3. den – pondělí 20. července

Cesta na jih

… Po pusté silnici nad údolím jsme pokračovali směrem k Ollonu a kochali se výhledem (obr. 31 až 33). Za Ollonem jsme po těchto silničkách mířili dál k městečku Bex. Chvíli jsme pod sebou viděli náš hlavní peloton, jak stojí před jakousi křižovatkou, jakoby nevěděli, kudy mají jet dál. Později jsme se dozvěděli, že takových křižovatek je cestou celkem hodně. Za Bexem jsme opět přejeli Rhônu a vrátili se do kantonu Valais. Před městem Saint-Maurice měla být možnost podívat se k nějakým vodopádům (značenou odbočku jsme zaregistrovali). Ale řeklo se, že si nejdříve zajedeme na polévku a pak se můžeme vrátit… Začínala se z toho stávat tradice.

Ještě na náměstí v Saint-Maurice jsme našli cyklistickou značku a vyrazili po ní. Na další křižovatce už bylo ale jen značení pro in-line bruslaře. Jediné, co jsme chápali, bylo, že nesmíme překročit řeku. Dohady, co na mapě je řeka a co dálnice, k ničemu nevedly. A tak jsme za chvíli vyjížděli z města po cestě značené pro běžce. Ano, ne všechno šlo projet. Ale dostali jsme se zezadu do jakéhosi kempu, ve kterém měly cesty značené jako jednosměrky. Tak jsme se vydali správným směrem a dostali se zpátky na hlavní silnici. Po ní jsme vyrazili dál, ale autobus, u kterého se měla podávat polévka, jsme nenašli. A to jsme se z některých křižovatek zkoušeli i vracet a prozkoumat jiné cesty. Nakonec jsme to vzdali, protože se stejně naplnil čas, do kterého měl autobus na daném místě stát. Večer jsme zjistili, že kdybychom z kempu vyrazili proti značené jednosměrce, našli bychom autobus kousek od vjezdu do dotyčného kempu.

Tak jsme šlapali podél Rhôny (kousek za Saint-Mauricem z ní přestala být hranice mezi kantony) dál k jihu, až jsme se dostali k městečku Varnayaz. Tady jsme si jeli prohlédnout vodopád, ať nepřejedeme úplně všechno (obr. 34 a 35). Také se začínáme soustředěně zajímat o místní stravovací zařízení s obzvláštním zájmem o pizzerie či podniky s obrázkovým menu. Ale všude jen nesrozumitelná francouzština. Tak jsme pokračovali dál k jihu, vždyť naše cílové město bylo nedaleko.

Na začátku Martigny se dalo odbočit nahoru směrem k polorozpadlému hradu, ale naší prioritou byl oběd, takže se prostě řeklo, že se jedeme najíst a pak se můžeme vrátit. Vážně by mě zajímalo, jestli tomu ještě někdo věřil. Přes řeku Dranse jsme přejeli po dřevěném mostě a o ulici dál jsme byli v centru města. A bingo! Restaurace s tříjazyčným jídelníčkem. Koukal jsem po místních specialitách, ale nikdo nedokázal pochopit z němčiny ani angličtiny, co to vlastně je. Tak jsem zcela překvapivě neriskoval a dal si jakési běžné jídlo. Specialitu si tedy objednali jen Jára s Terkou a byli posléze dost překvapeni, když jim byla naservírována prasečí kopýtka ve dvou různých úpravách. Takže byla u pozdního oběda celkem legrace (jak pro koho).

V Martigny se naše cesta potkala s cyklistickým závodem Tour de France, který zřejmě zabloudil až do Švýcarska. Cestou ke kempu jsme tedy museli objet několik uzavřených bloků ulic, kterými vedla trasa závodu. Ale i tentokrát se nám povedlo nalézt správný kemp (najeto 61 km), postavit si stany, dát si sprchu, zdlábnout večeři, absolvovat brífink a nakonec i usnout. Byli jsme na nejjižnějším bodu naší cyklistické trasy.

4. den – úterý 21. července

Kalifornií Švýcarska

Ráno nehrozilo, že by někdo zaspal. Přesně v 7:00 spustili místní silničáři v těsném sousedství našeho kempu svoji techniku. Není nad příjemné probuzení. Takže opět přišla na řadu snídaně, sbalení věcí a stanů, jejich naložení do autobusu a pak už jsme mohli vyrazit. Všichni jeli doprava, ale my vyrazili na druhou stranu, což nějak uniklo Martinovi, takže jsme opět byli jen čtyři. Pár set metrů od kempu se totiž nachází zrekonstruovaný římský amfiteátr (obr. 36). Nebe se nemohlo rozhodnout, zda bude zavlažovat nebo ne, tak jsme tu moc neotáleli, a zase vyrazili zpátky a kolem kempu dál z města.

Za Martigny jsme najeli na přímou rovnou silnici v těsném sousedství železniční tratě a střídavě se přibližující a vzdalující dálnicí a Rhônou. Zdejšímu kraji se říká Kalifornie Švýcarska a je vyhlášená zejména vínem (vinice tu byly vidět opravdu všude) a velmi suchým a slunným počasím. To si zřejmě začalo vzpomínat na svou pověst a obloha se pročišťovala a slunce začínalo přitápět. Takhle jsme prolétli městečka Charrat a Saxon a pak jsme to už zatočili nahoru na nadjezd, kterým jsme překonali železnici, dálnici i řeku a zamířili k městečku Saillon, nad kterým jsou z dálky vidět ruiny zdejšího hradu a zejména zachovalá věž Bayart, která je jedním ze symbolů údolí řeky Rhôny (obr. 37).

Zatímco jsme stoupali vzhůru uličkami Saillonu, kde se vzal, tu se vzal, předjížděl nás Martin. Takže jsme byli opět všichni pohromadě. Nad Saillonem jsme na chvíli zastavili u místního zdroje pitné vody (obr. 38), porozhlédli jsme se kam dát kola, popojeli, zamkli je a vyrazili vzhůru k ruinám. První ze stezek nás zavedla k jakémusi dřevěnému kříži, od kterého byl dobrý výhled jak na vinice pod horami (obr. 39), tak na nedaleko stojící věž Bayart (obr. 40)…