8. den – pátek 22. března

Po písku a soli

… Pozorovali jsme aspoň, jak náklaďáky vyklápějí svůj náklad na právě vznikající hromadu (obr. 61 až 64). Ty tam prý stojí tři až pět let, než z nich vyprchají látky, které v soli být nemají, a budou dále tříděny a zpracovávány. Pak jsme se vrátili zpátky k autobusu a na pivo. Jelikož sem jsme jeli s kopce a po větru, vracet se na kole zpátky mi vůbec nepřišlo jako dobrý nápad, odjel snad jen Honza. Takže jsem skončil v nadmořské výšce 378 metrů, ujel 52 km a trvalo mi to 2 hodiny a 37 minut.

Poctivě čekáme až do ráno při brífinku domluvených patnácti hodin, ale žádný další cyklista nedorazil. Já jsem se v mezičase ještě stihl dojít vyfotit na parní mašince (obr. 65), která tu kdysi tahala náklad vagónků se solí. Vyrážíme tedy na cestu zpátky. Člověk by čekal, že nás autobusáci vypustí na tom jejich terminálu, ale kdepak, kola ze zavazadlového prostoru vykládáme na rušné hlavní silnici před ním. Máme 15:40 a před sebou úkol najít náš hotel ve městě se 153 tisíci obyvatel. Už mi to ani nepřišlo. Našli jsme to celkem rychle, zdrželo nás jen pár semaforů. Takže si můžeme přičíst dalších 5,7 km a 19 minut jízdy na kolech. U hotelu jsme v 16:05. Kromě první mimoúrovňové křižovatky hned v sousedství terminálu jsme opět jeli skoro pořád s kopce. Nebýt toho písku, byl by to další cyklisticky odpočinkový den.

Máme tedy dost času na procházku městem. Nakonec jsme tomu moc nedali, bylo to jen nám nejbližší náměstí Plaza Pringles a jeho okolí. Vycházka asi na tři čtvrtě hodiny. Usadili jsme se ke stolkům před „naší“ jídelnou a objednali si kromě pití i něco malého k jídlu jako takový pozdní oběd. Pak jsem ještě jednou vyrazil do Carrefouru na nákup. Kolem proudily davy školáků (a hlavně školaček) v uniformách. Mezi nimi korzovali policisté (těch je ovšem mnohem méně než policistek) a člověku se v hlavě chtě nechtě začaly rojit pedofilní myšlenky (protože ženy a dívky v kategorii zhruba 20 až 35 let jakoby tu nikde vidět nebyly). Hlouček školáků si na nás dokonce na chvilku zkoušel školní angličtinu. Jen tak dál, třeba se tu jednou turisté domluví! Vzhledem k tomu, jak pozdě jsme začali s naším lehkým obědem (vycházka městem skončila někdy kolem osmnácti hodin), nějak jsme od něj plynule přešli k úvahám o večeři. Ještě před ní jsme si vyzkoušeli zdejší černý trh a já vyměnil dalších 50 amerických dolarů v mnohem příhodnějším kurzu. Na večeři nás odvedla Evita podle instrukcí recepčního. Restaurace vypadala hodně nóbl (obr. 66 a 67), ale ceny byly stejné jako jinde. Všichni z naší skupinky jsme si objednali ten samý steak a Evita se mohla vrátit do hotelu. Čekali jsme na něj jen asi 35 minut, což je v Argentině, jako když tleskne, a byl to rozhodně nejlepší steak na území Argentiny. Palec nahoru, recepční nás sem asi neposlal jen ze známosti, ale protože tu vážně dobře vaří. Hurá na kutě, Honza po svém výletu proti větru bez vody vypadá hodně zničeně. Má to ve svém věku zapotřebí? Těžko říci, zalehám a usínám.

9. den – sobota 23. března

S policií v patách

Ráno jsem si zopakoval úplně stejnou snídani jako včera, jenom jsme na ni vyráželi dříve. Byl před námi další autobusový přejezd, a pokud vše půjde podle plánů, tak už poslední. Odjezd byl naplánován na osm hodin. Naši řidiči ovšem nešli na snídani dříve než my, dokonce se usadili venku před jídelnou, kam chodila obsluha nejméně často. Takže v osm teprve nasedali do taxíku a jeli na okraj města pro autobus. Čekali jsme na ně na náměstí půl hodiny (obr. 68 a 69). Další půlhodinu zabrala hádka mezi řidiči a Petrem. Ten chtěl, abychom do Mendozy přijeli od severu, protože je tam zajímavější krajina, šoféři nás tam ovšem odmítali odvézt. Po oné půlhodině to Petr vzdal. Fakt už nás ti dva kreténi všechny srali. Kdo je platí? My! Vždyť jen s tím prázdným autobusem pojedou domů pět dní. To jsou další čtyři noclehy za naše peníze. To by si je snad mohli zkusit zasloužit, ne? Ostatně jsou dva, mohli by jet nonstop. Henrik se s námi před rokem v Kapském Městě rozloučil s tím, že pojede celou noc a druhý den večer bude doma. A to byl sám. To je prostě věc přístupu.

V každém případě se s hodinovým zpožděním oproti plánu dáváme do pohybu. Za městem jsme najeli na dálnici číslo 7 a po ní směřovali k západu. Na hranici mezi provinciemi San Luis a Mendoza do autobusu přišel policajt s otázkou, zda někdo má nějaké ovoce. To se tu totiž muselo vyhodit nebo nejdříve sníst. Takže pár lidí baští jablka, uniformovaný příslušník si s pytlem na odpadky počkal na ohryzky a pak jsme teprve mohli pokračovat v jízdě přes nějaké trysky, co nám cosi stříkaly na podvozek. Jára se hned začal chlubit, že propašoval banán. Asi po 170 km autobusového přesunu jsme byli vysazeni na silnici poblíž obce Las Catitas, bylo krátce po poledni, nadmořská výška činila 564 metrů. Naším cílem je hotel Sol Andino na adrese Godoy Cruz 102 v Mendoze. Ve čtvrt na jednu tedy vyrážíme na cestu.

Jedeme po silnici číslo 50, která vede souběžně s nepříliš vzdálenou dálnicí číslo 7. Mendoza je zemědělský kraj vyhlášený zejména produkcí vína. Jelikož je Argentina pátým největším producentem vína na světě, čekal jsem, že to bude bohatší kraj, jenže tomu nic kolem nenasvědčovalo. Auta tu jezdila minimálně stejně stará, ne-li starší než jinde. Stav silnic byl také na ještě nižší úrovni. Takže jsme si to s větrem v zádech svištěli kolem 25 km/h a ani jsme neregistrovali, že stále mírně ale vytrvale stoupáme. Po 23 km jsme si u jednoho kiosku dali pauzu na pivo. Oddělovali jsme to přesně, takže druhá podobná pauza byla u benzinky v San Martínu, kde jsme měli na tachometrech 46 km.

V San Martínu jsme se celkem spojili, takže jsme kromě Zdeňka s Jarmilou byli všichni. František už měl za sebou i nějakou nehodu, prý skákání přes obrubník. Silnice číslo 50 se obloukem vyhýbá Palmiře, což tady udělali pouze Honza s Petrem Virtem. My ostatní pokračovali rovně a v Palmiře nás odchytil nějaký tlustý policajt, který nám naznačoval, že jet do Mendozy na kolech je nebezpečné, a že nás při pokusu o to někdo zastřelí. Takže pro příště: jezděme za Honzou! Jenže ti dva si asi všimli, že jsou sami a za chvíli byli zpátky u nás i oni. Takže nás policajt navigoval z auta a jeli jsme za ním až k nějaké autobusové zastávce kus za Palmirou, tam jsme měli čekat na jeho kolegy (obr. 70). Máme za sebou 60 km, jsme ve výšce 647 metrů a nálada se blíží bodu mrazu.

Po chvíli přijela policejní Toyota Hilux a v ní i policajtka, co měla aspoň základy angličtiny. Takže ji na nás její tři mužští kolegové poslali. Zbytek cesty tedy pojedeme s policejním doprovodem. Vyrážíme v 16:50. Nejdříve to byla naprostá pohodička. Policejní Hilux před námi najel do křižovatky, kde zastavil, a my si ji jako VIP peloton projeli klidně na červenou. Fajn, jezděte s námi klidně častěji. Kde se vzali, tu se vzali, najednou byli mezi námi i Zdeněk a Jarmila. Takže teď mají všech 17 kusů pohromadě. Výrazná změna nastala, když jsme za sebou měli 74,5 km. Tady nás totiž Hilux navedl na dálnici, aby nás nadále s puštěným majáčkem jistil zezadu. V životě by mě nenapadlo, že by mě policie chtěla na kole na dálnici. Ale chápu to, také se nás chtěli zbavit co možná nejrychleji.

Po dálnici jsme dojeli až někam do centra Mendozy a na 89. kilometru této etapy z ní sjeli. Jelikož policejní doprovod už zůstal za námi, tak nám při tomto dojezdu byl i trochu na obtíž, protože jsme museli stát na červenou, i když nic nejezdilo. Ale závěr byl kratší, než jsem čekal. Projeli jsme k severu Avenidu Espaňa a zabočili doprava na Avenidu Godoy Cruz, kde naše cesta skončila. Byli jsme před hotelem. Bylo 18:17, ujeli jsme 91,6 km, zabralo nám to 4 hodiny a 8 minut, cílová nadmořská výška činila 750 metrů. Bez policejního doprovodu by nám to trvalo určitě minimálně o hodinu déle. Ostatně jde o páté největší argentinské město se zhruba 850 tisíci obyvatel, takže bychom se jím asi chvíli probíjeli i bez další pauzy na pivo…