15. den – pátek 29. března

Podél Pacifiku

… V 15 hodin jsme vyráželi od restaurace dále podél pobřeží k jihu. Před námi leželo Viňa del Mar, což je nejpopulárnější turistické letovisko v celém Chile. Je to čtvrté největší chilské město, má asi 287 tisíc obyvatel a touto dobou nejspíš ještě minimálně jednou tolik turistů. Zrovna byly totiž Velikonoce a ty se v některých zemích slaví úplně jinak, než jsme zvyklí. Takže zatímco u nás je státním svátkem Pondělí velikonoční, Chilané o něm půjdou normálně do práce. Volno ovšem mají na Velký pátek, což byl zrovna tento den. Jiný kraj, jiné Velikonoce. Ve městě byly v některých místech vybudovány cyklostezky, jinde jsme museli jet normálně po silnici. Kde se nachází hranice mezi tímto městem a sousedním Valparaísem, vědí snad jenom místní, na mapách to vypadá jako jediné město. Ostatně ani počtem obyvatel se příliš neliší, Valparaíso jich má 276 tisíc. Celá metropolitní oblast obou měst ostatně nese název Gran Valparaíso a je s 930 tisíci obyvatel třetí největší takovou oblastí v Chile.

Na pobřeží Valparaísa jsme se orientovali podle zastávek metra. To jezdí po zemi a je společné i se sousedním Viňa del Mar. Za zastávkou Bellavista jsme začali hledat vhodnou odbočku a po chvíli viděli i jednu značenou na Almirante Montt. I tak to ve zdejším systému jednosměrek nebylo nejjednodušší, ale za chvíli jsme byli na náměstí Plaza Aníbal Pinto, odkud už ústila naše cílová ulice. Do strmého kopce a po dlažbě. Takže dojezd nic moc, každopádně končíme ve čtvrt na pět v nadmořské výšce 27 metrů, za sebou máme posledních 55,8 km, což nám zabralo 2 hodiny a 52 minut jízdy. Podtrženo, sečteno, za celou dovolenou to dělá 1058 km za 52 hodin a 44 minut.

Kola končí na malém a úzkém dvorku u hostelu, kam se jen taktak vejdou. Ostatně už tam předtím byla spousta krámů. Hostel samotný znamená nejhorší ubytování za celou dovolenou. Už si ani nejsem jistý, kolik nás bylo na pokoji, ale počítám, že kromě mě ještě Petr, mechanik Honza, Evita a Pavel Pospíšil. Poučen z Puente del Inca obsazuji horní palandu (obr. 151). Společná koupelna je na chodbě a vypadá strašně. Rychlá sprcha a vypadnout pryč dřív, než něco chytneme. Ubytovna pro dvacetileté studenty, pro ostatní už je to za hranou přijatelného. Původní plán, že tu dnes odpoledne nebo zítra dopoledne budeme balit kola, je neuskutečnitelný. Není kde. Možná na chodníku před vraty toho zdejšího dvorku, ale tam se najednou nevejdou možná ani dva lidé a budou jim v tom chodit davy turistů. A nechat to na hotel v Santiagu, když nikdo neví, jak to bude vypadat tam, také nevypadá nejrozumněji, takže nakonec zvítězí třetí varianta.

Do večeře spousta času, takže po páté hodině vyrážíme na procházku městem. Ta rozhodně stála za to, jelikož Valparaíso je suverénně nejbarevnějším městem, jaké jsem kdy viděl. A nejde jen o fasády, zdejší umělci dali úplně nový rozměr slovu graffiti. Pokud se tedy náš hostel jmenoval Slunečnice, tak je měl přes celou stěnu (obr. 152 – za těmi zelenými vrátky máme kola). A nešlo o žádné jednoduché obrázky, ale umění jak od van Gogha. A podobně vyzdobených domů byly všude mraky (obr. 153 až 160). Město je jedním z nejdůležitějších chilských přístavů, námořníky přezdívané jako „Klenot Pacifiku“, sídlem chilského národního kongresu, kulturním centrem země a významným univerzitním městem (univerzit zde sídlí devět). Jelikož od pobřeží se město celkem strmě zdvihá na kopec nad ním, bylo zde postupně vybudováno 26 pozemních lanových drah. Řada z nich už ovšem byla zrušena nebo momentálně nejezdí. Vždy se jedná o dvě kabinky jezdící proti sobě, první z nich byla vybudována roku 1883 a zrovna ta je stále v provozu. Ve městě se také v únoru koná možná úplně nejšílenější cyklistický závod na horských kolech vůbec jménem Valparaíso Downhill…