2. den – neděle 19. července

Ženevské jezero

… Silnice směrem k Montreux rozhodně nebyly přímé, spíše se táhly vodorovně s pobřežím jezera a na každé křižovatce nás nutily přemýšlet, jestli se máme vydat doleva či doprava. Černobílá mapa od cestovky byla v tomto ohledu prakticky nepoužitelná. Naštěstí jsme stále viděli jezero (obr. 11) a prostě jsme se k němu snažili někudy přiblížit. Cestou přes Montreux jsem zjistil, že mám uvolněný levý roh na řídítkách. Ukázalo se, že na vině je stržený závit, tudíž jsem roh odmontoval, abych se za něj náhodou nechytil a někde sebou následně nepraštil. Jak je vidno, to že se celou cestu z Prahy opíral o sousední kolo ve vleku, nezůstalo bez následků. Tak jsem měl do konce dovolené kolo jednorožce.

Nakonec jsme prokličkovali až na pobřeží jezera a usadili se na lavičku pod restaurací Café Helvétie. Za chvíli se o pár metrů od nás napravo vynořil osamělý cyklista Martin a naše skupinka se stala čtyřčlennou. Tady jsme se také seznámili s dotyčnou dvojicí severočeských cyklistů, Járou a Terkou, jedinými dvěma kuřáky z celého našeho autobusu. Záhy se ukázalo, že také chtěli jet s Nomádem do Norska a také skončili na stejném náhradním zájezdu jako my. Takže bychom na sebe narazili stejně. Po pobřežní květinové promenádě jsme chvíli kola vedli, ale pak jsme si všimli, že tu stejně jezdí spousta jiných cyklistů i in-line bruslařů, a také šlápli do pedálů. Jelikož jsme vyrazili doleva, neviděli jsme ani hlavní turistickou atrakci města Montreux, sochu Freddieho Mercuryho od české sochařky Ireny Sedlecké.

Na menším pobřežním výběžku jsme se z promenády jedním směrem rozloučili s výhledem na město Montreux (obr. 12 a 13) a druhým směrem nás vítal pohled na vodní hrad Chillon (obr. 14), ke kterému jsme dorazili o několik minut později (obr. 15 a 16). Tady jsem prolezl obchůdky se suvenýry, ale žádnou prakticky použitelnou mapu této oblasti jsem tam nenašel. Takže nám nezbývalo, než bloudit podle té, co jsme dostali. Přemýšlení, zda se nepůjdeme podívat do hradu, bylo odloženo s tím, že do kempu je to nedaleko a po rovině, takže se pojedeme ubytovat a pak se sem můžeme vrátit. Snad nemusím dodávat, že k ničemu takovému nedošlo.

Podél pobřeží jsme dojeli až do městečka Villeneuve, kde jsme ještě našli správnou odbočku a mírně se po ní vzdalovali od Ženevského jezera. Asi nejdál od pobřeží jsme měli být v městečku Noville, kde proběhl první nesmělý pokus dát si oběd. Zjistili jsme, že nejenže nikde nemají jídelní lístek v jiném než francouzském jazyce, ale že stejně jako ve Francii nikde neumějí či nechtějí komunikovat žádným jiným. Z menu jsme pochopili pouze ceny, a jelikož se nám nechtělo vyhazovat švýcarské franky, když jsme neměli nejmenší ponětí, co za ně můžeme dostat, dali jsme si pouze pivo. Malé, jak je v kraji zvykem.

O chvíli později jsme překročili jakýsi vodní tok a začaly problémy. Pamatovali jsme si, že jak přejedeme řeku Rhônu (u popisků zachovávám francouzskou verzi Rhône, ale v textu ji počešťuji z důvodů možnosti skloňování), máme se dát doprava. Tak jsme to také udělali. Terka navedla jakési bloudící francouzské turisty (snad jsme na ně později nikde nenarazili) a také jsme si vyfotili jak samotnou „řeku“, tak hory v pozadí (obr. 17 až 19). Až když jsme cestou k Ženevskému jezeru projeli tam a zpátky všechny odbočky, všiml jsem si na jakési cedulce nápisu Les Grangettes, který byl i na našich mapách. Jenže úplně jinde, než jsme si mysleli, že jsme! Až doma na mapách Googlu jsem našel označení „Route du Grand Canal“, které označuje cestu, kterou jsme tady důkladně kufrovali. Až poté jsme popojeli o dalších pár kilometrů dál a překročili skutečnou řeku Rhônu. Ta tu tvoří hranici kantonu Valais a hned za ní leží městečko Le Bouveret. A tady jsme kemp našli za chvilku. Navíc na parkovišti před ním nešla přehlédnout naše Karosa s vlekem.

Zjistili jsme, kde si máme postavit stany, a dali jsme se do toho. Potom do sprchy a byli jsme připraveni jít na průzkum městečka. Vzali jsme to opět na kolech a priorita byla jasná – najít něco k jídlu. Ne že by bylo možností málo, ale všude to bylo stejné jako v Noville. Nakonec jsme si dali boloňské špagety, což bylo u jedné z restaurací jediné jídlo, které jsme na jejich menu pochopili. Le Bouveret je městečko orientované na turisty, čemuž nasvědčuje mimo jiné miniaturní železnice Swiss Vapeur Parc nebo největší švýcarský akvapark. Na francouzskou hranici to odsud jsou 4 km. Po návratu do kempu (obr. 20) nám vyšlo, že za první den jsme nakonec najeli zhruba 43,5 km…