5. den – Středa 22. července

Přes jazykovou hranici

… Z Niedergestelnu jsme moc nepospíchali, takže jsme si dali ještě jedno mezipřistání na malé terase jednoho místního lokálu (obr. 91 a 92). Pak jsme pokračovali přes Raron stále podél řeky až skoro k Vispu. Tady se ukázalo, že pochopit instrukce navádějící nás ke kempu není vždycky nejjednodušší, takže se musím pochlubit, že jsem také jednou trefil správnou cestu já. Před Vispem jsme našli správný kemp (najeto necelých 64,5 km, což je každopádně nejvíc) a před ním místo, kde budeme po tři noci stanovat. Ano, před ním! Přišlo nám to jako špatný vtip, ale realita byla taková, že jsme opravdu stavěli stany na nijak nechráněném trávníku přes silnici naproti kempu. Do něj jsme chodili na sociální zařízení, pro vodu a s odpadky. Také nechávat věci ve stanech po dobu naší nepřítomnosti se nedoporučovalo, takže autobus jezdil stále plný zavazadel. Kola jsme naložili do vleku, protože následující den měl být vyhrazen pěší turistice a ten další budeme startovat odjinud a sem se nám jen musí podařit dojet. Po sprše a večeři ještě jednou kontrolujeme stany, protože naším ubytovacím prostorem profukuje opravdu nepříjemně silný vítr. Budíček je stanoven na jakousi nedovolenkově časnou hodinu, abychom byli brzy u lanovek v Zermattu. Takže dobrou noc.

6. den – Čtvrtek 23. července

Vzpoura pěších

O tom jsme si tak mohli nechat zdát. Silné poryvy větru s deštěm narážely do stanu. Měl jsem dojem, že většina větru se snaží projít prostorem mezi vnitřním a vnějším pláštěm stanu, který se snaží zároveň posunout i nadzvednout. Snažil jsem se usnout, ale když má člověk pocit, že s příštím nárazem větru se mu zhroutí příbytek na hlavu, moc se takové věci nedaří. Ještě než se naplnil čas, kdy jsme měli vstávat, obešel stany průvodce Sváťa a oznámil nám změnu programu. Turistická část se odkládá na další den a můžeme si přispat (ha-ha), protože pojedeme na poslední cyklistickou etapu. V tomhle počasí! Pak teprve zkuste usnout. Ráno se ukázalo, že stanů v našem výběhu před kempem ubylo. Už nevím kolik, ale několik stanů tuhle noc opravdu nepřežilo. Ten svůj jsem měl už minimálně deset let a ani jsem ho nekotvil dalšími provazy, a vydržel. Aspoň nějaké pozitivum.

Nálada v kempu byla asi nejhorší za celý zájezd. Ještě před snídaní jsem zjistil, že nejsem sám, komu se v tomhle povětří na kolo vůbec nechce. Autobus nás měl vyvézt do Oberwaldu (1377 m n. m.), odkud bychom si mohli buď vyjet nahoru na Furkapass (2431 m n. m.) nebo k pramenům Rhôny na Grimselpass (2165 m n. m.). Pro nevrchovkáře zbývalo sjet si to zpátky dolů, u Mörelu se stavit na polévku a pak dojet zpátky do Vispu (658 m n. m.). Schválně uvádím nadmořské výšky, protože hladina Ženevského jezera leží ve výšce 372 m n. m., a od ní jsme jeli celé tři dny podél Rhôny, takže prakticky po rovině. Tady měla být jediná změna profilu trasy, a minimálně 20 km se mělo jet po frekventované rychlostní silnici.

Zatímco si Martin šel připravovat cyklistické vybavení, řešili jsme s Járou a Terkou, co budeme dělat my. Cyklistickou etapu jsme zavrhli a nakonec se domluvili se Sváťou, že nás autobus cestou k Oberwaldu vyhodí v asi devět kilometrů vzdáleném Brigu, který si projdeme a pak se pěšky vrátíme do kempu. Nebyli jsme sami, takto nás tuto etapu sabotovalo osm. Sváťa sice namítal, že takhle neuvidíme všechno, ale jednak se nám něco podobného nepodařilo ani v žádném z předchozích dnů (každý den byla řada možností, kam si můžeme zajet, ale skoro nic z nich si nepamatuji, takže jsem to ani nikde neuváděl), a hlavně jsme byli na dovolené, tak proč si dělat násilí a nutit se do něčeho, do čeho se nám nechce, ne?

Asi v 9:20 nás autobus vypustil do ulic Brigu a my hned prokázali svůj smysl pro orientaci, rozhlédli se a vyrazili směrem od centra k okraji města. Náš turistický oddíl se hned rozpadl na dvě samostatné skupinky a my tři jsme na zbylou pětici už dál nenarazili. Po chvíli jsme to tedy otočili a vrátili se zpátky do města. Turistické informace se nacházely přímo v hale vlakového nádraží, ale žádný plánek města tam neměli. Jára s Terkou chtěli nejdřív ranní kávu, tak jsem si s nimi šel na chvíli sednout do kavárny. Pak už nám nic nebránilo v tom, abychom se věnovali prohlídce tohoto historického města (obr. 93).

Brig leží na břehu řeky Rhôny a měl strategickou pozici na cestě na Simplonpass, tedy do sousední Itálie. To ještě vylepšil Napoleon, když tudy nechal postavit silnici přes Alpy. Brig je vlastně název pro historickou část města s asi pětitisícovou populací, protože roku 1973 došlo ke sloučení tří do té doby samostatných měst (Brig, Glis a Brigerbad) a pro celé město se používá buď označení Brig-Glis nebo jen samotné Brig, což v tom pak vytváří trochu zmatek. Celé souměstí má zhruba 12 tisíc obyvatel. Město bylo poničeno na podzim roku 1993 při záplavách, po kterých došlo k opravám celého historického jádra. Většina historických staveb v Brigu pochází ze 17. století a nejvýznamnější z nich je Stockalperův palác, jehož součástí je i dvoupatrový krytý průchod nad uličkou mezi dvěma sousedními domy (obr. 94).

Městem jsme prošli až k novějším stavbám vysoké školy nad ním (obr. 95), odkud jsme zase scházeli zpátky dolů. Cestou byl dobrý výhled na mnohé ze zdejších věží, například věž farního kostela školy, kterou zde v 17. století založili Jezuité (obr. 96), nebo na věže Stockalperova paláce (obr. 97), které nesou jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Je vidět, kdo zde udával tón, protože to rozhodně není jediná místní stavba, která má tři věže. Na nádvoří Stockalperova paláce stojí i dva historické poštovní vozy (obr. 98 a 99) a za touto největší soukromou barokní stavbou ve Švýcarsku je i rozlehlý park (obr. 100)…