Hlavní stránka

Slarque – Jižní Amerika 2013

181. Prázdná restaurace Chilenazo 182. Přivezli nám večeři 183. Za Andami svítá 184. Pěší výlet po velkoměstě 185. Kopec San Cristóbal

186. Řeka Mapocho 187. Stoupáme nad město 1 188. Vstup do ZOO 189. Stoupáme nad město 2 190. Město z kopce (není vidět) 1

16. den – sobota 30. března

Valparaíso – Santiago

… Snažíme se objevit otevřenou restauraci na večer a kupodivu se to podaří mně s Petrem (obr. 181). A je to nedaleko našeho hotelu, byť by to člověk zvenčí hádal spíš na továrnu než restauraci. V sedm jsme zpátky v hotelu. Asi za půl hodiny vyrážíme na večeři. Zvenčí nijak neoznačená budova opět všechny zmate, ale zavedli jsme je s Petrem dovnitř. Restaurace Chilenazo má zevnitř rozměry buď tovární haly nebo větší tělocvičny. Těžko říci, co to původně bylo, ale místa je tu dost nejen pro nás. Pavel dnes vybral červené víno Santa Digna Carmenere Reserva a já si vybral prostřední ze tří nabízených steaků (500, 400 a 300 g) a k němu bramborové hranolky s česnekem. Na druhou stranu zde nedokázali uvařit žádnou polévku pro Evitu. Ale umřít hlady jsme ji nenechali. Servírování tady probíhalo přímo u stolu. Číšník k němu přivezl vozík se vším objednaným masem (obr. 182). Některé porce vypadaly velké až k nespořádání. Na druhém vozíku přivezl kolega přílohy. Steak v San Luis jsem schválně označil za nejlepší na území Argentiny, abych nemusel zbytečně porovnávat s tímto, který tedy prohlásím nejlepším na území Chile. Něco tak jednoduchého jako trocha česneku dokáže dát chuť i něčemu tak obyčejnému, jako jsou hranolky. Ještě jsme si s Pavlem objednali vanilkovou zmrzlinu. Každý dostal tři kopečky (spíš kopce). Účet na 203 000 pesos si s pomocí Evity rozpočítáváme podle toho, kdo co snědl, a většina z nás své díly (včetně případného spropitného) platí kartou. Ve spoustě podniků by nás s něčím takovým vyhodili, tady to nebyl problém. V hotelu jsme sice ještě chvíli seděli na střeše u bazénu, ale pak už jsme se rozcházeli na pokoje. V deset večer se časový rozdíl mezi námi a naším domovem zvýšil na pět hodin, v Evropě začal platit letní čas (ne že bych si na to ten večer vzpomněl).

17. den – neděle 31. března

Kopec San Cristóbal a odlet

Poslední noc stála tak nějak všeobecně za prd. Každou chvíli jsem se převaloval a ze spánku toho moc nebylo. Soudě podle dalších zvuků na pokoji jsme na tom byli nějak podobně všichni tři. Že by našim tělům chyběl pravidelný každodenní pohyb? Na večerní obžerství už přece musela být zvyklá. Ráno nás příjemně překvapila snídaně, která poprvé probíhala formou bufetového stolu, kde si každý mohl vybrat, na co měl chuť. Málem jsem začal závidět těm, co tu budou spát ještě jednu noc, ale oni budou muset být v pondělí brzy ráno na letišti, takže druhou snídani tu také mít nebudou. Jelikož snídaně probíhala v nejvyšším patře hotelu (tedy kousek od bazénu, kde jsme seděli včera večer), přes sklo bylo krásně vidět slunce vycházející zpoza vrcholů And (obr. 183). To jsme ještě nevěděli, že ty vidíme naposledy, a viděli jsme je právě díky tomu ostrému slunci na jejich hřebeni. Po snídani si sbalíme zbytek věcí a dáme je na pokoj k někomu, kdo tu bydlí ještě jednu noc. Naštěstí jsme měli hned naproti přes chodbu Martina s Honzou, tak jsme využili jejich pohostinnosti.

Potom jsme vyrazili na další vycházku městem, jejíž začátek byl úplně stejný jako předchozího odpoledne, takže jsem nechal fotoaparát v klidu až k prezidentskému paláci, za kterým jsme tentokrát pokračovali stále rovně (obr. 184). Minuli jsme pár univerzit (Universidad de Chile, což je jen tak mimochodem nejstarší univerzita v Latinské Americe, a Universidad Católica) i národní knihovnu a došli jsme až na náměstí Plaza Italia, jehož správný název ovšem zní Plaza Baquedano, občas to tu prostě není jednoduché. Na začátku náměstí jsme odbočili doleva, přešli most přes řeku Mapocho (obr. 186), která půlí město prostředkem, a kolem další univerzity (Universidad San Sebastián) došli až ke spodní stanici pozemní lanové dráhy na kopec San Cristóbal (obr. 185).

Santiago leží v průměrné nadmořské výšce 567 metrů a je to víceméně placka. Takže kopec nacházející se v jeho centru a dosahující výšky 880 metrů nabízí pohled na město z třísetmetrové výšky. Za 2000 pesos jsme si koupili zpáteční lístek a čekali, až k nám dorazí jeden z vagónků. Systém je podobný jako v Praze na Petříně: většinu cesty je společná jedna kolej, pouze uprostřed jsou dvě výhybky, aby se protiběžně jedoucí vagónky mohly vyhnout. A hlavně dojedete výš, je to skoro 500 metrů trati při slonu 45°. V provozu je od roku 1925. Pro většinu turistů je to celodenní program, takže nestoupáme dlouho (obr. 187), první zastávka lanovky je zhruba ve třetině, kde je vchod do zoologické zahrady (obr. 188). Tu si návštěvník projde a až pak pokračuje v cestě nahoru. Cestou dolů se u zoo nezastavuje. My na to měli jen dopoledne, takže zoo vynecháváme a pokračujeme až nahoru. Už z lanovky je jasné, že viditelnost je špatná a uvidíme maximálně baráky nejblíže pod kopcem (obr. 189 a 190), o výhledu na svahy And si můžeme nechat jen zdát. Při zdejším počasí možná odpoledne, ale to už se nás netýká…