Hlavní stránka

Slarque – Jižní Amerika 2013

31. Paraná a San Nicolás 32. Hřbitov v San Nicolásu 33. Hotelový pokoj v Rosariu 34. Club Espaňol zvenčí 35. Club Espaňol zevnitř

36. Řeka Paraná 37. Já a Paraná 38. Schodiště v Parque de Espaňa 39. Řeka Paraná svrchu 40. Kulturní středisko Parque de Espaňa

4. den – pondělí 18. března

Podél řeky Paraná

Ráno jsem se znovu (ale snad už naposledy) budil zbytečně brzy. O chvíli později se smiřuji s tím, že symboličnost zdejších snídaní bude pravidlem. Jinak se jednalo o jeden z těch dnů, kdy nebylo kam pospíchat: etapa je krátká a fyzicky nenáročná, navíc na ni máme celý den. Už máme i mapky: na jedné je naše cesta mezi výchozím a cílovým městem, druhá je mapka Rosaria s vyznačením místa, kde zhruba by měl být náš hotel. Petr dostal přesný seznam našich ubytování až v sobotu, tedy až když byl s námi v Argentině. Informace o přesné adrese tohoto cílového hotelu se ovšem třikrát měnily, takže jsme až ráno při tradičním posnídaňovém brífinku dostali název: Hotel Plaza, a jeho adresu: Barón de Mauá 26. Na mapě města jsme žádnou takovou ulici neměli, to už by bylo moc jednoduché, že? Ostatně Rosario je až třetí největší argentinské město, takže má jen nějakých 1,2 miliónu obyvatel. Pro lepší pocit před cestou jsme ještě věděli, že se Argentinci plánující tuto naši pouť napříč jejich zemí děsili, že chceme jet do Rosaria na kolech, ale připouštěli, že pokud pojedeme všichni najednou, tak to třeba nebude tak nebezpečné.

Na cestu jsme vyráželi zhruba v 9:40 a pro jednou jsme se rozhodli jet po správném směru zdejších jednosměrek, tedy ulicemi Italia a Francia, na jejímž konci se nachází park sloužící jako kruhový objezd větších než obvyklých rozměrů. My jsme si odtud ještě zajeli na vyhlídku na řeku Paraná. Ovšem vyhlídka z výšky 15 metrů nad mořem (obr. 31) prostě není zase dvakrát vděčná, ale v této placaté zemi nám to muselo stačit. Vrátili jsme se na park – kruhák a na jeho konci narazili na hřbitov. Byl to jeden z těch klasických případů, kdy to vypadá, že mrtví mají větší příbytky než živí, takže jsme si ho šli trochu projít (obr. 32). Podle mapy existovala i kratší a rychlejší cesta, jak se z města San Nicolás dostat nám potřebným směrem, ale sázeli jsme na jistotu a vrátili se na Avenidu Moreno, která je přímým pokračováním Avenidy Savio, po které jsme předchozího večera přijeli. Na konci města máme za sebou 9 km jízdy na kole.

Dalším místem na našich mapách byla jakási Villa Constitución, podle Petra označená na jeho mapě stejně malým puntíkem jako včerejší El Paraíso. V téhle díře ovšem žije přes 48 tisíc lidí, což z ní dělá na kole méně přehlédnutelný bod. Každopádně jsme tu v jedné z restaurací u silnice zahlédli první skupinu z naší výpravy. Překvapivě jsme zároveň ve městě ležícím přímo u řeky Paraná dosáhli nejvyšší nadmořské výšky za naši druhou etapu, která činila 53 metrů. Na konci města jsme zahnuli ostře doleva, abychom si udělali takové dlouhé esíčko, kde pravá zatáčka přijde o šest kilometrů později. Na naší cestě dále ležely obce Pavón, Fighiera a Arroyo Seco, kde měl parkovat náš autobus. Odbočili jsme tedy ze silnice vedoucí do Rosaria a vydali se do tohoto městečka. Bylo krátce po poledni a za sebou jsme měli 42 km cesty. U autobusu jsme od Evity dostali nějaké místní informace a odjeli na oběd. Restaurace tu ovšem přes den nefungují, takže jsme skončili v supermarketu, kde ovšem prodávali na váhu i hotová jídla. Takže jsme si nakombinovali několik mističek podle vlastních preferencí, nechali si jídlo ohřát v mikrovlnce, přibrali k tomu plechovku piva z lednice a u pokladny nákup zaplatili. Pak jsme s tím odjeli zpátky do parku, ve kterém parkoval náš autobus, a využili zdejší piknikové stolečky. Jídlo bylo opravdu dobré a rozhodně nejlevnější za celou naši jihoamerickou expedici. Jelikož času bylo dost, ještě jsme tam chvíli seděli a povídali si. Kolem chodili školáci ze školy, takže jsem si všiml, že součástí zdejších školních uniforem (každá škola má vlastní) jsou i minisukně, což je rozhodně dobrý nápad.

Z městečka Arroyo Seco jsme vyjížděli zhruba o půl druhé. Minuli jsme obec General Lagos a za posledním názvem, který jsme měli na našich mapách, Pueblo Esther, jsme si udělali další malou odbočku. Za sebou jsme měli 54 km, bylo 14 hodin, času dost. První zastávkou byla kousek od cesty stojící heladería, tedy obchod se zmrzlinou. Pavel Šnajdr jediný z nás uměl trochu španělských slovíček, ale tady se divil, že čokoládová zmrzlina měla vyloženě sněhobílou barvu. Inu, jiný kraj, jiná čokoládová zmrzlina. Kdo chtěl kávičku, musel ještě o dalších pár domů dál. Nakonec jsme se tam sešli všichni, i ti z nás, co si koupili nějaký jiný nápoj. Na další cestu jsme vyrazili asi ve 14:50.

Krátce po patnácté hodině, někde na 59. kilometru jsme na okraji Rosaria. Bylo tam asi pět horších baráků, ale čeho jsme se měli bát? Nazvat tohle favelou, to by vyžadovalo notnou dávku fantazie. Argentinci asi hodně přehánějí. Navzdory mým ranním obavám byl náš průnik městem až překvapivě snadný. Vjeli jsme do něj ulicí s jedním z nejčastějších názvů vůbec, Avenidou San Martín. Na jejím konci v přímém směru plynule navazovala ulice jménem Ayacucho. Z ní jsme na Plaza E. Duarte de Perón málem odbočili, ale včas jsme se zastavili a úhlopříčkou přes park jsme se vrátili na správný směr. V místě, kde tato ulice skončila, tedy nejblíže řece Paraná za celý den, jsme odbočili doleva na ulici San Juan, ze které po chvíli doprava odbočovala nenápadná, krátká a úzká ulička Barón de Mauá. Hotel Plaza leží spíš na náměstí Plaza Montenegro, ale budiž. Jsme v cíli. Je pár minut po šestnácté hodině, za sebou máme 72,2 km, zabralo nám to 3 hodiny a 16 minut jízdy, skončili jsme v nadmořské výšce 43 metrů, etapa byla překvapivě ještě rovinatější než ta první.

Kola uložíme do místnosti jedno patro pod recepcí, náš autobus parkuje za rohem a hned jak si z něj vyložíme zavazadla, bude muset odjet. Bydlím opět ve dvoulůžkovém pokoji (obr. 33) s Honzou. V pět hodin jdeme na vycházku do města. Na druhé straně našeho náměstí se dá jít pěší zónou, která nese jméno Avenida San Martín (ano, v Rosariu mají minimálně dvě ulice téhož jména!). Cestou nás zaujal jeden bohatě ozdobený dům, který zvenčí vypadal všelijak (obr. 34), ale dveře byly otevřené a dojem zevnitř byl diametrálně odlišný (obr. 35). Pak už scházíme dolů k řece Paraná a kocháme se pohledem na opravdu hodně hnědé vody (obr. 36 a 37). Paraná je u Rosaria široká zhruba 600 metrů a hluboká asi 10 metrů. Od řeky vystoupáme po schodech na podivný objekt jménem Centro Cultural Parque de Espaňa (obr. 38 a 40). Ale je z něho na řeku mnohem lepší výhled (obr. 39) než ráno u San Nicolás. Kolem jezdí spousta mladých lidí na skateboardech, sem tam někdo na kolečkových bruslích. I cestou zpátky k hotelu si všímáme, že tohle město žije, není tu špína a nepořádek jako v Buenos Aires, takže ne všechna velkoměsta jsou stejná. Zdejší taxíky mají bílou barvu se dvěma modrými pruhy na bocích, takže další drobnost, která se liší město od města. Večer nás zase Evita odvedla do jedné restaurace (často odpoledne zařizovala, aby pro nás nějaký podnik otevřel dříve) a já už jsem to přestal odkládat a dal jsem si první typicky argentinský hovězí steak (s hranolky). Pak zpátky do našeho kutlochu a zalehnout do pelechu.