11. den – pondělí 25. března

Okrajem And na sever

… Jenže po železničním viaduktu jsem viděl pomalu jet kamión a při pečlivějším pohledu nebylo potřeba vidět zblízka koleje, abych poznal, že už tu pěkných pár let žádný vlak nejel. Další železniční most byl na jedné straně o půl metru níž a vypadal, že ho drží už jen ty dva pásy prohnutých kolejnic (obr. 81). Budovy nádraží vypadaly jako opuštěné kulisy po natáčení westernu (obr. 82). Koleje místo do tunelu mířily ke hromadě kamení. A tak podobně. Občas se krátký tunýlek vyskytl i nad naší silnicí, ale zatím bylo vždycky skrz něj bez problému vidět (obr. 83 až 85). Provoz nebyl silný, ale většinou šlo o kamióny. Pokud jsme nějaký slyšeli za sebou a viděli, že proti nám také něco jede, mohli jsme uhnout do štěrku vedle silnice. Jinak se nám řidiči náklaďáků docela vyhýbali, to spíš autobusáci se nás snažili sestřelit, ale to jsou hovada asi všude.

Za jedním tunýlkem na štěrkovém odpočívadle jsme ve 12:50 dojeli náš autobus. Měli jsme za sebou 37 km a byli jsme 1565 metrů nad mořem. Dali jsme si tu jenom čtvrthodinovou přestávku (obr. 86) a vyrazili na další cestu. Ta nám hned na rozjezd nabídla trochu svezení s kopce a pak zase o 90 metrů do výšky. Pak dále pokračovala poklidným a pozvolným stoupáním. Sklon se začal stávat trochu znatelnějším až po 51. kilometru (obr. 87 až 89). Schválně jsem si našel, že bylo 14:10 a za sebou jsme měli 54,7 km cesty, když jsme se konečně dostali do nadmořské výšky, ze které jsme ráno startovali. Na 62. kilometru ovšem vjíždíme do Uspallaty, a jelikož jedna restaurace byla hned na jejím začátku, hned jsme u ní zaparkovali (1883 m). Bylo 14:38 a tedy nejvyšší čas na oběd, byť jen takový lehký.

Vydrželi jsme tam ovšem přesně hodinu. Pak jedeme do městečka (asi 3,5 tisíce obyvatel) a u křižovatky v jeho centru vidíme náš autobus. Řidiči s Evitou jsou na obědě. Takže se dozvídáme, že máme pokračovat rovně a kasárna poznáme podle děla, načež máme jet dovnitř a pořád rovně. Naštěstí nás autobus dojel právě u brány, nad níž se skvěl nápis „Grupo de artilleria de montaňa 8“. Armády zřejmě všude milují zkratky, takže to byl ten náš cílový GAM 8. Jednoduše jsme se prostě drželi za autobusem, projeli přes dvě závory a na plácku připomínajícím náměstí (včetně sochy uprostřed) zastavili. Pak nám Evita vysvětlila, kde bydlíme. V jednom baráku muži, v druhém ženy. V cíli jsme tedy v 15:55, nadmořská výška činí 1923 metrů, ujeli jsme 65,7 km a zabralo nám to 3 hodiny a 14 minut.

Kola ukládáme do místnosti na konci dlouhé ubikace. Zabírám místo na horním lůžku jedné palandy (obr. 90). Nakonec pode mnou skončí Tonda. Naproti Martin a Pavel Šnajdr, ale na noc sundají horní palandu na podlahu mezi postele. Nejsou tu žádné pořádné stěny, natož dveře, takže bydlíme vlastně všichni pohromadě. Obzvlášť těžce to nesou naši řidiči, kteří jsou po celodenní dřině úplně vyčerpaní…