1. den – sobota 8. března

Odlet

Našeho Peugeota měl půjčeného brácha, což trochu komplikovalo přípravu zavazadel. Dotyčný nakonec onoho sobotního dopoledne dorazil svým Audi A6 Avant, takže jsme do něj naložili krabici s kolem a kufr, a vyrazili na nádraží. Tady jsem postavil na váhu krabici s kolem a váha ukázala rovných 20 kg, tedy přesně dle mého očekávání. Přiložil jsem k ní kufr, a ručička se přehoupla přesně na třicítku. Takže díky, jedeme zpátky. Zavazadla už nechám v bráchově autě, vše ostatní musí jít do batohu, který bude mým palubním zavazadlem. Bratr si dal časný oběd, na mě bylo brzy, takže jsem poslední domácí krmi odmítl. Kdyžtak mám s sebou balení sušenek. Po jedenácté hodině jsme vyrazili směrem ku Praze. Bratr se rozhodl vzít to severem přes město, takže jsem se po chvíli přestal obávat, že opět budu na letišti zbytečně brzy. Před terminálem 1 jsem tedy byl asi ve 13:10. Rozloučil jsem se s bráchou, který má naštěstí volno i při mém návratu, takže pro mne přijede.

Sraz jsme měli ve 13:30 na našem obvyklém místě. Tentokrát jsem dokonce na letišti ani nebyl první, už tam čekal Pavel Pospíšil. Zanedlouho jsme byli skoro kompletní, dohodnutý čas srazu o něco nestihl pouze náš cyklomechanik Martin Jahn. Ten byl v rámci tohoto projektu pouze na severoamerické výpravě, které jsem se ale já nezúčastnil. Další novou tváří pro mne byla jeho přítelkyně Klára. Zbytek naší dvanáctky tvořili samí obvyklí účastníci: šéf Petr, tři Pavlové (Minařík, Pospíšil a Šnajdr), Honza, manželé Tonda a Dana Pechovi, Jára, Martin a já. Petr rozdal letenky a kartičky pojišťovny nám, kteří se přes něho nechali pojistit. Pak už se šlo do fronty před krajní dvě přepážky Emirátů. Tady jsem opět zjistil, že zdejší váhy jsou k zákazníkům nepatrně tolerantnější, takže jsem se svými údaji 19,8 + 9,9 kg měl ještě třísetgramovou rezervu. Kromě palubních lístků jsme dostali ještě vouchery na ubytování v hotelu v Dubaji i s návodem, jak s nimi zacházet. Bydlet jsem měl s mechanikem Martinem Jahnem, což byla evidentně blbost. Zato Jára si dělal starost, aby se jeho žena nedozvěděla, že má noc v Dubaji trávit na jednom pokoji s Klárou (blondýna, 27 let). ;-)

Kola jsme tradičně odvezli na přepážku nadměrných zavazadel a byli jsme odbaveni. Kofeináři šli na kávičku, ostatní dopíjeli své zásoby nápojů, protože daleko nás s lahvemi nepustí. Pak se už rozloučilo posledních pár lidí z doprovodu a šli jsme na pasovou kontrolu. Cestou k odletovým branám jsme ještě prošli první z mnoha bezpečnostních prohlídek nás i palubních zavazadel. Pak jsme mohli vyrazit na nákupy, což snad nikdo nedělal, na záchod, či přes sklo sledovat Boeing 777-300, který už na nás čekal. Prostě už to bylo tak nějak jako vždycky. Po čtvrt na čtyři nás začali postupně pouštět do letadla, jehož plánovaný odlet byl v 15:50, takže jsme tak nějak tradičně kolem šestnácté hodiny odstartovali. Seděl jsem u uličky, vedle mne Pavel Minařík a Jára, který si prohodil místo s naším mechanikem Martinem.

Letušky nám k večeři dali vybrat mezi kuřetem na másle a jehněčími medailonky. Cestou na Zéland většině z nás přišlo jako dobrý nápad dát si to druhé. K tomu jsem si dal lahvičku červeného vína (vida, z Chile). Co se týká palubního systému, svůj zájem jsem omezil na kategorii nových filmů a pustil si sci-fi Enderova hra. Docela dobré, ale radši jsem si to měl nechat na větší displej některého z následujících letů. Pak jsem zkusil hudební server, kde mezi novými nahrávkami byli i The Beatles. Ne že by nahráli něco nového, ale 130 minut dlouhé album On Air – Live at the BBC Volume 2 vyšlo loni v listopadu. Já si pustil High Hopes od Bruce Springsteena a ve zbytku času nekoncepčně skákal mezi různými dalšími interprety a žánry. V Dubaji jsme měli být 0:55 ráno, což znamenalo 21:55 středoevropského času. Abychom tam nebyli dříve, nechali nás chvíli kroužit nad Spojenými arabskými emiráty.

2. den – neděle 9. března

Stále na cestě

„Pokyny pro tranzitní cestující po příletu do Dubaje“ se ukázaly příliš stručnými, takže jsme se museli několikrát dotazovat, kam máme jít. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou, pak jsme byli konečně nasměrováni k přepážce směnárny, kde jsme po dvojicích předkládali vouchery na ubytování a naše pasy. Arab za pultíkem nám do pasu dal razítko sloužící jako krátkodobé vízum k pobytu v Emirátech. Když před něho položila pas Klára, nijak nereagoval. Jakoby tam ani nebyla. Až když se přidal i Jára, tak se pustil do práce. Vítejme v muslimském světě! Pro další razítko do pasu jsme šli k pasové kontrole, jejíž součástí byl i oční sken. Podle instrukcí jsme v levé části příletové haly objevili přepážku „Hotel transportation for Emirates transit passengers“, u které nás na chvíli nechali usednout na lavičky. Autobus do hotelu prý jezdí každých 20 minut. Zaplněn byl do posledního místa, dříve by možná ani neodjel. Cesta do hotelu trvala asi 5 minut. Petr už z Prahy vezl krabici s dortem a tady se jí začal zbavovat. Než se mu na recepci podařilo dostat klíče od šesti dvoulůžkových pokojů, krabice byla prázdná.

Před půl třetí ráno jsme tedy byli na pokoji (bydlel jsem nepřekvapivě s Járou, což navzdory voucherům bylo jasné od začátku). Z pokoje jsme měli výhled na stanici metra, ale to ani v Dubaji v noci nejezdí. Dali jsme si rychlou sprchu, pro jistotu jsem nařídil budík na mobilu, a šli jsme spát. Petr nám všem na recepci zařídil buzení na šestou hodinu místního času. Tedy zhruba 200 minut spánku. V noci jsem se vzbudil s pocitem, že už bych měl asi vstávat, tak jsem si rozsvítil hodinky. Stálo na nich 4:43. Otočil jsem se a pokračoval ve spánku. V šest se ozval jak můj mobil, tak pokojový telefon. Jakýsi automat po mně chtěl stisknutí libovolného tlačítka na telefonu, tak jsem mu udělal radost. Vzali jsme si všechna zavazadla, kartičku od pokoje vrátili na recepci a vyrazili na hotelovou snídani. Švédské stoly nabízely všechno možné a vlastně to byla první a zároveň poslední pořádná snídaně za celou dovolenou. Oba palce nahoru!

Příjemně nadlábnutí jsme v sedm hodin vyrazili stejným malým a plným autobusem zpět na letiště. Teď už bylo i něco vidět, takže jsme mohli okukovat alespoň dopravní provoz plný aut s astronomickými cenami. Ostatně jako taxíky tu také nejezdilo nic obyčejnějšího než Toyoty Camry. Až když jsem viděl billboard inzerující automobil Kia Quoris, vzpomněl jsem si, že nic od této značky jsem tu tedy rozhodně nezahlédl. Zpátky na letišti jsme opět prošli pasovou kontrolou (třetí razítko v pasu, které nejde přečíst, během zhruba šesti hodin) i naší oblíbenou bezpečnostní kontrolou. Pak jsme vyrazili hledat správný terminál a naši odletovou bránu, odkud nám v 9:05 měl odlétat náš druhý let (doma tou dobou tedy bylo 6:05).

S Petrem a Járou jsme vyrazili na nákup do duty free shopu. Jára bral gin, Petr skotskou a já jsem si (s přihlédnutím k tomu, že jih Nového Zélandu osídlili ze značné části přistěhovalci právě ze Skotska) nakonec vybral lahev skotské whisky značky Grant’s. To je ještě stále rodinný podnik, těm pošlu své peníze radši než nadnárodním korporacím. Když u pokladny zjistili, kam letíme, nastala nevídaná kovbojka. Každému z nás lahev bohatě obalili bublinkovou fólií, zabalili do papírového kartonu, který opatřili dvěma plastovými plombami a černým fixem na ně podle pasu napsali naše jména. Pokračování to mělo o chvíli později na odletové bráně, kde nám tato papírová zavazadla zaměstnanci Emirátů odebrali (výměnou za další kousek papíru) a odvezli hromadně do letadla. Tím byl Boeing 777-300ER. Ta dvě písmena v názvu znamenají „prodloužený dolet“ a letadlo má třeba větší rozpětí křídel, ale uvnitř je stejné.

Stejné, ale novější. Což znamenalo monitory s větší úhlopříčkou a čistším obrazem, mnohem lepší ovládání palubního systému a zřejmě i větší harddisk, protože nabídka filmů i hudby byla zhruba dvojnásobná. Jídelníček jsme dostali na celý let, takže jsme si mohli předem vybrat všechna tři jídla. K obědu byl výběr mezi kuřetem se satay omáčkou (tedy něco pro ty, co letí do Thajska) a hovězím po sečuánsku, což je vlastně hned za rohem. Rozhodl jsem se pro krávu a opět červené víno (pro změnu z Francie). Z filmů jsem si nejdříve vybral drama jediného herce Vše je ztraceno, což je v mnoha ohledech opravdu pozoruhodný film. Nejen protože se v něm prakticky vůbec nemluví, takže není třeba téměř žádná znalost angličtiny. Snad se mi ho ještě podaří vidět i na větší projekční ploše. Pak jsem si ještě pustil irskou koprodukční upířinu Byzantium. I to stálo za to. Let do Bangkoku byl stejně jako let z Prahy zhruba šestihodinový, takže na místě jsme v 18:05 (doma je tou dobou teprve 12:05).

Při mezipřistání musejí všichni vystoupit z letadla a s sebou si vzít všechny svoje věci. Během hodiny a půl se mimo jiné vymění celá posádka letu. My jsme se vydali na cestu bangkockým letištěm, abychom si mohli projít další bezpečnostní kontrolou a o patro výš se vrátit zpět k našemu letadlu. Tam nám ještě Thajci lezli do příručních zavazadel a hledali, jestli si někdo nekoupil nějaký alkohol. Já věděl, proč to dělám hned v Dubaji, ale přišlo mi to jako svinstvo. Nikde jsem neslyšel, že se tu alkohol nakupovat nesmí. A místní případně nechají obchodníky vydělat a pak ještě flašku zabaví. Hlad jsem rozhodně neměl, ale s vědomím toho, že na Nový Zéland se nesmí dovážet žádné potraviny, jsem se pustil do sušenek. Moc zájemců, kteří by mi s nimi chtěli pomoci, jsem nenašel.

Zpátky na palubu nás začali pouštět za chvíli. Odlet z Bangkoku byl plánován na 19:30 místního času. Můj plán byl většinu tohoto letu prospat. I proto jsem se něčemu takovému na cestě z Dubaje vyhýbal. Kupodivu se mi to docela dařilo. Vím, že jsme pořád rolovali po letištní ploše, a najednou jsem otevřel oči a zjistil, že už jsme dávno ve vzduchu. Takže jsem se nechal vyrušit večeří, ke které jsem si vybral rybu, o které od minule vím, že má český název chňapal. Ale ouha, ryba došla! Takže jsem dostal kuře na zázvoru, nic proti němu, ale ve třetím letu bude na výběr mezi hovězím a kuřecím, což už jsem teď oboje měl za sebou, takže nevím, co si budu chtít zopakovat. Ke kuřeti (stejně jako k rybě) bílé víno. Ještě čaj s mlékem a pak už zase pokračovat ve spánku.

3. den – pondělí 10. března

Přílet na Nový Zéland

V Sydney jsme měli být v 8:45 ráno (doma tou dobou bude teprve 22:45 v neděli večer), takže jsem přece jen nezvládl prospat celý devítihodinový let a zase jsem se vrhl na průzkum palubního systému. Musel jsem počítat se snídaní a s tím, že ke konci letu nám seberou sluchátka a vůbec budou všemožně rušit. Takže něco kolem hodiny a půl. Nakonec jsem zkusil sci-fi Europa Report, o které jsem nevěděl vůbec nic. Nejznámější tváří ve filmu byl Švéd Michael Nyqvist, byl natočen skoro jako dokument (byť se z větší části odehrával v průzkumném modulu na povrchu titulního Jupiterova měsíce) a nejsem si jistý, jak dopadl. Což může, a nemusí, být mými anglickými neznalostmi. Snídaně ve stylu croissant, máslo, marmeláda, džus a káva či čaj mi stačí. A je prakticky stejná při jakémkoli letu s Emiráty. Navíc tam bývá i ovocný salát, což je výborný vynález.

V Sydney jsme prošli další bezpečnostní kontrolou a pak byl na rozdíl od Bangkoku klid. Někdo vyrazil na kávu, já jsem dojedl české sušenky, které se i díky Petrovu dortu ukázaly nadbytečnými. Obchodů všude plno, nikdo nás už ale nijak nekontroloval a pustili nás zpátky do letadla, které v 10:15 mělo vyrazit na poslední úsek své dlouhé cesty. Ta mezipřistání nejsou nijak nutná, ale letecká společnost je využívá, aby mohla nabízet i letenky typu Bangkok – Sydney, na které by jinak podle mezinárodních předpisů neměla nárok. K obědu jsem do poslední chvíle váhal mezi kuřetem ve středomořském stylu a hovězím s hoisin omáčkou, abych nakonec skončil u krávy, která mi bohužel moc nešmakovala. Víno samozřejmě červené. Po půlhodině mi došlo, že film Nebraska nestihnu dokoukat, tak jsem ho stopnul rovnou. V hudebním systému jsem si našel nejtvrdší nové album (Trivium: Vengeance Falls), které jsem doposlouchat stihl. Ani ne tříhodinový let skončil dle plánu v 15:20 na letišti v Christchurchi (doma tou dobou bylo 3:20 ráno, což znamená posun o rovných 12 hodin a výhodu pro majitele ručičkových hodinek – třebaže většina digitálních se také dá přepnout na dvanáctihodinový režim).

Po příletu se na pohyblivém pásu shledávám se svým kufrem a pak jedu pro důležitější zavazadla: papírovou krabičku s chlastem a její větší kolegyni s kolem. Tuším, že jsme ještě nezvítězili, takže rovnou jdu s Pavlem Šnajdrem do další fronty. „Passenger arrival card“ nám letušky rozdaly už v letadle, takže ho máme úspěšně vyplněný. Paní za pultem si ho projde, zeptá se na jídlo (ne, žádné jídlo nevezu – dokonce jsem si nevzal ani žádné sportovní doplňky jako magnézium, aminokyseliny, energetické gely či iontový nápoj, budu prostě jednou jezdit na čistou vodu), pak na formulář černým fixem napíše „bike“ a pošle nás vedle na další kontrolu. Lidem v pohorkách kontrolovala i podrážky. Její kolega mi vlastním nožem otevřel krabici s kolem, vzal baterku, svítil si i na taková místa jako je sedlová trubka rámu, prstem zkoušel špínu na místech, kde asi většinou bývá, ale já kolo doma vyčistil důkladně, takže byl spokojený a krabici mi přelepil vlastní páskou s nápisem „oficially opened for inspection purposes by the New Zealand Ministry for Primary Industries“. Martin Vohryzek i s oběma dalšími Pavly se kontrole kol úspěšně vyhnuli díky jeho větě, že u nás je zima a v zimě se přece na kole nejezdí. ;-) Po kontrole čistoty jsem ještě krabici s kolem i ostatní příruční zavazadla nechal projet rentgenem, a bylo vyhráno. Pod ministerstvo s podivným názvem spadá zemědělství, lesnictví, chov zvířat a bezpečnost potravin. A o tom je celá tato kontrola. Nakonec se čekalo, až Petrovi jeden z těchto úředníků umyje kolo, které kontrole nevyhovělo, a to jeho očistě Petr prý věnoval celých 5 minut.

Než se nás pět dočkalo zbylých sedmi a šéfa až nakonec, vyměnil jsem si 150 amerických dolarů za 155,90 novozélandských. Což neodpovídalo vyvěšenému kurzu, ale ti syčáci tam měli desetidolarový bankovní poplatek. První známka toho, že na Novém Zélandu budou peníze odtékat z našich kapes mnohem rychleji než ve Vietnamu. Pro srovnání dodávám, že 400 NZD mě v České spořitelně v Jičíně přišlo na 6880 Kč (také včetně bankovního poplatku). V 17 hodin už jsme všichni a po chvíli vyrážíme za Petrem, který už je v telefonním kontaktu s našimi vozidly. Ta přijíždějí na parkoviště před letištěm zhruba v 17:15. Jedná se o dva bílé Fordy Transit, z nichž jeden je dvanáctimístným mikrobusem a druhý má tři místa v kabině a pak už je jen velký dodávkový prostor. Do něj tedy narovnáme našich 12 kol. My i ostatní zavazadla se vejdeme do mikrobusu. Řídí zatím místní, kteří pro nás přijeli.

O půl šesté jsme tedy před christchurchskou pobočkou půjčovny aut USAVE (čte se to jako „you save“ ve smyslu „ušetříš“) a zhruba půl hodiny trvá, než s nimi Petr vyřídí všechny formality. Pak už jsou auta naše a mikrobus bude vždy řídit Petr, zatímco dodávku bude ovládat Martin. S ním bude jezdit Klára, my ostatní se necháme vozit naším šéfem. Ten teď musel najít Aalton Motel, což podle map na googlu mělo být velmi jednoduché. Zpátky na hlavní silnici od letiště, po ní pořád rovně a pak dvakrát doprava. Kupodivu to i v reálu bylo tak jednoduché, takže v 18:20 jsme na místě. Čekají nás tři čtyřlůžkové apartmány. Běžným zvykem je všude jedna manželská postel a dvě oddělená lůžka. Zřejmě zacíleno na rodiny s dvěma dětmi. Skončil jsem na manželské posteli s Petrem, další dvě postele obsadili Jára a Honza. Všechny tři flašky tedy skončily u nás, a byla to pěkná geometrie. Lahev whisky Grant’s má totiž trojúhelníkový půdorys, zatímco gin Beefeater čtverhranný, což Petr doplnil kruhem. Tak jsme si ťukli a každý pil to svoje.

Nikdo moc neotálel a během deseti minut už jsme všichni vytahovali z krabic či vaků části kol a snažili se z nich udělat jedno celé. Mně se to povedlo relativně velmi rychle a bez problémů. Ani žádná z kotoučových brzd tentokrát nezlobila. Kolo jsem projel, přesmykač přesmykal, přehazovačka přehazovala a obě brzdy brzdily, tedy vše v pořádku. Bublinkovou fólii jsem při vybalování klidně roztrhal, na cestu zpět poslouží to, čím mi v Dubaji obalili flašku s vizourem. Prázdné obaly jsme zatím vrátili do dodávky, obloha vypadala, že by klidně mohlo i začít pršet. Kola jsme ubytovali přímo na pokojích, dali si sprchu či se jinak zkulturnili.

Na večeři se dalo jít buď o dva domy napravo, kde bylo dost plno, nebo stejně daleko nalevo, kde bylo skoro prázdno, takže jsme se tam v pohodě vešli. První večeře na Novém Zélandu tedy proběhla po dvacáté hodině v tradiční thajské restauraci. Dal jsem si rýži s mořskými plody, což vypadalo jako rizoto, kde bylo nejvíce krevet. K tomu jakési lahvové pivo. Dokonce jsme si řekli o hůlky (aspoň část z nás) a vynechali jsme klasické příbory. Po večeři jsme šli ještě na druhou stranu od motelu, kde byla vedle už ne plné restaurace samoobsluha. Koupil jsem si krabici cereálií značky Kellogg’s, krabici jablečného džusu a pár dalších drobností, například müsli tyčinky či ořecho-medové tyčinky a brambůrky s příchutí med a hořčice. Pak už jen večerní hygienu a zalehl jsem vedle chrápajícího Petra. Příliš měkká postel se sice zavlnila jako moře, ale tuto noc to nevadilo, protože jsem usnul v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře. U mne je to něco nevídaného. V noci jsem se probudil, rozsvítil hodinky a viděl, že je teprve 4:43. Toto číslo mě ovšem probudilo víc, než jsem potřeboval. Ještě jednou a začnu se bát…

4. den – úterý 11. března

Od valounů na trať

Ráno jsme vstávali v sedm hodin (ranní ptáčata na sousedním pokoji mnohem dříve). Snídaně si skoro všude musejí ubytovaní zařizovat sami, tady je to nabízeno jako konkurence populárnějším půjčovnám karavanů, kde si také zákazníci vaří sami. V každém ubytovacím zařízení byla na pokoji rychlovarná konvice, sáčky s čajem a kávou a mléko do nich v lednici. V motelu byla celá klasická kuchyňka, ale mně stačilo uvařit si čaj. Cereálie jsem jedl s džusem. Pak jsem si do batohu připravil cyklistické věci, protože na rozdíl od některých svých kolegů jsem hodlal vyrážet v civilu. V osm jsme šli nakládat kola (obr. 1), venku drobně pršelo (vypadalo to spíš na zvýšenou vlhkost od oceánu než regulérní déšť). Pak jsme naložili zavazadla do mikrobusu a byli připraveni vyrazit na automobilový transport podél východního pobřeží k jihu.

Christchurch jsme tedy viděli jen trochu z auta, ale největší město na Jižním ostrově (366 tisíc obyvatel) si ještě zmínku zaslouží. Honosí se označením „nejangličtější město mimo Anglii“, což je dáno zřejmě už umělostí jeho vzniku. Město bylo založeno v roce 1848 jako nejvzdálenější výspa anglikánské církve (odtud ostatně pochází i jeho název). Středem města byla katedrála a první osadníci byli v roce 1850 vybíráni anglikánskými duchovními coby poctiví, čestní a pracovití abstinenti do čtyřiceti let. Takže jednosměrná jízdenka na druhý konec světa se neudělovala jen živlům, kterých se doma chtěli zbavit, jak se běžně traduje. Střed města je po sérii zemětřesení z let 2010 až 2012 uzavřen, což potrvá minimálně do příštího roku. Také doslova před několika dny se zde děly dramatické věci. Po silných deštích začátkem března přišla stoletá voda a Christchurch a okolí se potýkaly s rozsáhlými záplavami, které kulminovaly 5. března, tedy ani ne před týdnem. Zodpovědně prohlašuji, že jsem neviděl nic, co by něčemu podobnému nasvědčovalo. Asi jsme naštěstí byli jen v nezasažených okrajových částech města. Náš výjezd z něj byl ještě jednodušší, než včerejší cesta od letiště. Prostě jsme u motelu najeli na silnici a bez jakéhokoli odbočování po ní směrem na západ vyjeli z města. Silnice číslo 1 se za ním začala stáčet na jihozápad, aby postupně přešla až na jižní kurz.

Cestou jsme udělali jednu zastávku na čůrání těsně před mostem přes řeku Waitaki (to bylo těch pár minut, kdy opravdu pršelo) a pak jsme po zhruba 280 km jízdy krátce před půl jednou dorazili k Moeraki Boulders. V poledne vrcholil příliv, takže bylo otázkou, co z tohoto přírodního divu uvidíme. Kasičku na dvoudolarové vstupné jsem tedy přešel bez přispění. Následován mým příkladem, Honza si na schodech za mnou zastrkával peněženku do kapsy a nedával pozor, kam šlape. Takže došlápl do paty mého pravého sandálu zrovna ve chvíli, kdy jsem zdvihal patu. Jen to křuplo, jak umělohmotná přezka praskla, a mé oblíbené trekové sandály byly zničené. To mi ta dovolená zase pěkně začíná!

Sešel jsem po zbytku dřevěných schodů mezi křovinami dolů na pláž, kde jsem naštěstí přece jen něco viděl. Zdejší atrakcí je totiž značné množství kulových (nebo skoro kulových) ohlazených kamenů o průměru od 0,5 do 2,2 metru. Je to podivuhodné, ale tyto kulaté valouny jsou také dílem matky přírody (obr. 2 až 4). Za vidění to určitě stálo, ale ty dva dolary jsem do kasičky stejně nehodil. Na pláži jsme strávili zhruba čtvrthodinu. Další čtvrthodinu zabralo potulování po přilehlém obchodě se suvenýry. Měl jsem radši jít naproti do rychlého občerstvení a dopřát si něco malého do žaludku, ale pozdě bycha honit. Až při odchodu jsem si všiml, že všechny tyto stavby zaměřené na turisty mají střechy kulovitého tvaru. Ve 13 hodin nasedáme do aut a vyrážíme dál.

Původně jsme měli jet na kolech z asi 22 km jižněji vzdáleného Palmerstonu, ale čas už nám přece jen dost pokročil, takže jsme ve městě zabočili na silnici číslo 85 vedoucí na severoseverozápad a pokračovali v jízdě. Petr nás hodlal vysadit až na další křižovatce, kde na mapě odbočovala západním směrem bílá silnice. Když to místo viděl, rozhodl se nás šetřit a jel dál. První etapu jsme tedy nezačínali přímo pod kopcem, ale asi o 2,5 km dál. Náš automobilový přejezd tedy skončil po zhruba 320 km asi ve 13:35. Startovní výška činila 290 metrů nad mořem. Vedle auta jsem se rychle převlékl do cyklistického, našel své už vyložené kolo, dostal mapu a informace, kam vlastně mířím. Pojedeme po oné bíle nakreslené silnici do Hydu, kde bychom měli najet na cyklistickou stezku po bývalé železnici. Naším cílem bude Ranfurly Lion Hotel ve městečku Ranfurly. Naše doprovodná vozidla pojedou přímo do cíle, Petr zařídí ubytování, a pak nám s Martinem pojedou na kolech naproti. Vyrážíme zhruba ve 13:50. Na rozdíl od nevlídného pobřeží nám už nad hlavami prosvítá slunce (a zanedlouho bude úplně jasno).

Silnice stále stoupala (až na pár krátkých houpáčků), po obou stranách vozovky byly ploty a za nimi se pásly ovce či dobytek (obr. 5). V okolní krajině bylo rozeseto velké množství různých skal či větších šutrů zajímavých tvarů (obr. 8 a 9). Po půlhodině jízdy jsme byli 569 metrů nad mořem (obr. 6). Pak jsme sjeli do 511 metrů, vyjeli do 545 m (tady bylo kratší zastavení, kdy jsem s Járou dával přednost stádu ovcí hnanému na pastvu na druhé straně silnice – obr. 7), sjeli do 526 m a vyjeli do 586 metrů. Být tu nějaké lesy, připadal bych si jako na výletě v Českém ráji. Následoval sjezd do 494 metrů, během kterého jsme přejížděli po mostu přes důlní silnici pro těžce naložené náklaďáky. Také tam byla odbočka k místnímu zlatému dolu, kam zatočil Honza. To, co vozily náklaďáky, bylo šedé, nikoli zlaté, a samotné doly na mne nepůsobily nijak zajímavěji než pískové lomy u Střelče v Českém ráji. Největší rozdíl byl tedy v ceně vytěžených surovin.

V okolí vesnice Macraes Flat se silnice jen tak mírně vlnila. Za ní ve výšce 517 metrů odbočovala jakási štěrková cesta na Nenthorn. Odtud jsme sjížděli dolů a během sjezdu nás zaujal po levé straně plot ozdobený přehozenými kůžemi divočáků (obr. 10). Netuším, co to mělo znamenat. Sjeli jsme až k další křižovatce, před kterou psali, že rovně se jede do Middlemarche a doprava do Hydu. Také tam bylo rovnou uvedeno, že silnice do Middlemarche má štěrkový povrch (asi až za chvíli, zatím byl v obou ramenech vidět asfalt, ale šlo o první ukázku toho, že o informace o důležitých skutečnostech nebudeme mít na Novém Zélandu nouzi). Uhnul jsem doprava a kousek za křižovatkou jsem měl na výškoměru 454 metrů. Před sebou už během sjezdu viditelné značné stoupání. Ještěže už jsme neměli studené motory, ale po 21,5 km jízdy ve slunečném počasí jsme byli dostatečně zahřátí…