4. den – úterý 21. července

Kalifornií Švýcarska

… Nakonec jsem se nezapomněl ani nechat vyfotit s křížem (obr. 41) a pak už jsme kousek sestoupili a další stezkou se dostali přímo k věži Bayart. Tato 19 metrů vysoká stavba s desetimetrovým průměrem tu stojí od roku 1260 a jejím vnitřkem se dá vystoupat po kamenných, a v horní polovině novějších kovových, schodech až na její vyhlídkový ochoz. A vyhlídka odsud opravdu stojí za to sem vylézt. Kříž, kde jsme před chvílí stáli, najednou vypadá malý, údolím Rhôny je vidět daleko na obě strany, nad námi vinice a hory, pod námi zbytky bývalého hradu i samotný Saillon (obr. 42 až 46).

Po včerejších zkušenostech s cestou z Aigle k Ollonu a po vyhlídce z věže jsme se rozhodli pokračovat nahoru po silničkách mezi vinicemi nad Saillonem. Netrvalo dlouho, než jsme na jednom odpočívadle (obr. 47) dospěli k závěru, že tudy cesta nevede, a řešili kudy dál. Nejsnadnější vypadalo vzít to přímo přes vinici. Ale mezi vinicemi na tomto a protějším svahu byla prostě strž, takže jsme za chvíli tlačili kola zpátky vinicí a než jsme se nadáli, byli jsme zpátky na stejném odpočívadle, kde Jára něco opravoval na přehazovačce Terčina kola (obr. 48) a my se zatím nasměrovali na tak blízké, a odsud tak nedosažitelné, vinice nad sousedním Leytronem (obr. 49).

Nezbývalo než to otočit, sjet mezi vinicemi a kolem trosek hradu a nakonec projet Saillonem a zamířit k Leytronu údolím po rovině. Kousek před koncem Leytronu si Terka všimla jakési vinotéky a tak jsme to šli zkusit. Místní sice také nezvládali nic jiného než francouzštinu, ale za chvíli před námi stály skleničky a zdejší vinař nám naléval z lahve červeného z místní vinice. Lahev jsme vyprázdnili raz dva a někteří z nás nakoupili několik lahví červeného i bílého za ceny, které se ukázaly být velmi speciálními. Já nějak neměl kam případný nákup dát. Ledvinku mi zabírala zrcadlovka a brašna na řídítkách byla na lahve s vínem malá. Ceny za víno se ani moc neblížily tomu, co bylo na ceníku, a lahev, kterou nám rozlil majitel na ochutnávku, byla gratis. Ale jen jsme vylezli ven na sluníčko, bylo to, jako bychom dostali palicí. Ještěže ta lahev byla jen jedna.

Vyrazili jsme tedy směrem k Chamosonu, ale kousek před ním uhnuli doprava, podjeli železnici i dálnici a drželi se v pásu mezi dálnicí a Rhônou, kterým jsme mířili dál směrem k Sionu. Autobus jsme zahlédli přes plot a stromy, takže jsme kemp Sedunum (což je mimochodem latinský název nedalekého Sionu) ležící v lese mezi řekou a dálnicí neminuli. Tady jsme si tedy dali poprvé (a naposledy) polévku, kterou nám kuchař Maty uvařil k obědu (obr. 50). Když už jsme byli v kempu, tak jsme rovnou postavili stany, dokud jsme si mohli vybrat místo. Až v noci se ukázalo, že jsme přebrali, ale to se dá říci o zhruba polovině našich stanů. Pak jsme se vypravili znovu na cestu…