6. den – Čtvrtek 23. července

Vzpoura pěších

… Cestou zpátky k náměstí jsme potkali i pomník francouzsko-peruánského letce Jorgeho Cháveze (obr. 101 – Géo je zdrobnělina jména Jorge), který zemřel roku 1910 při pokusu o první letecký přelet Alp. Po startu z Brigu se mu přelet hor vlastně podařil, totéž se ovšem nedá říci o přistání v italské Domodossole, kde havaroval a na následky těžkých zranění o čtyři dny později zemřel. Jeho jméno nese mezinárodní letiště v Limě.

Jára s Terkou se cestou k řece snažili dodržovat pokyny udávané značením na chodníku, pozici celkem trefili, jen výškový rozdíl ještě neodpovídá (obr. 102). Cestou po mostě přes Rhônu mě zaujal sousední železniční most, který vedl sice z jednoho břehu na druhý, ale koleje na obou jeho koncích neměly na co navazovat (obr. 103), ostatně po celé délce mostu na nich byla naskládána druhá vrstva dřevěných pražců. Trať už zřejmě vede jinudy. A zatímco my jsme přecházeli přes řeku, měl před sebou Martin výhled na cestu na Furkapass (obr. 104), který zde umisťuji jako připomínku, o co jsme přišli.

Podstatnou část cesty z Brigu do Vispu jsme šli podél Rhôny, za kterou byla železniční trať (obr. 105) a později se připojila také hlavní silnice. Díky tomu byla naše pěší trasa jen zhruba o kilometr delší než ta, po které nás ráno vezl autobus. Ale železničních tratí tu bylo více a další jsme tedy měli na druhé straně na svahu nad námi (obr. 106). Tehdy nás ani nenapadlo, že v době, kdy jsme měli za sebou asi dvě třetiny vzdálenosti do Vispu, se zastavujeme na obědě stále ve stejném městě. Až tady se totiž nachází Brigerbad, který je oficiálně částí souměstí Brig-Glis. A jak už jsme to tak měli vypočítané, během oběda venku trochu zapršelo.

Kousek za Brigerbadem je vesnice Lalden, kde jsme se trochu odchýlili od řeky a procházeli jakousi stavbou. O něco později jsme se dostali k mostu přes Rhônu a ve Vispu jsme trefili dokonce nejkratší cestu ke kempu, před kterým jsme stanovali. Druhá část pěších turistů už tu byla také a netrvalo dlouho, než přijel i cyklista Martin. Na opětovné shledání jsme si mohli připít z plechovek, které stále prodávali řidiči našeho autobusu (obr. 107). Jen jsme si ještě museli přeložit kola ve vleku, abychom je měli na pravé straně a mohli vystupovat v Praze. Po večeři jsme vyrazili ještě na procházku po Vispu, kde jsme sice vymetli další restauraci, ale také jsem si tam zaskočil ulevit jednomu místnímu bankomatu. Tehdy jsem to bral ještě čistě jako rezervu, další den se to ale ukázalo jako velmi prozíravý krok.

7. den – Pátek 24. července

Výhled na Matterhorn

Další ráno už opravdu začíná brzy, abychom stihli snídani a mohli odjet v šest hodin ráno. Časné vstávání se ukázalo naprosto zbytečným, protože naši řidiči vyrazili úplně jiným směrem (!) a skoro o hodinu později jsme opět projížděli kolem kempu. Fakt jsem záviděl těm, kdo tuto drobnost zvládli zaspat. Až na druhý pokus jsme tedy zamířili do města Täsch. Protože do Zermattu nesmějí jezdit auta, je Täsch obvyklou přestupní stanicí na vlak do tohoto alpského centra. Zpáteční jízdenku na vlak platila cestovka, takže jsme se zanedlouho všichni přemístili do tohoto zhruba o pět kilometrů vzdálenějšího města (obr. 108). Tady byla možnost vyrazit ozubnicovu železnicí na Gornergrat, což je výškový rozdíl skoro 1500 metrů a cílová stanice leží ve výšce 3089 m n. m.

My jsme zvolili druhou variantu a vydali se přes město směrem ke stanicím lanové dráhy. Šlo se velmi rychle, jako bychom mohli dohnat zpoždění vzniklé blouděním našeho autobusu. Ale když se mezi domy objevil nesměle zpoza mraků vykukující Matterhorn, za pozornost to stálo (obr. 109 a 110). Už proto, že tato hora se do mraků halí často a průvodce Sváťa tvrdil, že z předchozích čtyř zájezdů ho viděli jen jednou…