1. den – sobota 18. července

Odjezd

Odjezd byl naplánován na 16 hodin z příjezdového prostoru do objektu pražského Hlavního nádraží ČD (u Jižní věže nádraží na Wilsonově třídě ve směru na Teplice, přístup k němu je z 1. nástupiště nebo Fantovy kavárny). Přišlo mi to sice jako hodně špatný nápad, ale bral jsem to jako důvod ušetřit za benzín a metro a jet opět po pár letech do Prahy vlakem, který mám zadarmo. Tak se člověk na dotyčné místo totiž dostane nejsnáze. Ve čtvrt na jednu jsem za vydatného deště vyrazil na kole na jičínské nádraží. Tašku, batoh a ledvinku mi tam dovezl otec autem. V Nymburce následoval přestup na rychlík a asi deset minut před třetí hodinou jsem byl na místě určení.

Sem nám přišla „zamávat“ Viki a nakonec dorazil i Martin. Venku stále vydatně lilo, což vydrželo i během nakládání kol a zavazadel do vleku a autobusu. Díky nerozumně vybranému nástupnímu místu se muselo počítat s tím, že v Praze půjdou kola nakládat pouze do pravé strany vleku. Cestovní kancelář sice v informačním dopise strašila s váhovým limitem zavazadel maximálně 15 kg (do něhož se nezapočítával stan), ale naštěstí to v reálu nikdo nekontroloval. Myslím, že zabalit věci na vysokohorskou i cyklistickou část zájezdu a vejít se do limitu, by byl opravdu oříšek. Autobus byla stará Karosa, jejíž pravou spodní polovinu zabírala rozkládací polní kuchyň, což způsobovalo nedostatek místa pro ukládání zavazadel. Spousta tašek a batohů tedy skončila v přívěsu na kola. Odjelo se s běžným zpožděním zhruba 45 minut, což mi ze zkušeností nepřipadá nijak zvláštní.

Autobus vypadal, že už leccos pamatuje. Jeho zvýšená dřevěná podlaha dělala problémy vyšším lidem, protože museli dávat pozor, aby se o strop nemlátili do hlavy. Na sedadlo přede mnou vytrvale kapala voda z klimatizace, tudíž bylo prázdné a dívka, která tam měla sedět, se vtěstnala mezi proviant naskládaný na zadní pětce. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že klimatizace funguje buď jako lednička nebo jako trouba. Žádný mezistupeň zřejmě nebyl. Poslední účastníci zájezdu přistoupili v Plzni, kde jsem si ještě zašel koupit něco malého k jídlu na cestu (pití jsem si koupil už v Praze na nádraží). Seděli jsme s Martinem vpravo vzadu těsně před zadními dveřmi (ty se ovšem nedaly používat), takže jsme záhy zjistili další problém. Reproduktory v autobuse byly slyšet jakžtakž v přední polovině, vzadu to byly spíš jen náhodné útržky. A jelikož se náš průvodce Sváťa při řeči často zadrhával a přeskakoval úplně jinam, byly naše informace v pravém slova smyslu vyčerpávající. Kolem dvacáté hodiny jsme za Rozvadovem překročili státní hranici a za neustávajícího deště vjeli do sousední Germánie.

2. den – neděle 19. července

Ženevské jezero

Po pár nočních zastávkách, u kterých jsem občas nepoznal ani, zda jsme ještě v Německu nebo už ve Švýcarsku, jsme se kolem deváté hodiny dopoledne dostali do výchozího bodu naší cyklistické trasy. Vesnici Les Paccots ležící ve švýcarském kantonu Fribourg jsme nejdříve projeli, abychom zjistili, že se zde koná jakýsi závod (nebo aspoň sraz) motorkářů. Takže si řidiči vyzkoušeli couvání, otočili to a vrátili nás na prázdné parkoviště před touto obcí. Tady ihned začala vykládka kol a rabování batohů. K tomu jsme dostali jako snídani jakési balené sladké pečivo a džusík. Chápu, že tady ještě kuchař Maty nic složitějšího připravit nestihl. Dali jsme si dohromady kola, převlékli se do cyklistického, sbalili si pár věcí na cestu (obr. 1), ofotili si mapy na autobusu a vyrazili si opět projet uličkou plnou motorkářů. Obloha byla zatažená, ale už nepršelo.

Hned v Les Paccots se odbočilo z hlavní silnice a vyrazilo se vzhůru do kopce. Za normálních okolností by to nebyl žádný výkon, ale byli jsme nevyspalí, rozlámaní, ztuhlí, nerozjetí a tak se náš peloton solidně roztáhl. Náš průvodce si v půlce výšlapu vzpomněl, že nechal v autobuse telefon a otočil to zpátky dolů. Když jsme vyjeli na kopec, všichni zastavili a čekali, až dojede zbytek (obr. 2). S trochou nadsázky se dá říci, že to pro mnohé z účastníků zájezdu mohl být poslední kopec na celé trase, která jinak byla velmi rovinatá. Ovšem čekání na kopci mě moc nebavilo. Jen jsem se trochu rozhýbal a zahřál, už mám tuhnout kdesi na kopci na větru? Všiml jsem si dvou cyklistů, kteří se už vydali na další cestu, a rozjel se za nimi. Tak vznikla naše samostatná úniková trojice.

Lesní cesta skrývala několik překvapení. Prvním byl náhle se objevivší brod přes horní tok říčky Veveyse de Fégire, který jsme překonali bez zastavování, a nejet za námi v hlavním pelotonu fotograf Martin, zůstal by nezdokumentovaný (obr. 4 – obrázky jsou řazeny důsledně chronologicky podle času jejich pořízení). Tento vodní tok tvoří i hranici, za kterou jsme se ocitli v kantonu Vaud. Pak jsme si otevřeli branku a za chvíli zjistili, že projíždíme výběhem pro krávy. Některé z nich se pásly hned u cesty, ale neměl jsem nervy u nich zastavovat a nechat se vyfotit. Třeba by se jim to nelíbilo. Jinak stezka většinou vedla mezi výběhy a pozvolna se svažovala dolů (obr. 3). Ubíhala převážně v lesích a s výjimkou zastávky u napajedla (obr. 5) na ní nebylo co fotit.

Nedaleko vísky Villard-Sur-Chamby se nám naskytl první pohled na Ženevské jezero (obr. 6). Dokonce mě to přimělo vyměnit objektiv a přiblížit si trochu na jeho břehu trůnící město Montreux (obr. 7 a 8). Těžko říci, co všechno je vlastně Montreux, protože mapa hýří množstvím místních názvů. Třeba na té železniční zastávce, u které jsme prošvihli parní vlak, byl název Chamby (obr. 9 a 10)…