15. den – pátek 29. března

Podél Pacifiku

Ráno se po snídani chystáme na poslední cyklistickou etapu. Naším cílem je Hostal Girasoles (česky hostel Slunečnice) na adrese Almirante Montt 167 ve městě Valparaíso. Možností, jak se tam dostat, je hned několik. Jednak je tu cesta vnitrozemím až do Valparaísa, kterou chtěl absolvovat pouze Honza, a divil se, že nikdo nechce jet s ním. Lepší možností bylo jet do letoviska Viňa del Mar a odtud pokračovat k jihu podél oceánu. Také to šlo prostě napálit rovnou na západ a jet podél vody od místa, kde k ní dorazíme. Autobus tedy tentokrát žádnou zastávku dělat nebude, protože bychom se stejně nedomluvili na tom, kde by to mělo být. Dále se řešilo, kterou cestou se vymotat k jihu z Quilloty. Já jsem chvíli hypnotizoval mapu města, a protože těch už jsem měl ze včerejška plné zuby, nadhodil jsem Petrovi, že bychom se vůbec nemuseli probíjet k jihu, ale můžeme velice rychle a snadno vyjet přímo na západ. A tak jsme to také udělali.

Vyráželi jsme asi 10 minut po desáté. Po chodníku či proti jednosměrce jsme se vrátili na ulici Concepción a pokračovali po ní na západ. Sice jsme si museli jeden blok objet kvůli jakýmsi stavebním pracím, ale z města jsme byli venku co by dup. Hned za městem je jakási Balmaceda, možná je to ještě součást Quilloty, možná samostatná obec, ale silnice v ní začíná překvapivě stoupat. O pár zatáček později jihozápadně od Balmacedy (měli jsme za sebou 3,5 km jízdy) jsme se ocitli ve výšce 157 metrů, což byl nejvyšší bod naší poslední etapy. Pak už jsme začali sjíždět (obr. 141), ale ještě jsme měli na cestě minimálně pět prudších výšlapů, abychom se trochu zahřáli. Počasí totiž zřejmě opakovalo včerejší scénář, kdy se slunce začínalo ukazovat až v odpoledních hodinách. Silnice se postupně stočila přímo k západu a po levé straně jsme měli železniční trať (obr. 142). Pak tato idylická (obr. 143) silnice skončila a my museli uhnout k jihu. Hned za železničním přejezdem (obr. 144) jsme zastavili u venkovského obchodu vším možným. Bylo půl dvanácté, za sebou jsme měli 21 km a už jsme byli pouhých 15 m nad mořem.

Přestávka u samoobsluhy (obr. 145) trvala asi 25 minut. Poté nás chtěl sežrat jeden z místních všudypřítomných psů, ale ujeli jsme mu. Na 23. kilometru jsme opět najeli na silnici číslo 60 (ta je tady zřejmě všude a vede všemi směry) a po třech a půl kilometrech jsme ji nechali klidně směřovat k jihu do Viňa del Mar a pokračovali jsme dál na západ k Tichému oceánu. Na chvíli jsme se zastavili na začátku města Concón u turistických informací (kilometr 29,9). Daly se tu nafasovat mapky Concónu, Viňa del Mar i Valparísa. Concón má asi 32 tisíc obyvatel a my projeli jeho nejsevernější ulicí přímo k Pacifiku. Pár minut jsme jeli podél pobřeží, až jsme si našli klidnější místo s dobrou vyhlídkou a šli se fotit s oceánem (obr. 146 až 148), jehož pobřeží bylo naším cílem. Bylo půl jedné odpoledne, za sebou jsme měli 31,5 km a nadmořskou výšku mi tachometr ukazoval 5 metrů.

Po zhruba čtvrthodinové zastávce jsme pokračovali podél pobřeží s Concónem po levé straně (obr. 149 a 150). Příbřežní silnice nese jméno Avenida Borgoňo, což platí i v pod Concónem ležícím letovisku Reňaca. Ovšem ještě před ním, zhruba v úrovni konce Concónu (což opět nešlo na místě nijak poznat), jsme našli vhodnou zastávku na oběd. Bylo čtvrt na dvě, za sebou jsme měli přes 38 km a sluníčko už opět začalo dělat den jasnějším. Obsluha nám odemkla branku, abychom si kola mohli zaparkovat na střechu restaurace, takže jsme v tomto nejvyšším patře rovnou zůstali také. Jeden z číšníků uměl i anglicky, ale podle španělského jídelníčku jsem si nakonec vybral zapečené těstoviny sagnarelli s lososem a bůhvíčím dalším. K pití opět pivo. Skoro každý si tu objednal jiné jídlo, ale všichni si ho nakonec pochvalovali. To moje bylo sice velmi nefotogenické, ale rozhodně chutnalo prvotřídně…