11. den – pondělí 25. března

Okrajem And na sever

… Kupodivu se v kasárnách smí fotit (obr. 91) a můžeme vycházet či vyjíždět ven (jen už jsem zapomněl, do kolika to platilo hodin). Máme tu i lednici a mikrovlnku. Sprch je spousta, jen ručníky si tentokrát musíme vzít vlastní. Pavel Šnajdr našel pod polštářem tři nepoužité prezervativy. Honza s Martinem zase odpoledne našli v městečku servis, kde Martinovi místní mechanik rovnou dal kotoučovou brzdu do pořádku. Ale na kolech ještě do města vyráží i dalších pár lidí. Já na kole už nikam nepojedu, ale přidám se ke skupince, co se vydá do městečka na pěší vycházku (obr. 92 a 93). Vojáci nás zdraví, někteří dokonce salutují.

V Uspallatě nejdříve vyzkoušíme samoobsluhu, kde koupím lahev vína. Pak jdeme do nějakého baru a dáváme si čerstvý pomerančový džus. Mají tam ovšem i skvělé míchané drinky s lákavými názvy typu batata (ano, česky batáta), bomba atómica, nafta súper, satanas, sepultura či esperma di pitufo (prckovo sperma, přičemž to jedno slovo jsme celkem uhodli, to druhé až doma se slovníkem). A nad zbývající půlkou jsem radši nepřemýšlel, kdo ví, co všechno je mi ještě skryto. Nebýt venku takové teplo, nejspíš bychom si něco alkoholického dali. Při zpáteční cestě do kasáren zkouším kromě hor osvícených zapadajícím sluncem napravo (obr. 94) dělat i fotky doleva proti němu, jestli z toho něco zajímavého nevyleze (obr. 95). Vrátili jsme se (obr. 96) o půl osmé večer. Pavel Šnajdr byl ve městě na kole a přivezl mi lahev piva i s papírkem, na který mohu ráno vrátit zálohovanou flašku (obchodníci zde běžně vykupují jen lahve jimi prodané). Takže je jasné, co budu pít k večeři (obr. 97). Na ni jdeme hned na osmou. Sláva, aspoň vojáci zvládají večeře před devátou. Konkrétně pečenou kuřecí nohu s těstovinami. Poddůstojnická jídelna je vyzdobena rudými prapory (obr. 98), připadá nám jako kulisa z nějakého budovatelského filmu (i když ty vlastně bývaly černobílé). Vojáci sice brblají nad našim doneseným pivem, že prý se k jídlu pije víno, ale přes Evitu jim vysvětlujeme, že jsme Češi a přijde nám běžnější zapíjet jídlo tímto mokem. Po večeři chceme pařit na pokoji, abychom naštvali naše šoféry, ale nakonec se nic takového nedělo, ale to druhé se nám povedlo i tak.

12. den – úterý 26. března

Pod nejvyšší horu Ameriky

Snídaně v kasárnách je na obvyklé argentinské úrovni. Během hygieny po snídani jsem prošvihl i jediný telefonní hovor od neznámého čísla. S devadesátiprocentní pravděpodobností mě sháněl pošťák. Esemesku s textem ve stylu „vážený zákazníku, převzali jsme do přepravy balík číslo… bude doručován 26. 3.“ jsem totiž v rozmezí od 25. do 28. března dostal desetkrát, poslední z nich tedy už přišla do Chile. Zřejmě ze zahraničí nechodí zprávy o doručení, takže to Česká pošta posílá opakovaně. I pár dní po doručení balíku. Jinak toto ráno moc nebylo co řešit. Stačilo v Uspallatě najet na silnici číslo 7 ve směru na chilskou hranici a pak už nebylo kam uhnout. Naším cílem byla Hostería Puente del Inca (hostería má ve španělštině stejný význam jako mezinárodní výraz hotel) a zájemci si od ní mohou zajet ještě o kousek výš na vyhlídku na nejvyšší horu Ameriky.

Z kasáren vyrážíme v devět ráno a nejdříve se stavujeme v Uspallatě v samoobsluze. Tady jen vracím lahev od včerejšího piva a dostávám za ni tři pesa. Že tam jinak skoro nic nemají, jsem věděl už od včerejška. Druhá zastávka je u benzinky, ale ani tam nic k jídlu na cestu neobjevujeme, takže vyrážíme na západ. Je asi 9:25. Cesta překvapivě klesá (obr. 99), což nikomu z nás nepřipadá jako dobrý nápad. Na nejnižším místě trasy jsme po ujetí 12 km ve výšce 1842 metrů. Pak už se sklon změní předpokládaným směrem (obr. 100)…