupáme lesem. Jelikož mám turistické informace na druhé straně mapy tohoto údolí, jsem schopen říci, že to listnaté byly většinou pabuky, jehličnaté byly podocarpy, které mají krásný český název nohoplody. Snad netřeba dodávat, že jsem o ničem takovém v životě neslyšel. Po třech kilometrech jízdy jsme 333 metrů nad mořem v sedle Whangamomona Saddle, o tři kilometry dál ve výšce 149 metrů. Po dalším kilometru se dostáváme k ceduli (na obr. 127 ten červený obdélník vlevo od silnice), podle které vjíždíme do Republiky Whangamomona.

Po devíti kilometrech jízdy (obr. 128) jsme v nadmořské výšce 148 metrů a dojeli jsme do vesnice jménem Whangamomona. To bylo městečko založené v roce 1895, ve kterém žilo přes tři stovky obyvatel. V 60. letech minulého století se ale vylidnilo a dnes jich tu žije kolem třiceti. Historickým centrem je Whangamomona Hotel (obr. 129), který stále slouží svému původnímu účelu, ale můžete zde získat i místní pas. Whangamomona totiž v roce 1989 vyhlásila nezávislost (včetně vlastních prezidentských voleb!). Jeli jsme dál (obr. 130). V naší blízkosti údolím stále křižovala železniční trať se spoustou tunelů. Železniční provoz tu není žádný, ale prý tu v sezóně půjčují turistům drezíny. To je asi vážně možné jen tady…