17. den – neděle 31. března

Kopec San Cristóbal a odlet

… Na horní stanici jsme vystoupili z vagónku a o pár metrů vedle jsme narazili na stánky s ptákovinami pro turisty a hlavně na spousty cyklistů (obr. 191). Oblast kolem kopce se nazývá Metropolitní park a vede jím až nahoru obyvateli města o víkendech hojně využívaná šestikilometrová cyklostezka. Ta je nejstrmější ve spodní třetině, takže kdo vyjede první dva kilometry, nejspíš už dojede až nahoru. Hned jsme si vzpomněli na ty naše kolegy, co tu mají volný celý den, a zejména na Tondu, který by si sem určitě rád vyjel. Jenže kola mají od včerejška zabalená v krabicích, smůla. Po chodnících a schodech se dalo vyjít ještě výš, kde se nachází kaple svatyně Neposkvrněného početí (obr. 192). Stejnojmenná socha (obr. 193) pak stojí na samotném vrcholu kopce a není to žádný drobeček. Socha samotná je vysoká 14 metrů a navíc stojí na 8,3 metru vysokém piedestalu. Pod sochou je ještě amfiteátr určený pro venkovní bohoslužby. Viditelnost zůstává stále stejná (obr. 194). Cestou dolů potkáváme další naši skupinku, včetně Tondy, takže se ještě jednou loučíme a míříme zpátky k lanovce (obr. 195), abychom tuto cyklisticko-náboženskou památku opustili.

Když jsme dole, tak už máme poledne a od hotelu na letiště máme vyrážet o půl druhé. Jdeme tedy na kávu, džus a něco sladkého k tomu. Potkáme velikonoční zajíčky (obr. 196) i městskou jízdní policii (obr. 197). Vrátíme se zpátky na jih od řeky Mapocho a dojdeme až na stanici metra Baquedano, kde si za 610 pesos koupíme lístek a jdeme zkusit ještě jednu dopravní atrakci. Metro (obr. 198) zde má čtyři linky označené čísly 1, 2, 4 a 5. Pokud vám něco chybí, tak linka 3 bude zprovozněna v roce 2017, tedy rok po plánovaném otevření linky 6. ;-) Santiago má asi 5,5 miliónu obyvatel, takže i doprava je tu složitější. My naštěstí nikde nepřestupovali, jen jsme jeli sedm zastávek linkou číslo 1. Trvalo to asi čtvrthodinu. Pamatovali jsme si, že kousek od hotelu je stanice Unión Latinoamericana, ovšem pokusili se nás zmást tím, že na pláncích metra bylo napsáno pouze U. L. A. Nevyšlo jim to, vystoupili jsme správně a v hotelu jsme byli krátce před jednou hodinou. Můžeme se tu třeba ještě jednou rozhlédnout ze střechy (obr. 199).

Někteří z nás se ještě na půjčeném pokoji sprchují, já už to nechám až na doma. Úklidovou službu posíláme pryč, Martin s Honzou mají smůlu, budou muset vydržet noc v neuklizeném pokoji. Pak zase odstěhujeme svá zavazadla do autobusu a můžeme vyrazit na poslední cestu. Doprovázejí nás i Petr s Evitou, kteří se zpátky z letiště vrátí taxíkem. Od hotelu na letiště s dalším typicky chilsky stručným názvem Aeropuerto Internacional Comodoro Arturo Merino Benítez to máme zhruba 20 km, tedy půl hodinu jízdy. S našimi šoféry samozřejmě o trochu déle, ale máme tam být v 15 hodin, což dáme bez problémů. Pro naše řidiče je to konečná, takže hned jak jsme vystoupili z jejich autobusu a vyndali krabice s koly a ostatní zavazadla, mohli zamířit domů do Buenos Aires. Sbohem.

Palubní lístky nám zase vytiskl automat. Pak jdeme odbavit zavazadla. Můj kufr i moje krabice s kolem jsou oboje o dva kilogramy lehčí než při cestě sem. To první chápu, to druhé mne trochu děsí, ale doma jsem z toho opět poskládal celé kolo, takže nad tím mohu mávnout rukou. Placení za kola tentokrát zase probíhá jinde na přepážce Air France a jde to mimořádně pomalu. Cena za kolo je 100 amerických dolarů, tedy pro nás o pětistovku méně než cestou sem. Fajn, máme štěstí, že Jihoameričané moc neznají eura. Na účtu je ovšem stejně uvedeno, že jsem zaplatil 47400 pesos. Kola jsme mimořádně nemuseli nikam tahat, tady je odvezl na vozíku jeden ze zaměstnanců letiště či dopravce (obr. 200). Snad všude jinde jsem se zatím musel o své kolo postarat sám, takže příjemné překvapení. Na zbylé členy naší poloviční skupinky, kteří se stále ještě snažili zaplatit za kola, jsme čekali v kavárně či restauraci, nějak si nejsem jistý, co to vlastně spíš bylo. Obsluha nám ke konci našeho pobytu i přinesla menu, ale než přišla příště, už jsme byli všichni a vyrazili jsme pryč.

Nastal čas rozloučit se s Petrem a Evitou (ta se sice také vrací do Čech, ale až zítra přes Panamu a Frankfurt) a vydat se na pasovou kontrolu. Tady si nechali i ty zbylé dva barevné průpisy formuláře, který jsme vyplňovali při vstupu do země. Pak už jen kontrola palubních zavazadel a byli jsme odbaveni. Mám poslední chilskou bankovku a přemýšlím, co s ní. Aby mi to zjednodušili, má většina letištních obchodů ceny uvedené pouze v amerických dolarech. Takže vytahuji mobil a dělím částku na bankovce kurzem 47,4 jasném z placení za kolo. Zaokrouhleno nahoru se tomu skvěle blížila nejlevnější lahev chilského červeného vína. Což nebyla dobrá volba. Jakkoli mezinárodně se letiště tváří, zabalit alkohol podle evropských směrnic nedokázali. Pak jsem ještě na kartu koupil pár zbytečných suvenýrů typu tričko či hrnek. Letí nám to v 17:20, takže času na procházení obchodů ještě máme až zbytečně moc.

Před pátou nás pustili do dalšího Boeingu 777-300, ve kterém jsme tentokrát seděli až kousek před ocasem, proto nám připadal menší. Sedadel tu opravdu bylo méně, protože už se tu trup letadla zužuje. Seděl jsem vedle Pavla Šnajdra přesně uprostřed. V 17:20 už je letadlo v pohybu a roluje k ranveji, o několik minut později startujeme. Po chvíli ve vzduchu nám sice letušky rozdaly sluchátka, ale ta nebyla dvakrát kompatibilní s jejich palubním systémem. Ten měl netypicky klasickou zdířku typu jack, kdežto sluchátka měla typickou leteckou vidlici. Jeden z konektorů byl sice sklopný, ale pak mi to hrálo jen do pravého ucha. No nic, uklízím sluchátka zpět do sáčku a vytahuji vlastní od svého MP3 přehrávače. Filmy jsou úplně stejné jako před 14 dny, takže si pouštím loňskou romantickou komedii Druhá šance. K večeři bylo na výběr mezi kuřetem s rýží nebo sýrovými tortellini, takže jsem si samozřejmě dal kuře (a červené víno). Jako druhý film jsem si nejdříve pustil loňský nezávislý hit Divoká stvoření jižních krajin, ale po pár minutách už mě ty nevypínatelné francouzské titulky rozčilovaly, tak jsem film stopnul. Našel jsem něco, o čem jsem nic nevěděl, a nebylo to francouzské. Krimithriller Deadfall člověka sice zabaví v letadle, ale jinak je to kousek přinejlepším průměrný. Nějak nechápu, proč takováto béčka točí herci jako Eric Bana. Z takového scénáře nikdy nic pořádného vzniknout nemohlo. No nic, noc má být o pět hodin kratší, zkusím usnout…

18. den – pondělí 1. dubna

Návrat

Spaní se mi v noci vůbec nedařilo. O to delší mi připadal let. A přitom byl časově kratší než ten z Paříže do Buenos Aires. Dopoledne už se mi na žádný film koukat nechce, tak zkouším nějakou hudbu, třeba album I’m with You od skupiny Red Hot Chili Peppers. Když už je kručení našich žaludků dostatečně slyšet, dostaneme konečně snídani. O chvíli později jdeme na přistání. Na pevné zemi pařížského letiště se ocitáme v 11:13 středoevropského letního času, což je příjemné překvapení oproti na letence uvedenému pravému poledni. Venku jsou 4 °C, což už je méně příjemné, ale meteorologickou situaci doma jsme průběžně sledovali, takže to nebylo překvapení. Letištní turistiky jsme tentokrát z větší části ušetřeni, protože se mezi dvěma terminály svezeme soupravou jednoho z těch zdejších letištních kyvadlových vláčků. Pak přijde další kontrola a já zcela nepřekvapivě přicházím o tu flašku chilského vína. Mohl jsem si ji sice nechat jít o patro výš proclít, ale kdo ví, kolik času by to zabralo, a nějak mi to víno za tu aktivitu nestálo. Tak ať si to celníci užijí. :-/

Nějaké evropské drobné jsem naházel do automatu a vyhrál třešňovou kolu. Ukázalo se, že je to stejně hnusné pití jako totéž bez příchutě. Zatelefonoval jsem otci, že lety probíhají přesně podle letového řádu a ani tady se nepředpokládá žádné zpoždění, takže bych měl být ve tři hodiny v Praze. Odlet z letiště Charlese de Gaulla Airbusem A 321 ve 13:25 sice nebyl přesně, ale už jsme věděli, že tu mají časovou rezervu, takže jsme v těch 15:00 v Praze opravdu přistáli. Vedle mne měl sedět Honza, ale omylem si tam sedla jakási kočka, tak šel Honza o řadu před nás. Dívčina si ovšem četla knihu Transformace vědomí: Tajemství kříže, a když jsme dostávali jakousi svačinu (a já si dal poslední francouzské červené víno na hodně dlouhou dobu), odmítla ji a vytáhla vlastní pařník salátu a dřevěné hůlky. Raději bych ji vyměnil za libovolného normálního satanistu. Po přistání samozřejmě chvíli trvalo, než jsme dojeli k terminálu (i když nejvíce jsme toho rozhodně najezdili po pařížském letišti), než jsme se dostali ven (také 4 °C, v Evropě už se asi povedlo sjednotit i počasí) a než jsme dostali zavazadla. Kola tentokrát těsně vyhrála a měli jsme je dříve než kufry. Mezitím jsem si stihl zavolat do práce a zjistit, že mám ještě zítra volno. Pak už jsme se rozloučili a já jel k parkovišti Terminálu 1, protože otec zřejmě není schopen trefit odbočku k Terminálu 2. Mikinu jsem měl naštěstí přichystanou v příručním zavazadle, ale stejně mi nebylo nijak teplo. Kolo jsme přivázali ke střešnímu nosiči našeho Peugeotu 207 a tradá k domovu. Se zapnutou navigací, ale i tak jsme to trefili. Doma jsme tedy plus mínus v šest večer.