15. den – sobota 22. března

Z maorské vesnice na pobřeží

… Motel se pyšnil pěstováním petržele, ale většímu zájmu se těšila kulovitá květenství zdejších hortenzií. O půl osmé jsme šli do městečka na večeři. Jenom jsme přešli hlavní silnici a měli jsme jich před sebou hned několik. Vybrali jsme si restauraci Ambria. Servírce nikdo z nás moc nerozuměl (městečko založili usedlíci ze Severního Irska, proto asi zdejší angličtina zněla poněkud méně srozumitelně), ale jídelníček byl čitelný. Objednal jsem si „lamb shanks“, takže jsem čekal maso z dolní části jehněčí nohy. Jehněčí jsem dostal, ale vypadalo to spíš na žebírka. Pod nimi byly brambory s fazolkami a jahodami. Navrchu proužky z paprik tří barev (obr. 181). Brambory s jahodami nás dokonale fascinovaly, bylo to šílené, ale dobré. Petr se zeptal, zda je to nějaká novozélandská specialita, ale prý je to jen specialita zdejšího šéfkuchaře, který rád zkouší neobvyklé kombinace. Martin si stěžoval, že takhle jehněčí nožky nevypadají, na což servírka kontrovala, že nám to na začátku říkala, že jde o změnu v menu. Klidně to bylo možné. Nápis křídou na tabuli změnu menu potvrzoval a jako přílohu uváděl „marocké brambory s jahodami a salátem ze zelených fazolek s mátovým jogurtem“. Jogurtu ani máty jsem si nevšiml, ale nevylučuji, že tam byly. Pil jsem k tomu pivo a nakonec zaplatil kartou. Slavit se prý bude až zítra, takže sekt nechávám ležet v lednici. Většina nás večer stráví na pokoji číslo 1. Když Petr na recepci vyřizoval naše ubytování, prý mu volal někdo z Fiji Airways, že pondělní let z Aucklandu do Nadi bude mít asi pět hodin zpoždění. Odletové potíže začínají.

16. den – neděle 23. března

Poslední kilometry a Auckland

Po několika dnech, kdy nebylo na pokojích na čem vařit, konečně snídám kukuřičnou polévku se slaninou, jinak bych tu konzervu musel buď vyhodit, nebo přivézt domů. Původně Petr počítal s tím, že ráno nasedneme na kola a dojedeme buď do Waihi (asi 25 km), případně k moři do Waihi Beach (20 nebo 31 km, vedou tam dvě cesty). Tam bychom zabalili kola a odjeli do hotelu v Aucklandu (od pláže asi 145 km). Ale ani jednomu z nás už se nechtělo strávit dalších 12 až 25 km na frekventované hlavní silnici číslo 2. Takže se necháme skoro 26 km popovézt na konec Waihi a odtud pojedeme po silnici číslo 25 do Whangamaty. To by mělo být asi 30 km. Jdeme nakládat kola, přičemž si všimnu, že to moje má úplně prázdné přední kolo. Takže jdu podruhé na Zélandu měnit duši. Moc povzbudivý začátek dne to není.

V 10:10 jsme u Morgan Parku ve čtyřtisícovém městě Waihi a vyrážíme ujet poslední kousek naší zdejší cesty. Výchozí nadmořská výška je 105 metrů. Nejdříve pozvolna vystoupáme do 125 metrů, pak sjedeme do 101 metrů a zase vystoupáme do 124 metrů. Obloha je zatažená, nejspíš ještě stihneme i naposledy zmoknout. Po pěti kilometrech zahřívací skoro rovinky začínáme stoupat. Co jiného se dalo čekat od pobřežní silnice, že? Na 8. kilometru jsme tedy v nadmořské výšce 235 metrů. Máme za sebou chvilku suchého deště, obloha se bude postupně vyjasňovat až do úplné sluníčkové pohody. Ostatním jsem trochu ujel. Jestli dnes píchnu, další duši s sebou nemám, tak se radši zbytečně neflákám. O 2 km dál jsem ovšem klesl do 162 metrů a pár našich sjezdařů mne předjelo. Za chvilku jim to vrátím. Na 11. kilometru mám nadmořskou výšku 244 metrů, což bude dnešní maximum.

Během následujícího serpentinového sjezdu jsem si i udělal zastávku na tři fotky. Je na nich vidět les. Na 15. kilometru mám nadmořskou výšku 8 metrů. Směrem k Whiritoe se silnice dál vlní, ale už se nedostanu přes 30 metrů nad mořem. Až za ní přijde poslední novozélandský hrb, kde si vyjedu z 12 do 79 metrů a hned vzápětí sjedu do 7 metrů nad mořem. Od 20. kilometru jedu víceméně po rovině, tím chci říci, že se silnice vlní jen někde mezi 3 a 32 metry nad mořem. Po 25 kilometrech mám napravo ústí řeky Otahu do moře (obr. 182). Na sever od něj už leží naše cílové město. Nakonec jsem tedy dorazil do třítisícového města Whangamata, kde mě dojel Martin. Cestou po hlavní třídě Port Road jsme se rozhlíželi po našich dodávkách. Nakonec jsme zabočili doprava na Hunt Road a zamířili k moři. Tady jsem se 7 metrů nad jeho hladinou podle mého výškoměru s kolem vyfotil (obr. 183 a 184) a vrátil se s ním na parkoviště k našim dodávkám. Máme 11:45 hodin, poslední ujetá etapa znamenala 30,1 km. Mise splněna: tímto mám po Novém Zélandu naježděno 1013,7 km.

Vytahuji z auta svůj kufr, z dodávky krabici od kola a jdu se pustit do balení. Docela mi to šlo, mám kolo zabalené jako první. Rovnou jsem se tedy převlékl z cyklistického oblečení do letně turistického. Přilbu jsem spolu s pár dalšími odpadky vyhodil do koše, což jsem plánoval už před odletem. Helma už byla dost jetá a od začátku jsem počítal s tím, že ji domů nepřivezu. Ostatně už jsem si loni koupil novou. Ve 12:35 nemám co dělat. Přitom ve 12:50 přijíždí poslední dvojice našich cyklistů (Jára a Pavel Pospíšil). Honza už měl tisícovku splněnou a vůbec dnes na kole nejel. Jdu s Petrem do města (obr. 185), kde si společně koupíme fish and chips. Než nám ryby a hranolky usmaží, dojde Petr do samoobsluhy pro dvě lahve piva. Oběd si sníme na lavičce u našeho tábořiště na parkovišti. Martin s Klárou se zatím byli koupat. Když mají všichni sbaleno, vytáhne Petr lahev sektu a jdeme slavit (a dělat společné fotky – obr. 186). Ve 14 hodin se můžeme naložit do aut a vydat se na poslední přesun.

Náš automobilový přejezd se protáhl na 150 km. Z toho byla značná část po dost klikaté silnici číslo 25. Pak jsme najeli na nám už známou dvojku, na jejímž konci následoval nejkritičtější moment našich cest autem. Ale Petr dupl na brzdu rychle, takže jsme za zatáčkou do kolony popojíždějících aut nenarazili. Napojení silnice číslo 2 na silnici číslo 1 totiž obstarávala klasická křižovatka ve tvaru T, na které jsme museli odbočit doprava, tedy dát všem přednost. I na té jedničce směrem k Aucklandu jsme chvílemi jen přískoky popojížděli, přičemž těžko šlo odhadnout, který z pruhů bude zrovna rychlejší. Ale nakonec se to i tam rozjelo.

V 16:15 jsme byli v cíli, kterým byl Airport Gateway Hotel v Aucklandu. Jak název napovídal, byl kousek od letiště. Co se týká Aucklandu, tak byl na jeho jihu. Ale spíš než Auckland to bylo jeho předměstí jménem Mangere (to samotné má asi 55 tisíc obyvatel). Petr zařídil naše ubytování a hned s Martinem odjel vrátit naše auta do zdejší pobočky USAVE. Ta sídlila přímo u letiště, což znamenalo 3,4 km od hotelu, tedy zhruba 4 minuty jízdy. V hotelu jsme měli samé dvoulůžkové pokoje. Podnik vedli nějací Indové. Já jsem bydlel s Járou. Takže nejdříve do sprchy a pak se pokusit nějak inteligentně zabalit kufr i batoh. Poté mám volno a mohu přemýšlet, co s ním.

Petr s Martinem už jsou zpátky z půjčovny aut. Petrův předpoklad, že vrácení aut asi o hodinu později, než bylo smluveno v Christchurchi, bude odbyto mávnutím rukou, se potvrdil. U nás už by asi většina půjčoven chtěla zaplatit penále. Za Pavlem Minaříkem sem dorazil nějaký jeho známý žijící momentálně v Aucklandu. Domluvili jsme se, že vyrazíme do města. Po chvíli dohadování nám recepční domluvila dva taxíky na 18. hodinu. Zájemců o cestu do města bylo sedm, což je na jeden taxík moc. Cena za jednu jízdu byla dohodnuta na 50 dolarů, pokud na taxametru nebude méně. Radši jsem si vzal vizitku hotelu pro případ, že bych se ve městě ztratil. Auta (dvě Toyoty Camry) byla před recepcí přesně. Sedm je špatně dělitelné dvěma, takže jsem skončil v prvním voze s Martinem a Járou. Ve druhém jeli Petr, Pavlové Pospíšil a Minařík a známý posledně jmenovaného. Nejkratší cestou je to do centra něco málo přes 17 km, trvalo to asi půlhodinu, a od našeho šoféra původem z Fidži jsme se dozvěděli řadu zajímavostí. Třeba že bílí taxikáři si tu většinou v neděli dávají volno a je tedy obtížnější sehnat taxíka. Na taxametru bylo přes 60, takže jsem zaplatil svou poslední padesátidolarovkou. Martin s Járou mi potom dají každý 17 dolarů, takže na tom ještě vydělám. S řidiči se domluvíme, že tu na nás budou čekat ve 22 hodin a odvezou nás zpět do hotelu.

Auckland má asi 1,4 miliónu obyvatel. Byli jsme přímo před budovou Skycity, k níž patří kasino, hotel a televizní věž Sky Tower (obr. 187). Nejvyšší stavba na jižní polokouli byla otevřena v březnu 1997 a měří 328 metrů. Jsou v ní dvě vyhlídková patra. To nižší ve výšce 186 metrů má prosklenou podlahu (skvělá atrakce zejména pro lidi se závratěmi!), vyšší ve výšce 220 metrů je otevřené. Viditelnost odsud bývá asi 80 km všemi směry. Nahoře je i kavárna a bar. Cena za výtah činí 28 dolarů. Ani jsme nezjišťovali, zda by to někdo dal, a vyrazili jsme pryč (obr. 188). Naše cesta vedla po ulici Hobson Street. První zastávkou byla novogotická katedrála Sv. Patrika. Pak jsme došli k ulici Queen Street. To je hlavní ulice centra Aucklandu. Po ní jsme došli až na Queen Elizabeth II Square, kde stojí bývalá budova hlavní pošty v edvardiánském stylu (obr. 189). Na konci Queen Street jsme dorazili k budově Ferry Terminal (obr. 190), která už je vlastně na Quay Street. Žlutá přístavní budova je ve stylu edvardiánského baroka…