6. den – středa 20. března

Údolí Traslasierra

… Bydlím ve třílůžkovém pokoji (obr. 51) opět s Járou a Martinem. V hotelu Altos del Rincón (obr. 52) se nevaří (je mimo sezónu), náměstí Merla je nějakých 3,7 km zpátky (a o zhruba 170 metrů níž), takže končíme u malého krámku hned pod hotelem (jsou označovány názvem kiosko), kde se dá koupit něco k jídlu (suchý salám a jakési pečivo) i lahev piva. Bohužel jsem si vybral jakousi německou značku, která sice místo jinak obvyklých 970 cm³ obsahovala opravdu rovný litr piva, ale po místním pivu Iguana to bylo druhé, které mi nechutnalo. Tedy krátká vsuvka o místních pivech: nejobvyklejší značky jsou Quilmes a Andes, dále jsme ochutnali místní menší značky Imperial, Iguana, Schneider, Brahma a Isenbeck (ten měl také přesně litrové lahve a velký nápis 100% Malta). Vidět je i Budweiser a Heineken, podle etiket oboje vyráběné přímo v Argentině. V supermarketech větších měst jsou samozřejmě i dovozové značky. Večeře probíhala na terase v zadní části hotelu, takže jsme se mohli kochat barvami hor, které kouzlilo zapadající slunce (obr. 53 a 54).

7. den – čtvrtek 21. března

Údolí Concaránu

Do centra San Luis bychom to měli přes 220 km, pokud bychom se chtěli vyhýbat dálnicím tak spíš kolem 250 km. Petr nejdříve navrhoval, že nás zase někam vyveze autobus a my si pak dojedeme zbytek, ale nakonec uznal, že kolem San Luis není nic zajímavého, takže to uděláme naopak. Pojedeme stále k jihu kolem pásu hor, které už ovšem nesou název Sierras de los Comechingones, po silnici číslo 1 až k parkovišti před La Punillou, kde bychom měli všichni být do 17 hodin, aby se na nikoho nemuselo zbytečně čekat, a mohli jsme zbývajících asi 140 km dorazit autobusem. I zdejší údolí už má jiný název, tentokrát odvozený od řeky Concarán, která ovšem teče západněji, než kudy pojedeme my.

Vyrážíme krátce před půl desátou a sjezd do Merla přerušíme v půlce, abychom asi 2,5 km jeli k jihu po pusté vedlejší silnici rovnoběžné se silnicí číslo 1 (na značkách „ruta No 1“). Pak nás značení nemilosrdně pošle po hliněné cestě s kopce k této silnici. Merlu jsme se tedy úplně vyhnuli, jsme ve výšce 827 metrů a ještě chvíli mírně klesáme do výšky 823 metrů. Nikdo z nás naštěstí netušil, že je to nejnižší bod naší trasy, za sebou nemáme ještě ani 11 kilometrů cesty. První zastávka je u turistických informací v Los Molles, druhá ještě před Cortaderas, když jsme narazili na krámek, před kterým byla obří klobása. Uvnitř Ukrajinec Alex prodával různé broušené drahé kameny, nabídl nám vlastnoručně vyráběný bílý „chléb“ patay i vlastnoručně vyráběná ochucená piva. Podruhé od maturity jsem k něčemu použil ruštinu. Tato zastávka se protáhla na 35 minut.

Petr ráno říkal, že hory po naší levici budou stále menší. Evidentně jsme si to špatně vysvětlili. Čekali jsme, že se bude snižovat pásmo hor, ne že my budeme stále stoupat. Asi v 11:40 jsme tohoto dne poprvé výše, než odkud jsme ráno sjížděli, tedy 1045 metrů nad mořem. Sjedeme k městečku Villa Larca (1024 metrů) a pak stoupáme dál, tentokrát do 1057 metrů. Pak následuje klesání k „papouškům“ (obec Papagayos), to jsme ve výšce 1005 metrů a za sebou máme přes 42 km. Parkuje tu autobus a na návsi je otevřená restaurace, kde si dáme řízek s bramborovým salátem. Zdejší pauza trvala zhruba od půl jedné do dvou hodin.

Nejvyšší čas vyrazit, na druhou polovinu máme tři hodiny času. Po obědě samozřejmě startujeme do kopce, tentokrát do 1042 metrů a pak zase budeme chvíli převážně klesat (obr. 55). Za obcí El Sauce jsme ve výšce 906 metrů. Pak už zase začne stoupání, které nám vydrží přes městečko Villa del Carmen, kde je křižovatka se silnicí 22. O kus za ním jsme ve výšce 1093 metrů, což je pro tento den naštěstí maximum. Pak kousek sjedeme a vidíme, že tu silnice tvoří zbytečně vypadající oblouk. Pár lidí se rozhodne to vzít přímou cestou po staré silnici. My si je zhruba ve výšce 1060 metrů obloukem objíždíme a sledujeme, jak se vracejí od chybějícího mostu přes nějakou říčku zpátky na silnici. Takovéto úseky přece jenom nevznikají pro nic za nic. Pak si ještě kousek vystoupáme (do 1077 metrů) a to je pro tento den poslední kopec.

Pak už se jede s kopce. V 16:50 čekáme na zbytek naší roztrhané skupinky u brány, kde se platí poplatky za používání silnice (obr. 56). Po cyklistech naštěstí nikdo žádné peníze nechce, ale dosud jsem si myslel, že se tu platí jen za dálnice. Zřejmě bude zdejší systém složitější. Na cílovém parkovišti jsme tedy se zpožděním oproti domluvenému času. Je 17:10, máme za sebou 99,3 km, 4 hodiny a 26 minut jízdy na kole, končíme v nadmořské výšce 954 metrů. I když máme pocit, že jsme jeli pořád do kopce, ve skutečnosti jsme toho ani zdaleka nenastoupali tolik jako předchozího dne.

Pat a Mat zatím krásně odřeli pravý bok autobusu. Zřejmě je štvalo, že parkoviště nemají úplně prázdné. Jak jinak si vysvětlit, že autobus odřeli o odstavený přívěs k náklaďáku, když jinak nikde nebylo ani kolo? Ještě jsem si stihl ve zdejším krámku koupit pivo a jakýsi sladký koláč k němu, naložili jsme kola i sebe a vydali se na přesun do hlavního města provincie. S našimi šoféry naštěstí kromě Evity nikdo nemusel trávit moc času. Byli to hovada bez špetky vychování, vypadali, že jsou poprvé v životě mimo Buenos Aires, byli schopní si udělat přestávku jen tak na cigaretu, a na rozdíl od naší tlumočnice jsem většinou přišel o perličky typu močení za jízdy do PET lahve. Autobus moc nezatěžovali, takže nás běžně předjížděly i kamióny, které měly podle omezení jízdy na svém vozidle jet ještě o 10 km/h pomaleji než my. V San Luis jim sice Evita říkala, kam mají jet, ale stejně si párkrát zastavili, aby se zeptali místních, kudy dál. Pak zjistili, že tam, kde bydlíme, nesmí, a začali s policií zařizovat něco, co podle mne už měli mít dávno zajištěné předem. Je sakra rok 2013, jeden by čekal, že budou mít pořádné mapy, když už nemají rovnou navigaci!

V devět večer nás vyložili na náměstí Plaza Pringles a my jsme si odvedli kola a odnesli kufry do hotelu, který byl na pěší zóně jménem Rivadavia. Autobus hned odjel na autobusový terminál na okraji města. Kola parkujeme do něčeho mezi konferenčním sálem a skladištěm za recepcí. Chvíli se ještě řeší, jaké dostaneme pokoje, pak je Petr rychle rozděluje. Bydlím ve dvojáku s Honzou. Pokoj vypadá, že se šetřilo místem. Věci si můžu vyložit maximálně na postel, jinde prostor není (obr. 57). V koupelně se nachází záchodová mísa hned za dveřmi, vedle je závěs oddělující sprchu, do zbytku prostoru se vešlo už jen umyvadlo, do kterého teče voda ne právě průhledné barvy. Takže si tentokrát koupím balenou vodu na zítřek. Na pokoji nejsou ani ručníky, ale Honza to šel zařídit na recepci a vrátil se s nimi dříve, než jsem vylezl ze sprchy, takže si budu vlastní ručník šetřit. Elektrická zásuvka se kromě koupelny nachází třeba ještě nad vchodovými dveřmi. Opravdu praktické! A tentokrát to máme na dvě noci.

Večer sice nejdříve obejdeme blok, ale pak skončíme hned na rohu naší Rivadavie a Plaza Pringles, kde je dost velká jídelna. Pro jednou jdeme na večeři ve stejný čas jako Argentinci. Po procházce aspoň víme, že hned kousek za rohem na náměstí je otevřený Carrefour. Výběr jídla není velký a jsme tentokrát bez Evity, takže sázíme na jistotu. Pizza je prý tak pro tři, byl jsem pomalý, takže už je rozebraná, nakonec volím hamburger s hranolky a pivo. Pak jdeme o pár vchodů vedle a spát.

8. den – pátek 22. března

Po písku a soli

Ráno nás Evita vede na společnou snídani přesně do té jídelny, kde jsme včera večeřeli. V hotelu samotném nám dali pouze orazítkované papírky, které tu vyměníme za snídani. Evita mě poučila, že pokud chci k pití čokoládu (příjemná změna), mám si říci o submarino (což doslova znamená „ponorka“). Dostal jsem tedy sklenici teplého mléka a úzkou tabulku čokolády, kterou jsem v něm utopil a zamíchal. Fajn, zítra si to zopakuji. Po snídani se vydávám na nákup do Carrefouru. Vyrážíme klasicky kolem půl desáté, ale tentokrát s pořádným humbukem. Včera večer nás unavené a nekomunikativní sháněl nějaký místní novinář, tak jsme mu řekli, ať to nechá na ráno. Ráno tam kromě něho byl i jeho kolega z rozhlasu a kamera s označením TV Mendoza. Tak jsme jim zapózovali, mluvila hlavně Evita. Sedmnáctka cyklistů jedoucích napříč jejich zemí zřejmě pomohla místním médiím v době okurkové sezóny (nebo jak tomu v těchto končinách říkají).

Naším cílem bylo Salinas del Bebedero, první část názvu se česky překládá jako slanisko. Co bude dál, zatím bylo ve hvězdách, možností bylo hned několik. První úkol byl vyjet z města pokud možno přímo z náměstí na západ. Startovní nadmořská výška nám od včerejška klesla na 730 metrů nad mořem. A měla klesat dál. Výjezd z města se nám sice podařil, ale některé členy naší výpravy už jsme stihli poztrácet. Prvních 8 km cesty jsme měli za sebou, když nám zmizel asfalt a vjeli jsme na písečný povrch. Několikrát se mi kolo zabořilo a můj Šemík mě shodil. Takže jsem musel pár kroků popojít a pak nasednout a pokračovat. Rychlost mi klesla a zůstal jsem na chvostu. Honza se rozhodl vrátit a jet jinudy. Jeho příklad strhl Sváťu a Petra Virtovy. Docela jsem se jim divil. Takže jsem vzadu osaměl. Ten nejhnusnější písek, ve kterém se moje rychlost pohybovala mezi 11 a 12 km/h ovšem trval jen asi dva kilometry, pak už to byla cesta takového namibijského typu, tedy s pevnějším podkladem a často příšernými vybržděnými roletami, ale už se po tom dalo bez větších problémů jet.

I když moje rychlost oscilovala kolem 20 km/h, stále jsem před sebou nikoho neviděl. Na řídítkách se začalo ozývat podivné rachtání. Sakra, vyklepal jsem ten pás gumy, co byl jako podložka pod držákem mého GPS loggeru. Ten se teď klepal na řídítkách. Šance, že bych gumu v tomto prostředí našel, se limitně blížila nule, takže jsem pokračoval vpřed. Pět svých kolegů jsem záhy předjel, protože pomáhali s druhým defektem (myslím, že to byla Dana). Bylo jich dost, než abych jim tam dělal statistu. V 11:10 jsem na křižovatce se silnicí číslo 15, kde čeká první část naší skupiny. Opět pod koly cítím asfalt a ruce se mi přestávají klepat. Čekáme na zbytek, tedy naše defektáře. Jsme ve výšce 421 metrů a za sebou máme 27,4 km.

Asi o kilometr dál se nachází obec Balde (obr. 58), kde jsme zase spatřili otevřený krámek, takže jsme si dali dvacetiminutovou pauzu na pivo. Bylo jasné, že za námi nikdo další nejede, ostatní tedy zvolili buď jiné cesty, nebo mohli dokonce vyrazit i úplně jinam. Jediné stoupání na cestě představoval nadjezd přes dálnici číslo 7. Nejen, že jsme jeli stále mírně s kopce, my jsme jeli i po větru. Moje rychlost se ustálila někde na 29 km/h, k čemuž jsem nemusel vyvíjet prakticky žádnou námahu. K slanisku jménem Salinas del Bebedero jsme dorazili zhruba o půl jedné.

Autobus tu stál, Evita nás informovala, že smíme jet kus dál, dokonce smíme lézt i na hory soli, na kterých zrovna nepracuje žádná technika, takže jsme se vydali do zdejšího areálu. Vnitrozemská slaniska vznikají v oblastech, kde jsou minerální prameny bohaté na soli. V provincii San Luis mají takových míst vícero, tohle bylo pro nás jen nejvíc při cestě. Nedostali jsme se na kolech daleko (obr. 59 a 60), náklaďáky plné soli tam lítají velkou rychlostí, takže by to bylo hodně o ústa…