Hlavní stránka

Slarque – Jižní Amerika 2013

21. Budova Otta Wulffa 22. Kola v autobusu 23. Obelisco de Buenos Aires 24. Severozápad Buenos Aires 25. Výhled na Río de la Plata

26. Cyklistický start 27. Na argentinské polňačce 28. Na kruháči v El Paraísu 29. Autobusová zastávka v El Paraísu 30. Hotelová postel v San Nicolásu

2. den – sobota 16. března

Buenos Aires

… Z centra města (obr. 21) jsme se vrátili prakticky přes celou latinskou Ameriku (ulice zde nesly názvy Venezuela, México, Chile, Perú), koupili si v jedné samoobsluze něco na zítra k pití a dorazili zpět do hotelu. Celkový dojem z města nebyl nic moc. Všude špína, nepořádek, na chodnících se střídaly díry s hromadami odpadků, v ulicích parkovaly automobily neurčitého stáří, u kterých jsem dost pochyboval, že ještě mohou jezdit (ale provoz v následujících dnech mne vyvedl z omylu). V hotelu jsem se osprchoval a oholil, a poté zjistil, že už spousta lidí dává dohromady kola. Tak jsem se do toho pustil také. Při vybalení už jsem si jen ověřil svůj předpoklad ohledně ztraceného předního rychloupínáku. Někteří kolegové naštěstí jezdí na dovolenou vybavení, takže jsem si tuto důležitou drobnost půjčil od Pavla Pospíšila. Pak už jsem zbytek skládačky dal úspěšně dohromady, nahustil obě pneumatiky, jenom namazání řetězu odložil na zítřek, abych jim v tom hotelu nedělal větší svinčík, než bylo nutné.

Večer nás Evita odvedla na společnou večeři, kde nám přeložila jídelní lístek a my si pak s její pomocí objednali jídlo i pití. Řada lidí už začala se steaky (neboli „bife de chorizo“), ale já cítil, že na ně bude ještě spousta příležitostí a vybral si arroz (=rýže) bůhvíjakdál, což byla rýže s mořskými plody (tedy něco jako paella, která ovšem byla v jídelníčku také, jenže s více jak dvojnásobně vysokou cenovkou). Po úspěšné objednávce se Evita, které toho večera nebylo moc dobře, rozloučila a odešla do hotelu. Dostal jsem porci pro minimálně dva lidi, ale to v této restauraci zřejmě každý. Vůbec jsem nevěřil, že bych to byl schopný sníst, ale nakonec se to podařilo. Není nad to se pořádně nadlábnout v devět večer (a to můj žaludek možná už měl jednu ráno). Pak už nezbývalo, než se odkulit zpátky do hotelu a zalehnout spánkem přežraných.

3. den – neděle 17. března

Po rovině cestou necestou

Ráno jsem se vzbudil v pět hodin. Ano, doma bylo devět, takže se mi prostě ještě nepřeřídily vnitřní hodiny. Ale do snídaně daleko, takže jsem ještě zůstal ležet v posteli. Při snídani (jeden toast a kafe nebo čaj) jsme potkali i Poláky, takže se sem zřejmě ještě nějak vešli. Na devátou byl před hotel opět přistaven náš autobus, do kterého jsme naložili krabice od kol (v několika případech ještě s koly), kola i kufry. Některé krabice byly vzadu v autobuse, některá kola byla dole v zavazadlovém prostoru, prostě jak se co vešlo (obr. 22). Pak jsme nasedli i my a mohli jsme vyrazit na cestu z hlavního města. Cestou jsme jeli kolem dalšího významného městského monumentu: 67,5 metru vysokého obelisku (žádný název, prostě „Obelisco de Buenos Aires“ – obr. 23), který jsme vlastně také měli na dosah pěší vycházky od hotelu. Pak jsme pokračovali dále k severu, minuli jsme druhé místní mezinárodní letiště, určené pro lety do a z ostatních latinskoamerických zemí (tedy sem před pár dny dorazila z Brazílie Evita). Některé domy kolem silnice vypadaly méně honosné (obr. 24). Chvíli bylo vpravo vidět i plochu Río de la Plata (obr. 25). Bylo nám celkem jasné, že vyjíždět z města na kolech by zabralo většinu dne. Ostatně samotné Buenos Aires má 2,89 miliónu obyvatel, kdežto celá metropolitní oblast 12,8 miliónu a vzhledem k poloze města se ta oblast může rozkládat pouze jižně a západně od něj. To je prostě opravdu hodně lidí. Náš autobusový přesun činil zhruba 170 km a skončil někdy kolem poledne na parkovišti kousek před místem, kde z dálnice číslo 9 odbočovala doprava silnice 191 směrem na San Pedro.

Vykládáme kola, poslední jedinci je teprve vybalují z krabic (obr. 26). Netrpěliví odjíždějí. Informace máme kusé. Petrovi se sice povedlo vzbudit slečnu, která v hotelu San Tango uměla obsluhovat tiskárnu, ale zjistili, že není toner, a jelikož byla neděle, nebyl ani kde koupit. Nemáme tedy žádné mapy, jen základní instrukce: doprava na San Pedro, tam odbočit vlevo a držet se na tomto břehu řeky Paraná až do San Nicolás. Měli bychom jet přes obce Obligado, El Paraíso a Ramallo, v prostředním jmenovaném by měl před nádražím stát autobus. Chvíli jsme koukali do mapy našeho cílového města, abychom si zapamatovali, jak se dostat na adresu Garibaldi 140. Jsem zvědav, kolik nás bude večer chybět… Nejdéle sestavoval kolo Pavel Šnajdr, který ho měl ve svém cestovním vaku rozložené na tak malé části, že třeba já bych ho dohromady nedal. Podobně pozdě finišoval cyklomechanik Honza Lorenc, který průběžně kdekomu různě pomáhal. Ten měl kolo na dovolenou fikaně půjčené (od šéfredaktorky časopisu Cykloturistika, tudíž mohlo jít o celkem zcestovalý bicykl). Prý chtěl s sebou nějaký jednoduchý stroj, na kterém se toho nemůže moc pokazit. Hm, důvod k zamyšlení před příštím nákupem.

Naše skupina vyráží na cestu zhruba ve 13 hodin. Startovní nadmořská výška 39 metrů nad mořem nám cestou k San Pedru ještě lehce klesá, ale skoro jsme to nevnímali. Vypadalo to jako rovina. Po deseti kilometrech jsme dorazili do San Pedra, což je město se 42 tisíci obyvatel. Naštěstí jsme ho jen lehce tečovali. Na první větší křižovatce zahýbáme doleva a za chvilku jsme z města pryč. Nadmořská výška nám klesla někam na 14 metrů. Řeka Paraná je po naší pravici, ale za celý den ji nezahlédneme. Mezi námi a jí je ještě pár kilometrů ničeho. Silnice se trochu vlní, takže naše nadmořská výška kolísá mezi pěti a třiceti metry nad mořem. Kolem nic k vidění, ale nuda to nebyla. Kousek před Obligadem nás předjel nějaký místní cyklista, což pár z nás nedalo a vyrazili jsme za ním. V Obligadu ovšem odbočil na jakousi hliněnou cestu doleva, takže jsme ho nedostali. Pokračovali jsme ještě kus rovně, pak se kohosi zeptali na cestu a byli posláni zpátky a na druhé křižovatce doprava… tedy na tu hliněnou cestu, kam nám zmizel ten cyklista. Jenom Honza pokračoval někam k řece Paraná, takže mechanik Honza jel pro něj.

Podle google maps žádná cesta mezi Obligadem a El Paraísem neexistuje. Ale pro ně neexistuje ani Obligado či El Paraíso, takže nějaká cesta mezi nimi už by stejně byla navíc. Hned jsme si připadali jako zpátky v Namibii a dělali si z Petra legraci, že to připravil schválně, abychom měli plynulý přechod a nějakou návaznost (obr. 27). Nad námi svítilo slunce, teplota přes třicet stupňů a na cestě pár lesů a v nich jako bonus pár blátivých kaluží přes celou cestu. Takže kolo vydrželo čisté jen do prvního dne. Uprostřed pole potkáváme osamělý dům. Jen jsme zastavili, přiběhl nás uvítat pes. To je další z prvků typických pro celou Argentinu: psi jsou všude. Stejně jako tento je většina neškodných vrtichvostů, vděčných za každé pohlazení, o kusu salámu nebo aspoň housky nemluvě. Aspoň nás dojeli oba Honzové. Po této polní cestě jsme tedy opravdu dojeli až do El Paraísa, kde jsme si u autobusu udělali přestávku (obr. 28 a 29). Máme za sebou 49 km, jsme 35 metrů nad mořem a je 16 hodin. Na svém kole jsem zjistil jednu závadu, na jejíž odstranění zatím nijak nepospíchám: při řazení na větší kolečko musím přeřadit dvakrát a pak to jednou vrátit zpátky. Ale většinu cesty není důvod řadit.

El Paraíso je opravdu ráj: mají tam autobusovou zastávku, vlakové nádraží (byť těžko říci, před kolika lety na něm byl naposledy vlak), kruhový objezd, kostel a silnici s asfaltovým povrchem. Ten bohužel končí na hranici obce a pak jedeme po hnusně prašné cestě dál. Dosáhneme na ní i pro tento den rekordní nadmořské výšky 43 metrů. Po devíti kilometrech opět najíždíme na asfalt a čekáme na zbytek naší skupinky. Pavel Pospíšil si totiž hned první den vyzkoušel jihoamerický defekt. Zahýbáme doprava a vracíme se zpátky do blízkosti řeky Paraná, přesněji řečeno směřujeme do Ramalla. Nejvyšší čas zmínit se o kvalitě argentinských silnic. Stručně řečeno: nechápu, proč se v Česku nadává na kvalitu povrchu na našich okreskách. Takový poměr mezi asfaltem a dírami v něm jsem nikde u nás nezažil. Máme nový vzor, ale třeba není až tak nedostižný. ;-)

V Ramallu zahýbáme doleva, takže jedeme opět zhruba rovnoběžně s řekou Paraná, která se stále schovává někde vpravo od nás. Teď už je to prostě víceméně přímá cesta k cíli. Máme za sebou 84 km a jsme 15 metrů nad mořem, když dorážíme na okraj města. San Nicolás je dost běžný název, takže celý název města ve skutečnosti zní San Nicolás de los Arroyos, a má asi 138 tisíc obyvatel. A já si myslel, že jedeme do nějakého nenápadného městečka. Naštěstí pro nás jsme do města přijeli po správné ulici (Avenida Savio), takže nám stačí jet po ní tak dlouho, dokud neuvidíme, že doprava odbočuje ulice jménem Garibaldi. To se nám nakonec poštěstilo, takže jsme na ni odbočili a jeli po ní o nějakých šest ulic dál, až jsme se dostali k hotelu. Ani nás netrápilo, že tato ulice je jednosměrná, a že jsme celou dobu jeli v protisměru. Ono to vypadalo, že tu jsou všechny ulice jednosměrné, což se pozná pouze podle šipky u názvu ulice, žádnou značku typu zákaz vjezdu do jednosměrky nikde nemají. Inu, jiný kraj, jiné dopravní předpisy. První etapa skončila po ujetí 90,5 km, což nám zabralo 4 hodiny a 1 minutu. Cílová nadmořská výška 38 metrů je téměř totožná s tou výchozí.

Kola rovnáme do místnůstky, kde si návštěvník hotelu normálně může jít zasurfovat po internetu. Ne ovšem tento večer. Nakonec úkol řídí mechanik Honza, poté co prohlásil, že bydlí ve 2+1, kde má mimo jiné dvě kola, čtyři páry lyží, manželku a roční dceru, tak ať ho k tomu pustíme. Neuvěřitelné, ona se tam ta kola opravdu všechna vešla! Ve dvoulůžkovém pokoji (obr. 30) jsem bydlel s Honzou. Večer jsme s Evitou vyrazili na jakési náměstí o pár ulic vedle na večeři. Podle fotodokumentace jsem měl lososa s hranolky. Evita si většinou nechala udělat polévku, že na nic většího nemá hlad. Kromě úkolu tlumočnice se na závěr večera většinou ujímala i úlohy kalkulačky, přes kterou probíhalo společné placení účtu. Vycházelo jí to, možná i proto, že byla vždycky střízlivá. Po večeři jsme se šli ještě podívat blíž k řece Paraná, ale v té tmě jsme z ní nic neviděli. Takže zpátky do hotelu a spát.